Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Ano, od cca 22, 23 jsem si uměla představit, že budu mít dítě a chtěla jsem ho
S tehdejsim manzelem vubec, ani me to nenapadlo. Se soucasnym jsem se vdavala dva mesice pred porodem. To proste ucitis, kdyz prijdr ten spravnej opylovac. ![]()
Chtěla, ale kdybych věděla, co dnešní doba přinese, tak bych žádné neměla a nechala bych se sterilizovat.
Je mi hodně líto dnešní generace.
Ne, do bezmála 30 jsem dítě fakt nechtěla, neuměla jsem si představit přivést ho do tohohle světa a hlavně mít za někoho bezbranného tak obrovskou zodpovědnost. Pak jsem potkala manžela a přišlo to během chvilky, protože s ním poprvé jsem si uměla představit to dítě mít. Naštěstí se podařilo brzy.
Do těch 25 jsem to zvažovala. Pak jsem se vdala a byla po pracovní stránce příležitost, tak jsem si řekla, že jestli někdy, tak teď, a že bych asi litovala, kdybych je nikdy neměla. A celkem dobré rozhodnutí
![]()
Chtěla jsem vždy děti. Prý jsem tvrdila, že budu mít čtyři. Mamka občas vzpomíná. To si vůbec nepamatuji. Ale vím, že jsem je chtěla vždy.
@Anonymní píše: Více
S tímhle souzním. Chtěla jsem děti plným srdcem, měli jsme pro ně všechno. Zhruba rok po narození druhého, cca 2010,11 už jsem cítila, že kdybych se rozhodovala znovu, nechtěla bych děti. Nikdy. Už mi svět nepřipadal jako bezpečné místo. Je zřejmé, že dnešní generace dětí se bude mít výrazně hůř, bude se dožívat zkráceného věku, trpět více nemocemi (mikroplasty například - jak asi bude vypadat padesátník, šedesátník, který má mikroplasty v mozku od narození?). Plus momentálně nestabilní světová situace. Nevraživost lidí, apod… Jenže já byla zmlsaná devadesátkama a myslela jsem si, že takový bude svět napořád. ![]()
Budoucnost mých dětí mě výrazně stresuje a může se mi smát kdo chce jak chce.
Vždycky jsem věděla a byla i vedena k tomu mít děti, dvě. Nějaká touha přišla okolo 28/29. Samozřejmě by pro mě bylo mnohem jednodušší je nemít, ale ikdyz mě vyčerpávají, vidím ten extrémní posun vs mladší svobodné kolegyně. Fakt nedělám přesčasy na úkor svého volného času, radši půjdu na akci než dodělávat v práci tabulku, kterou stejně nikdo dřív než druhý den po obědě neotevře. Vím, že to stihnu do 9, napíšu, ze bude po obědě a když to poslu v 11, jsou všichni šťastný
kolegyne bude v nervu a stresovat celý večer dokud to nedodělá.
Ne, v 25 to bylo - možná někdy, a v 27 to bylo nějakou dobu - pane bože dítě by mi úplně změnilo, zničilo život, už bych nic nesměla
Až když se myšlení plně přecvaklo na to, že dítě do života zapadne, tak jsem ho opravdu chtěla ![]()
@Anonymní píše: Více
Vzdycky, v dětství jsem si pořád hrála na maminku, na rodinu, vymyslela jména pro svoje děti. Nikdy jsem neměla žádné pochybnosti o tom jestli děti chci a být mámou je moje neoblíbenější životní role.
Já jsem věděla, že děti chci, ale nedovedla jsem si sebe představit jako mámu. A teď když máma jsem, tak je to všechno tak přirozene. Úplně moji malou miluju, jak se na mě kouká, když je šťastná, když place a u mě se uklidní. Když je mrzuta, tak je to narocnejsi, ale vždycky se večer těším až bude zase rano a bude se na mě smát.
Nikdy bych nevěřila, že budu mít takové pocity.
No a taky ještě víc miluju manžela, když vidím, jak se k ní chová a jak ji má rád.
Příspěvek upraven 27.02.25 v 19:31
Ahoj všem byli jste si vždy jisté, že chcete dítě? Nebo se to stalo tak nějak „náhodně“ nečekaně. Myslím ve věku od 25 let a vejš.