Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@ugluk píše:
Jinak po mně mou cholerickou náturu zdědilo starší dítě, co teď jde zvolna do puberty. Jako je to kolikrát hodně těžký, ale vyříkáme si to (často při velmi zvýšeném hlase a emocích), pak to třeba ještě proberem, když opadnou emoce, a obě strany mají jasno. A pak je klid, máme se rádi. Na čem teda trvám, že i při sebevětším emocionálním vypětí nepadají sprosťárny a vzduchem nelítají předměty.
Flegmatik (partner) to v sobě kolikrát dusí, neventiluje to ven, někdy má problém projevit názor, pocity… takže kolem sebe dny našlapujeme po špičkách, nějak mi víc vyhovuje ta emocionální smršť a pak klid a jasno, ale taky se máme rádi
No u těhle bejvá často zase ta potíž - nevím, jak u vašeho manžela, ale já na to narazila - že oni jak neumí konflikty, pocity atd., mají někteří sklony sklouzávat k pasivní agresi. Což teda partner docela narazil. Za a) že chodí jak raněnej koloušek kolem mě, aniž by něco kvák, toho jsem si nevšímala, takže mu to k ničemu nebylo a za b) jasně pojmenovala, že to, že dělá, že mě neslyší, nebo že mi najednou nerozumí je pasivní agrese a že ať buď mluví, nebo se. e písmena, že názor unesu, ale takto - že bude dělat blbýho, se mnou jednat nebude. Zezačátku měl asi dost šoky, ale zapracoval na tom.
@Tofifea dekuji za vysvetleni. To u nas neni. Kdyz me spis nastve tak si rikam, ze ma smulu, ze si to budu delat stejne po svem. Ano, urcite jsem nejake veci prehodnotila, ale to je spis o nejake te toleranci. Mela jsem ex co byl flegmaticky, za celych 10 let jsme se nepohadali, neumel to. Pak jsem si nasla tady toho cholerika a u me se objevil muj temperament, ktery jsem tu celou dobu s ex nemela. Nesnasim na sobe nektere sve povahy, ale az diky novemu vztahu si rikam, ze to je ta stara Monika.
@Anonymní píše:
Dam priklad. Vcera sel sekat travu, tak rikam, pockam az to poseka a pak si sundam pradlo ze snury. Tak sem chytla konev ze si jdu zalit zahon, jenze jsem dosla ke kytkam a uz mi to doslo… Tady bude taky sekat. Do toho slysim rev… Ze mi to pred minutou rikal, at neslapu po trave… Omluvim se, ze jsem blba… Je klid… A pak jina scena.. jde vyluxovat, mame takovy ty tezky kresla, usaky.. tak prijdu do loznice, chci to kreslo dat na stranu, mezi tim slysim jak krici, vykuleny oci ze proc to delam, ze to tam vrati.. to me uz nastvalo, ze proc kvuli takovy kravine na me jeci. Jenze to je to, ze mu nevidim do hlavy a nevim co ho tak nastvalo. Vecer jsem mu to rikala, on si jel svoje, ze by to uklidil, ze si vzdycky dava ty veci na stranu… A ja mu rikam, ze nema ale pravo na me kricet… A bla bla bla… Jak rikam, on je celkove urejpanej, jenze to jsem bohuzel vedela uz na zacatkunebo sem ja vztahovacna?
To hrozně záleží jak to probíhalo a jak silně to vnímáš, my u toho nebyli. Může jen trochu houknout a ty si to vyložíš zle nebo může být vyloženě zlej. Jako pokud jde o mě, tak já bych nesnesla ani to houknutí, ale to si musíš ty přebrat kde máš tu hranici ty. A hlavně - když ti tu 10 lidí napíše, že je to ok, tak tě to přestane štvát? Asi ne že. Je v pořádku, že se v takových situacích cítíš nekomfortně.
Když bys s ním dala v klidu (mimo podobně vyhrocenou situaci) řeč, že ti to vadí, tak jak na to bude reagovat? Pochopí to nebo bude uraženej, že sis dovolila urazit majestát? Od toho bych se asi odpíchla.
