Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Tofifea píše:
Ono je poměrně jednoduché a platí to pro všechny typy osobností, ne jen choleriky. Pokud máte nutkání nebo potřebu nevysvětlitelně se přizpůsobovat a podvolovat rozpoložení a náladám druhého, máte obavy o něčem otevřeně mluvit, protože se bojíte reakce a nálady, která může přijít, pokud se nechováte v přítomnosti druhého přirozeně, pokud vůbec přemýšlíte jak se chovat a mluvit, aby nebylo zle nebo jen dusno - a třeba aniž by něco předtím řekl, že se mu nelíbí, cítíte vinu i za to, co rozpoutal druhý a zodpovědnost za jeho nálady, je to prostě špatně. A pravděpodobně jste manipulována. Tyhle pocity ve vás vyvolá i manipulátor kliďas. Za čas nebudete vědět, čí jste a kam jste se jako osobnost poděla.
Já se naučila dát více na pocity prostě.
A to platilo i o tom „mým“ cholerikovi. Jedna věc, že byl temperamentní jak sviň, druhá, že jsem nikdy neměla potřebu se přizpůsobovat jeho náladám, mohla jsem být stoprocentně sama sebou, nemusela přemýšlet, co řeknu, co tím vyvolám, mohla jsem jasně říct, co nechci, co se mi nelíbí, aniž by mi to ve zlým nějakým způsobem chtěl vrátit - prostě vztah bez obav a taktizování. A na druhou stranu jsem měla kdysi vztah s rozumným, klidným chlapem, nicméně po pár letech jsem zjistila, že jsem jako osobnost rozložená, že já už nejsem já a přemýšlím, co můžu a nemůžu říct, aby se mi to ve zlým nevrátilo (ne nadávkami, ale rádoby klidnou debatou o mých chybách). V normálním vztahu fakt nemusíte přemýšlet, jak se chovat a co můžete říct a taktizovat.
Tak to je zcela skvěle formulovaný příspevek.
Muj manžel je přesně ten přiklad, kterej se urazil i u snidane za kravinu, nebo obličej, tón hlasu.. našel si vždy cokoliv aby mě zahnal do úzkých. Dodnes se skoro zakoktavam kdyz mu neco vysvětluji a to je mi už u pr.dele
..
@Tofifea píše:
Ono je poměrně jednoduché a platí to pro všechny typy osobností, ne jen choleriky. Pokud máte nutkání nebo potřebu nevysvětlitelně se přizpůsobovat a podvolovat rozpoložení a náladám druhého, máte obavy o něčem otevřeně mluvit, protože se bojíte reakce a nálady, která může přijít, pokud se nechováte v přítomnosti druhého přirozeně, pokud vůbec přemýšlíte jak se chovat a mluvit, aby nebylo zle nebo jen dusno - a třeba aniž by něco předtím řekl, že se mu nelíbí, cítíte vinu i za to, co rozpoutal druhý a zodpovědnost za jeho nálady, je to prostě špatně. A pravděpodobně jste manipulována. Tyhle pocity ve vás vyvolá i manipulátor kliďas. Za čas nebudete vědět, čí jste a kam jste se jako osobnost poděla.
Já se naučila dát více na pocity prostě.
A to platilo i o tom „mým“ cholerikovi. Jedna věc, že byl temperamentní jak sviň, druhá, že jsem nikdy neměla potřebu se přizpůsobovat jeho náladám, mohla jsem být stoprocentně sama sebou, nemusela přemýšlet, co řeknu, co tím vyvolám, mohla jsem jasně říct, co nechci, co se mi nelíbí, aniž by mi to ve zlým nějakým způsobem chtěl vrátit - prostě vztah bez obav a taktizování. A na druhou stranu jsem měla kdysi vztah s rozumným, klidným chlapem, nicméně po pár letech jsem zjistila, že jsem jako osobnost rozložená, že já už nejsem já a přemýšlím, co můžu a nemůžu říct, aby se mi to ve zlým nevrátilo (ne nadávkami, ale rádoby klidnou debatou o mých chybách). V normálním vztahu fakt nemusíte přemýšlet, jak se chovat a co můžete říct a taktizovat.
Já znám dva lidi, kteří se přesně takhle chovají jaksi preventivně a vůči všem, sami sebe defakto ponižujou a našlapujou po špičkách, a s takovými vyjít je teda taky umění.
@Karamba2020 píše:
Já znám dva lidi, kteří se přesně takhle chovají jaksi preventivně a vůči všem, sami sebe defakto ponižujou a našlapujou po špičkách, a s takovými vyjít je teda taky umění.
