Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Nechtěla jsem, pak jsem otěhotněla, byli jsme spolu už dlouho, ale i tak to nebylo plánované. Ještě těch devět měsíců jsem chytala depky, že to je špatné rozhodnutí. A pak se narodil a vše bylo jinak. Teď bych si uměla představit celou tlupu dětí ![]()
@Mrg píše: Více
Presne to jsem taky rikala, jak se mi malá narodila, že bych klidně měla i 4 děti, kdybychom měli dost peněz a větší dum ![]()
Vždy jsem chtěla dítě, už jako holka jsem to vnímala jako přirozený vývoj života. A jsem vděčná osudu, že život tak i šel - škola, manžel, děti, fajn práce.
Vlastně si vzpomínám, že jsem to tak kolem 11-15 let vnímala tak, že závidím lidem 40+, že už maj rodinu, děti, jsou prostě „usazení v životě“ (vnímali jste to tak taky?). Teď jsem přesně v té fázi, mám, co jsem chtěla, a jsem spokojená.
Vzdycky jsem vedela, ze dite jednou chtit budu.
Ted ve 29 letech jsem otehotnela neocekavane a neplanovane, coz byl vzdy muj sen. Netlacit na to, neplanovat, nehlidat ovulaci - je mi moc lito zen, ktere to zazivaji a nedari se jim…
A i presto, ze mam vek, vlastni bydleni, uspory a fajn pritele… tak me tehotenstvi zpocatku velmi stresovalo, az jsem dokonce premyslela, ze to nezvladnu.
Mela jsem cca prvni mesic desny strach, ze prijdu o svuj zivot, svobodu… zacala jsem zpochybnovat sebe, pritele, byla z toho na nervy.
Nicmene jsem se uz na tu zmenu adaptovala a ted se strasne tesim a modlim, abych prekrocila zdarne ten prvni trimestr a nemohu se dockat. Ted jsem 9tt a strasne si to uzivam - nastesti mi neni ani blbe a krom prsou nemam zadne priznaky.
Musela jsem to v sobe jen zpracovat. A ty hormonalni zmeny teda staly za to 😅 ale uz aby tu byl/a s nami!
Jasně, šlo to tak nějak přirozeně… Nejdřív jsem toužila potkat spřízněnou duši, partnera, pak jsem začala toužit po svatbě a dítěti, ale prioritou bylo dodělat VŠ a pak k nám tak nějak plánovaně / neplánovaně přišlo první dítě, pak přišla velká touha mít druhé… Jo a ze strany mého táty i ze strany mojí mamky nejsou téměř žádní příbuzní, kdybych já neměla děti, tak úplně zaniknou dva rody, takže asi i v tom vidím nějaký hlubší smysl, že zrovna já bych ty děti měla mít, aby měl vlastně život mých rodičů smysl 🙂. Já vidím opravdu význam v tom, že rodiče mají děti, jejich děti mají děti a jejich děti pak mají taky děti… A neřeším to, že je dnešní doba taková, jaká je, nejsem věštec, nevím co bude, ale teď jsem takhle šťastná, myslím, že moje děti mají láskyplné a hezké dětství a víc udělat nemůžu, ale pro ty okamžiky, které prožíváme třeba právě teď, když spí vedle mě a slyším, jak oddychují… Jsem vděčná, za takové momenty, které si budu pamatovat navždy, ať bude, co bude…
Ano. Jak jsem poznala nynějšího manžela, tak jsem věděla, že budu chtít dítě. Rozum vyhrál a pořídili jsme si ho až po škole. ![]()
Ja asi od 17-18 dite chtela. Nakonec se nam první narodilo po4 letem vztahu, kdyz mi bylo 20. Mozna uspěchané a nedospěle rozhodnuti. Ale dítě jsme zvládli, užili si ho a ke to fajn chlap. Druhé jsme odsouvali kvůli traumatům z porodu. Nakonec plánovaná v mých 28. A třetí vytoužená (10 let snaha) v mých 42.
Děti je to jediné, co se mi v životě daří. Práce to bohužel není. Tam úspěch nemám.
Já jsem na tím nikdy moc nepřemýšlela, zda ho chci. Spíš jsem s tím počítala, že ho mít budu, protože to tak bývá. Manžel to měl, řekla bych, podobně. Nakonec touha po dítěti nikde, věk už poměrně vysoký (35) a než abychom do toho šli rozumem, tak budeme raději bezdětní (pokud nám tedy časem ještě nějak zásadně nepřeskočí, snad ne
).
Ja vedela uz jako teenagerka, ze jednou deti mit budu. Ale samozrejme jsem je neplanovala alespon do 30. Prvni jsem nakonec rodila ve 37.
Jsem za ne samozrejme rada, ale taky rada vzpominam na dobu, kdy jsem nemusela nest za nikoho zodpovednost a moje jedina starost po vecerech byla, jestli se budu divat na TV, nekam vyrazim, nebo zahraju na PS. Dost se mi po tom bezstarostnem obdobi styska, ale zaroven vim, ze kdybych deti nemela, byla bych zahorkla zapskla baba, co nenavistive pokukuje po maminkach s kocarkem.
Už od mala jsem věděla, že chci dítě, ale zároveň jsem ho chtěla „až za dlouho“. Ikdyz už jsem ho čekala, tak jsem ho pořád chtěla až „na přes rok“. Rozumově ale už nebylo moudré čekat, no ![]()