S cholerikem jsem se rozvedla… Děkuju pěkně, ale už nikdy víc. Sklopenou hlavu jsem měla tolikrát, až mě z toho bolela záda. Říct svůj názor v hádce? To neexistovalo. Teď mám kliďase a svatej pokoj k tomu ![]()
@Tofifea to u nás naštěstí ne. On je takový skleslejší, zadumanější, ale baví se se mnou normálně, i řešime provozní věci, jen vidím, že ho něco žere. A ani to nemusím být já, kolikrát je to nějaká pracovní záležitost, jenomže to já nepoznám. Takže už si zvyknul, že se na rovinu zeptám, co se děje, a vysype to ze sebe, i když by to nejraději navěky dusil. A zároveň si zvyknul, že když já dám najevo emoce, tak je v té chvíli myslím přesně tak, jak je projevuju, a není třeba to dělit deseti. Člověk má tendenci si to všecko vztahovat na sebe a svoje pocity a řešení situací (kdybych já se takhle projevil, už by to muselo být kvůli konci světa). Což samozřejmě platí oboustranně a i mně musí docvaknout, že drobná změna nálady, která by u mě znamenala houby, může u něj značit uvnitř nesmírné emocionální pohnutí.
@Anonymní píše:
Dam priklad. Vcera sel sekat travu, tak rikam, pockam az to poseka a pak si sundam pradlo ze snury. Tak sem chytla konev ze si jdu zalit zahon, jenze jsem dosla ke kytkam a uz mi to doslo… Tady bude taky sekat. Do toho slysim rev… Ze mi to pred minutou rikal, at neslapu po trave… Omluvim se, ze jsem blba… Je klid… A pak jina scena.. jde vyluxovat, mame takovy ty tezky kresla, usaky.. tak prijdu do loznice, chci to kreslo dat na stranu, mezi tim slysim jak krici, vykuleny oci ze proc to delam, ze to tam vrati.. to me uz nastvalo, ze proc kvuli takovy kravine na me jeci. Jenze to je to, ze mu nevidim do hlavy a nevim co ho tak nastvalo. Vecer jsem mu to rikala, on si jel svoje, ze by to uklidil, ze si vzdycky dava ty veci na stranu… A ja mu rikam, ze nema ale pravo na me kricet… A bla bla bla… Jak rikam, on je celkove urejpanej, jenze to jsem bohuzel vedela uz na zacatkunebo sem ja vztahovacna?
Tam jsou 2 věci. Jeho chování k vám a vaše chování k sobě. Omlouvat se s tím, že jste blbá? Prostě sorry, jsem si to vůbec neuvědomila. Žádný, že jste blbá. Proboha.
Jinak - zvlášť pokud jsou rozdíly v temperamentu, v rychlosti, nikdy se nesmí jeden druhému montovat do jeho práce, činnosti. Se nesmí.
Prostě jeden uklidí třeba obývák, druhý kuchyň, každej dle svýho tempa a způsobu. A je klid. ![]()
@Parninas většinou si to rekneme v klidu, on mi povi svuj pohled a ja jeho. Jo, to se asi takhle neda rict to je pravda. To jeho houkani je prave to, ze ho popadne nerv… Pak je do minuty zase v klidu.
@Tofifea takhle jsem nad tim neuvazovala… Ale diky..co se tyce prace tak to uz jsem hodne pochopila. Kdyz jsme sestavovali nabytek tak pri prvni skrini jsme se malem zabili, pri posledni jsme se tim mohli zivit. ![]()
@Anonymní píše:
@Parninas většinou si to rekneme v klidu, on mi povi svuj pohled a ja jeho. Jo, to se asi takhle neda rict to je pravda. To jeho houkani je prave to, ze ho popadne nerv… Pak je do minuty zase v klidu.
Tak to na mě nepůsobí vyloženě toxicky. Ne ideálně, ale taky žádná tragédie.
Holt si to v sobě musíš srovnat jestli je to pro tebe něco s čím dokážeš žít nebo ne. Každý to máme jinak. A stejně jako ty, tak i on by nad tím měl aktivně přemýšlet. Na mě když jde nerv, tak v hlavě lítá jedno sprosté slovo za druhým, ale lidem kolem sebe nenadávám. Tedy ať si klidně zanadává, ale ať to necílí na tebe, to je asi to důležité.
Možná bych mu to tak podala - že víš jakou má povahu a ať si klidně zasakruje když je potřeba, ale pokud bys ho naštvala konkrétně ty, tak ať se prvně zamyslí jestli to stojí za to tě hned zjebat nebo jestli si to raději nechá projít hlavou a pak ti až v klidu řekne ať příště tu a tu věc neděláš. Takhle to praktikuju já a je to zatím celkem funkční model. ![]()
@Tofifea píše:
Tam jsou 2 věci. Jeho chování k vám a vaše chování k sobě. Omlouvat se s tím, že jste blbá? Prostě sorry, jsem si to vůbec neuvědomila. Žádný, že jste blbá. Proboha.Jinak - zvlášť pokud jsou rozdíly v temperamentu, v rychlosti, nikdy se nesmí jeden druhému montovat do jeho práce, činnosti. Se nesmí.