Pravděpodobně v něčem takovým žijí. Nebo dlouho žili. A jsou už úplně v pr…
@Tofifea píše:
Pravděpodobně v něčem takovým žijí. Nebo dlouho žili. A jsou už úplně v pr…
Jo taky na sobě pozoruju takove to nesebevědomé,,abych neurazila,, abych moc nevadila,, nepřekazela ![]()
@Anonymní píše:
@Tofifea dekuji za vysvetleni. To u nas neni. Kdyz me spis nastve tak si rikam, ze ma smulu, ze si to budu delat stejne po svem. Ano, urcite jsem nejake veci prehodnotila, ale to je spis o nejake te toleranci. Mela jsem ex co byl flegmaticky, za celych 10 let jsme se nepohadali, neumel to. Pak jsem si nasla tady toho cholerika a u me se objevil muj temperament, ktery jsem tu celou dobu s ex nemela. Nesnasim na sobe nektere sve povahy, ale az diky novemu vztahu si rikam, ze to je ta stara Monika.
To je zajímavé. Takže se teď cítíš víc sama sebou, i když z tebe ten nový vztah tahá hodně špatného a není ti v tom úplně dobře? Můžeš to trochu víc rozvést, prosím? Maličko se v tom totiž vidím. ![]()
@WhiteCrow no tak vim ze jsem taky hrozna a ze to nema se mnou uplne jednoduche
beru to jako vyzvu, neco se s sebou delat. Ty moje spatne stranky byli do ted pekne schovane, protoze jsem je,,nepotrebovala" a ted tu zase jsou a vzpominam si jak moje nejlepsi kamaradka driv musela trpet, ty moje nalady ![]()
@Královna Kosmíru píše:
Jo taky na sobě pozoruju takove to nesebevědomé,,abych neurazila,, abych moc nevadila,, nepřekazela
Jj, ona na tom umí zapracovat i výchova. V některých oblastech mám taky ty sklony a jako dospělá jsem se pustila do „předělávání“ toho, co jsem byla naučená, když mi docvaklo, jaký nesmysly si v sobě nesu. Třeba taková ta blbost s návštěvami, kdy spousta lidí na nabídku občerstvení říká že nic nechce, protože to je slušnost. Já to říkávala automaticky úplně. A pak mi docvaklo, proč jako, když bych si to kafe nebo koláč dala. Nebo požádat či vůbec přijímat i drobnou pomoc. Na to jsem taky byla hrozný tele. Prostě takový ty maličkosti byly úplně blbě. ![]()
@Anonymní píše:
@WhiteCrow no tak vim ze jsem taky hrozna a ze to nema se mnou uplne jednoducheberu to jako vyzvu, neco se s sebou delat. Ty moje spatne stranky byli do ted pekne schovane, protoze jsem je,,nepotrebovala" a ted tu zase jsou a vzpominam si jak moje nejlepsi kamaradka driv musela trpet, ty moje nalady
Jako nastavený zrcadlo je to hodně krutý, no, znám to až moc dobře. ![]()
Osobně se z toho snažím poučit, ale prostě… moc to nejde. Přijde mi, že oba máme skoro stejné povahy a dostáváme se tak do začarovaného kruhu konfliktů, kdy neustoupí ani jeden. A teď se nechci obhajovat, ale myslím si, že on má ty špatné vlastnosti citelně horší, a s tím pak člověk těžko něco dělá.
Nevím, co s tím. Nenechám si jen tak něco líbit a nestahuji ocas mezi nohy, pokud necítím, že jsem udělala chybu.
Upřímně nevím, co mě to má naučit a co mám korigovat, protože se prostě téměř vždy cítím vyprovokovaná či v neprávu. Nenechat se vyprovokovat za žádnou cenu? Mávnout nad některými projevy rukou, i když on je dělá taky a vyčítá mi to? Pořád myslím na to, že mít někoho klidného by bylo super. Ale pak si říkám, i když si nemyslím, že bych měla potřebu se hádat, že by to asi byla nuda. ![]()
@Tofifea píše:
Jj, ona na tom umí zapracovat i výchova. V některých oblastech mám taky ty sklony a jako dospělá jsem se pustila do „předělávání“ toho, co jsem byla naučená, když mi docvaklo, jaký nesmysly si v sobě nesu. Třeba taková ta blbost s návštěvami, kdy spousta lidí na nabídku občerstvení říká že nic nechce, protože to je slušnost. Já to říkávala automaticky úplně. A pak mi docvaklo, proč jako, když bych si to kafe nebo koláč dala. Nebo požádat či vůbec přijímat i drobnou pomoc. Na to jsem taky byla hrozný tele. Prostě takový ty maličkosti byly úplně blbě.
