Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@zoidberg píše:
Na druhou stranu jsem v reálu citově naprosto plochý. Bolest mě spíše osvobozuje, reálná smrt fascinuje… Zvláštní. Ale když koukám na Lvího krále, tak jak někdo chce tomu koťátku ublížit, tak
Nemyslím, že bych byl nějak plačtivý, ale manželka to vyloženě nesnáší. Tak prostě nebrečím. Byl jsem dojatý, když se narodili děcka, ale nebrečel jsem. Vlastně jsem brečel před ní jen když mi umřely rodiče. Nebrečel jsem před ní ani když potratila. Ona samozřejmě plakala, ale já byl ten drsňák, co ji konejšil, že bude zase lépe. Upřímně, je to ale na prd, protože jsem přijel tenkrát domů a totálně se sesypal, pozvracel a ještě 2 dny jsem se třepal.
Jinak to co popisuje zakladatelka mně příjde jako už docela dost. To by asi časem lezlo na nervy. ![]()
@Nenapravitelný píše:
Nemyslím, že bych byl nějak plačtivý, ale manželka to vyloženě nesnáší. Tak prostě nebrečím. Byl jsem dojatý, když se narodili děcka, ale nebrečel jsem. Vlastně jsem brečel před ní jen když mi umřely rodiče. Nebrečel jsem před ní ani když potratila. Ona samozřejmě plakala, ale já byl ten drsňák, co ji konejšil, že bude zase lépe. Upřímně, je to ale na prd, protože jsem přijel tenkrát domů a totálně se sesypal, pozvracel a ještě 2 dny jsem se třepal.Jinak to co popisuje zakladatelka mně příjde jako už docela dost. To by asi časem lezlo na nervy.
Třeba při potratu vlastního dítěte bych se i pláči muže nedivivila. Ale kdyby se rozeřval u Lvího krále (kterého nesnáším), asi bych musela jít věšet prádlo nebo mýt koupelnu.
@Russet no ono i ty písničky
už vidím, jak sedíme s manželem u večeře a začne si brecet do spaget a se zamzenyma očima poslouchat písničku z minulosti.
@Tichošlápek píše:
@Russet no ono i ty písničkyuž vidím, jak sedíme s manželem u večeře a začne si brecet do spaget a se zamzenyma očima poslouchat písničku z minulosti.
Myslela bych si, že ma deprese a tlačila ho k obvoďákovi… ![]()
@Russet já bych ho spis podezřívala, ze si ze mne děla prdelky. U nás kromě dětí nebreci nikdo (porod se nepočítá
). Asi jsme banda cyniků
@Nenapravitelný píše:
Nemyslím, že bych byl nějak plačtivý, ale manželka to vyloženě nesnáší. Tak prostě nebrečím. Byl jsem dojatý, když se narodili děcka, ale nebrečel jsem. Vlastně jsem brečel před ní jen když mi umřely rodiče. Nebrečel jsem před ní ani když potratila. Ona samozřejmě plakala, ale já byl ten drsňák, co ji konejšil, že bude zase lépe. Upřímně, je to ale na prd, protože jsem přijel tenkrát domů a totálně se sesypal, pozvracel a ještě 2 dny jsem se třepal.Jinak to co popisuje zakladatelka mně příjde jako už docela dost. To by asi časem lezlo na nervy.
No takto se „sebeznasilnovat“ jen proto,ze ten druhy to „nesnasi“… Umrti nebo dojeti - to je snad normalni. A je uplne fuk,zda jde o zenu ci muze.
Sice ten ex zakladatelky,a co se tyka toho jeho ditka,tak tam nevime,o co slo,ale pri hadce..asi byl moc litostivy nebo to neumel nejak resit
,kdo vi,ale v takove situaci uz by to bylo moc,to asi jo,ale…
Uz jen jak jsem precetla nazev diskuse,mi bylo jasny,ze zminim to,co potvrdi i kazdy psycholog - kdyz budete synkum rikat onu vetu „jsi chlap,chlapi nebreci“,kdy ovsem nemam na mysli vynucovani si brekem neceho v urcitem veku,tak ho tim ti dospelaci vlastne uci uz odmala,ze ma v sobe dusit emoce. A pak to tak dopada - vybiji si nahromadeny vztek hnusnym zpusobem a na kdekom,coz je spatne.
Ja ex manzelovi rikavala,ze ho miluju i za to,ze se mnou place u filmu,a nemuselo jit o zadnou cervenou knihovnu. Ze neskryval sve pocity. Taky pred kym jinym (neskryvat),nez pred svou polovickou? Sedet u toho filmu s nama chlapi nebo jini lide,tak to chapu,ale takto?