Prostě jeden uklidí třeba obývák, druhý kuchyň, každej dle svýho tempa a způsobu. A je klid.
Pod to vytučněné se podepisuju - já mám třeba zakázané chodit do kuchyně když manžel vaří.
A má pravdu, hrozně rýpu i když o nic nejde. Tak to prostě nedělám pro domácí klid a pohodlí. ![]()
@Karahu píše:
Jsem cholerik, když jsem vytočená, vím co říkám, říkám hnusné věci, ale ne promyšleně, že chci tomu člověku schválně ublížit, ale proto, že si ty hnusné věci v tu chvíli opravdu myslím.
Uznám, že kdybych zrovna neměla tmu před očima, ty věci bych z pusy nevypustila.
Jak rychle mě vztek přepadne, tak rychle mě taky opustí. Dokud se se mnou bude někdo hádat, budu se hádat, pokud ten člověk odejde a nechá mě „vychladnout“, do hodiny se o tom buď budu bavit normálně nebo úplně zapomenu co mě tak vytočilo. Žádná den nebo týden trvající tichá domácnost nehrozí.
To uznávání, že to „bylo zbytečné“, to už asi s chlerikem nesouvisí, plno lidí se neumí omluvit nebo uznat chybu, kolikrát taky člověk nemá pocit, že je to jeho chyba když je to náhlý stav mysli, který se nedá ovlivnit jinak než, že všichni kolem zmizí.
Dá se to chápat tak, že řekneš věci, které nejsou pravda?
@Parninas diky za radu.. jsou pak chvile kdy vidim ze se fakt snazi se mnou mluvit v klidu.. ale asi to bude jeste dlouha cesta ![]()
@Anonymní píše:
@Parninas většinou si to rekneme v klidu, on mi povi svuj pohled a ja jeho. Jo, to se asi takhle neda rict to je pravda. To jeho houkani je prave to, ze ho popadne nerv… Pak je do minuty zase v klidu.
Vsak ať si houká. Ale ne na vás.
@Anonymní píše:
@Tofifea takhle jsem nad tim neuvazovala… Ale diky..co se tyce prace tak to uz jsem hodne pochopila. Kdyz jsme sestavovali nabytek tak pri prvni skrini jsme se malem zabili, pri posledni jsme se tim mohli zivit.
Jo, jednou jsme se s tím „mým“ cholerikem dostali k podobné činnosti, kde bylo potřeba obou rukou. Taky něco opravit. Ale já nenechala nic náhodě. Jsem mu předtím řekla, že sice působím, že jde vše mimo mě a jsem totál v klidu a že počítám s tím, že bude držkovat, ale kdyby ho třeba jen napadlo při tý práci držkovat na mě, ujišťuji ho, že ho úplně klidně vezmu laťkou po palici. Tak ať si to hlídá. No div se mu nekouřilo z hlavy (nejsem zrovna zručná), ale nelajzl si to. ![]()
Dam priklad. Vcera sel sekat travu, tak rikam, pockam az to poseka a pak si sundam pradlo ze snury. Tak sem chytla konev ze si jdu zalit zahon, jenze jsem dosla ke kytkam a uz mi to doslo… Tady bude taky sekat. Do toho slysim rev… Ze mi to pred minutou rikal, at neslapu po trave… Omluvim se, ze jsem blba… Je klid… A pak jina scena.. jde vyluxovat, mame takovy ty tezky kresla, usaky.. tak prijdu do loznice, chci to kreslo dat na stranu, mezi tim slysim jak krici, vykuleny oci ze proc to delam, ze to tam vrati.. to me uz nastvalo, ze proc kvuli takovy kravine na me jeci. Jenze to je to, ze mu nevidim do hlavy a nevim co ho tak nastvalo. Vecer jsem mu to rikala, on si jel svoje, ze by to uklidil, ze si vzdycky dava ty veci na stranu… A ja mu rikam, ze nema ale pravo na me kricet… A bla bla bla… Jak rikam, on je celkove urejpanej, jenze to jsem bohuzel vedela uz na zacatku
nebo sem ja vztahovacna?