To vážně? Já jsem úplnej opak a když něco vidím na stole, občas si vezmu bez optání, protože proč by to tam jinak bylo, že jo.
Já zase nemám ráda, když na mě návštěva kouká divně jen proto, že jsem si ze slušnosti nevzala jen jeden kousek, to si o dotyčném promyslím svoje. ![]()
@WhiteCrow jezis to je uplne presny.. ja jsem hodne tvrdohlava, kdyz me nastve tak s nim nechci ani koukat na televizi
ale jak pises, je to zrcadlo. Nekdy me dostane i on kdyz mi neco vpali, a ma bohuzel pravdu. Ja taky neumim nad tim moc mavnout rukou. Pritel rika, ze se pak zbytecne nafouknu, ze on je hned v klidu, proste se jede dal, jenze ja se v tom musim pitvat
asi porad hledam nejakou pravdu o tom kdo z nas je v pravu, abych si potvrdila ze ten nas vztah za to stoji a nebo nad tim proste nemavat rukou a proste mu jasne rict ze me zase nas*al! ![]()
@WhiteCrow píše:
To vážně? Já jsem úplnej opak a když něco vidím na stole, občas si vezmu bez optání, protože proč by to tam jinak bylo, že jo.Já zase nemám ráda, když na mě návštěva kouká divně jen proto, že jsem si ze slušnosti nevzala jen jeden kousek, to si o dotyčném promyslím svoje.
Jak říkám - výchova.
Nám když jako dětem bylo něco nabídnuto, tak naši hned že ne, že nic nechceme. To se sakra zažere pod kůži. Mě to u jiných pak taky štve, když si nevezmou, jakože nechtějí obtěžovat.
@Anonymní píše:
@WhiteCrow jezis to je uplne presny.. ja jsem hodne tvrdohlava, kdyz me nastve tak s nim nechci ani koukat na televiziale jak pises, je to zrcadlo. Nekdy me dostane i on kdyz mi neco vpali, a ma bohuzel pravdu. Ja taky neumim nad tim moc mavnout rukou. Pritel rika, ze se pak zbytecne nafouknu, ze on je hned v klidu, proste se jede dal, jenze ja se v tom musim pitvat
asi porad hledam nejakou pravdu o tom kdo z nas je v pravu, abych si potvrdila ze ten nas vztah za to stoji a nebo nad tim proste nemavat rukou a proste mu jasne rict ze me zase nas*al!
Hledat v partnerských rozmíškách pravdu, nebo kdo je v právu, je nejvíc peklo. ![]()
@Anonymní píše:
@WhiteCrow jezis to je uplne presny.. ja jsem hodne tvrdohlava, kdyz me nastve tak s nim nechci ani koukat na televiziale jak pises, je to zrcadlo. Nekdy me dostane i on kdyz mi neco vpali, a ma bohuzel pravdu. Ja taky neumim nad tim moc mavnout rukou. Pritel rika, ze se pak zbytecne nafouknu, ze on je hned v klidu, proste se jede dal, jenze ja se v tom musim pitvat
asi porad hledam nejakou pravdu o tom kdo z nas je v pravu, abych si potvrdila ze ten nas vztah za to stoji a nebo nad tim proste nemavat rukou a proste mu jasne rict ze me zase nas*al!
Nejsi moje dvojče?
Pitvání a boj o pravdu, to je ono.
Poslední dobou pozoruji, že k lidem umím být shovívavá, až ochranitelská. Problém je ale v tom, že to musí být určitý typ lidí. Jednoduše řečeno mírný a bezelstný, což můj chlap prostě ani trochu není. On prakticky nedokáže projevit lítost, umí jen vyletět jako čert z krabičky. Už mám vyzkoušeno, že když svoje projevy mírnil (velmi vzácně), byla jsem naprosto v klidu, až mě to překvapilo. On mě prostě vždycky vyprovokuje k obraně, ze které se pomalu stává útok. Nevím, myslím si, že v tomhle prostě nejsme kompatibilní.
@Tofifea píše:
Jak říkám - výchova.![]()
Nám když jako dětem bylo něco nabídnuto, tak naši hned že ne, že nic nechceme. To se sakra zažere pod kůži. Mě to u jiných pak taky štve, když si nevezmou, jakože nechtějí obtěžovat.
Voe.
Takový maloměšťáctví, děs.