Porad 100× lepsi,nez hrat divadylko a zesmesnovat treba ten děj jen proto,aby ty pocity skryl. I bych mela pocit,ze tim shazuje i ty moje. Takoveho chlapa ja nastesti nikdy nemela.
Kazdeho dojmaji jine veci,ale malem mi „narizovat“,ze to delat nesmim…bych se necitila dobre.
@zoidberg píše:
@Russet Tak třeba film Zelená míle, Forrest Gump mě ještě napadá. Z hudby nic konkrétního, spíše písničky z mládí, kdy byl celý svět můj a přitom teď už vím, že je všechno v prd…
Run, Forest, run! Ten miluju a bulím u něj jak želva.
@nostress píše:
V tom s tebou souhlasím. Ono se už malým klukům vtlouká do hlavičky, když si třeba rozbijou koleno, „chlapi přeci nebrečí, chlap musí být tvrdý“, a pod. Ženy si stres vyplaví většinou slzami ven, ale chlapi to všechno zadržují v sobě,a zřejmě i proto trpí častěji na infarkty.
Přesně tak. A proto mě vždycky rozčílí tchýně když tuhle blbost říká prckovi. ![]()
@Tichošlápek píše:
@Russet no ono i ty písničkyuž vidím, jak sedíme s manželem u večeře a začne si brecet do spaget a se zamzenyma očima poslouchat písničku z minulosti.
@divine woman píše:
Run, Forest, run! Ten miluju a bulím u něj jak želva.
Mně bylo líto, jak Jenny odešla. Ale viděla jsem ho už tolikrát, že mě nedojme. Smutný byl i film s D. Duchovnym, jak ztratí manželku při nehodě a její srdce dostane jiná. To jsem teda nevydržela neslzet. Nebo když chudáka Richarda zavalila lavina suti v Noci v Rodanthe.
@Tichošlápek píše:
@Russet no ono i ty písničkyuž vidím, jak sedíme s manželem u večeře a začne si brecet do spaget a se zamzenyma očima poslouchat písničku z minulosti.
Tak zrovna u písniček to není při náhodném poslechu u talíře.
Spíš, když si poslouchám hudbu s plnou koncentrací a cíleně se jí nechám strhnout a unést. Tam si pak vychutnám všechny ty barvy, pocity, husí kůži, štěstí, slzy i hudební orgasmus.
To samé třeba při pohledu na přírodu, film, vcítění se do příběhu v knize… dojmout se a pofňukat si je příjemné, uvolňující, tak proč se tomu vyhýbat. Samozřejmě nemusím se dojmout a když nechci, nemám žádné pocity. Ale pokud si chci něco vychutnat se vší parádou, tak slzy k tomu patří.
Příspěvek upraven 15.03.19 v 14:25
Znala jsem borce, kterej byl v praci sebevedomej az na pudu, rozhodnej a nekompromisni, a doma se z nej vzdycky stal ukrivdenej uplakanek. Probrecel v pohode celej film, brecel klidne i u reklamy kde hopsalo nejaky zviratko, pustil slzu kdyz si vzpomenul na nejakou krivdu v detstvi, jednou se treba rozbrecel kdyz koukal v parku na ptaky. Doted netusim proc, prej mu to prislo dojimavy. Natahoval jak malej smrad pri kazde neshode mezi nami, z toho se mi uplne varila krev v zilach. Kdyz jsem pak poznala jeho 10letyho syna, kterej kvuli necemu brecel prakticky od rana do vecera, a videla jsem, ze frajer pusti bezne slzu spolecne s klukem, tak jsem utikala sec mi sily stacily. Na jednu stranu porad bulel, na druhou stranu mu uplne chybela v mnoha ohledech empatie. Zajimave no. Ne, tohle proste ne.
@Mart81 píše:
Brečím často, brečím rád, pláč to je můj kamarád. Jen se mi přitom neklepe brada. Doufám.![]()
K slzám mi stačí prudší vítr a dojmu se i nad dobře uvařeným obědem. Poplakat si je příjemné. Osobně na tom nevidím nic špatného. Pokud s tím má někdo problém - je to jeho problém.
@Mart81 to bude asi ono. Mne to není příjemné ani mne to neuvolní, maximálně chytnu bolest hlavy. Takže co z toho. Ale já nebrecim celkově, ať při imaginárních filmech nebo reálných zážitcích. Je to samozřejmě každého věc, ale já bych takto citlivého manžela asi nedala, tak jsem si vybrala podobného necitu a hezky nam to klape ![]()