Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ahojte, mám dceru 2roky a 4m, zrovna máme nějaké divné období, že pokud jí navrhnu, že někam půjdem, tak říká - ne nechci. Příklad, v pondělí chodíme do cvičení: Já: „Eli, půjdem do cvičení?“ Ona: „Nee nechci“. Já: " Ty nechceš jít do cvičení za dětma?" Ona: „Nee, až za chviličku“ Takhle se jí ptám půl hodiny, dokola, až nikam nejdem, protože je už pozdě. To samo, že chci jít odpoledne ven, taky řekne ne nechci a když se jí zeptám, jestli chce být doma, tak řekne, že jo. Podotýkám, že do ted vždycky řekla, že jo a šly jsme. Ven chodíváme každý den na celé odpoledne. Když někam opravdu musíme, tak nakonec musím zvýšit hlas a prostě ji donutit a je pláč.
O víkendu v sobotu jsem ji musela nechat spát u našich. Otázka: „Eli, tak jedeme domů?“ „Ne za chviličku“ Tak chvilička byla asi 10×, nakonec jsem jí tam nechala, nevadilo jí to a spala tam. V neděli, jsem pro ni přijela po odpoledním spaní a odpoledne, že si uděláme výlet. Otázka „Eli pojedem ke koníčkům?“ Odpověd "Ne, za chviličku " Pořád, že ne ne ne…, nakonec už se vztekla, když jsem jí chtěla oblíct, hodila po mě klíče, který držela, já jsem se neudržela a dostala lepanec na zadek. Začala samozřejmě hrozně plakat s větou " Já jsem tady chtěla jen chviličku být
. Mě je to pak hrozně líto, ale nevím, co s tím vlastně dělat.
Jinak je hrozně hodná, nevzteká se, dá se sní domluvit, teda až do ted
. Tak mi to přijde líto. ![]()
Nevím jen jestli ji mám nutit a stát si za svým, jestli jen nezkouší co může. Nebo zvolit jinou taktiku. Taky mě napadlo, jestli třeba nechce bývat víc doma, jezdíme opravdu každý den někam, kde vždy někdo je, děti nebo moji známý. Třeba už jí to vadí, co myslíte? Děkuji za vaše postřehy. ![]()
Neptat se ale oznamovat…jdeme ven, jdeme domu, jdeme nakoupit atd atd
Kdyz uz se musis ptat, tak stylem pujdeme? Ne, za chvilicku. Dobre, oblec panenku, dej ji do kocarku a pak pujdeme. Nazdar bazar ![]()
„Ne, necíííí“ slyším asi tak milionkrát denně. Vždycky říkám, že teda půjdu sama a ona zůstane doma. Pak už kupodivu chce. ![]()
Zkouší to na tebe, prostě zjišťuje co si může dovolit a co ji ještě projde. Jak píší holky, oznámit jdeme… Třeba chvíli dopředu, aby to stihla vstřebat. Aby se stihla mentálně připravit.
Přesně, neptej se a oznamuj. Když ti diktuje teď, co s ní budeš dělat za deset let? Máš-li pocit, že máte mcs aktivit, tak je omez.
@Litta
Já jí to tak říkám odjakživa.
Když jí řeknu: Eli jedeme do školičky nebo někam, tak taky řekne „ne, nechci“. Nebo ted večer : „Eli jdeme se koupat, jdu pustit vodu!“ - Ne, za chviličku ![]()
Nechci jí to přikazovat, přijde mi to divný. Nemám to moc ráda, ten přikazovací způsob. ( Uklid to!, Vynes koš!, Přines to! ) ![]()
Období vzdoru vymezuje si hranice a ty si tímhle zahráváš na slušnej problém do budoucna, jsou věci nad kterými s dětmi „diskutuji“ a věci nad kterými se nediskutuje. A jak říká moje starší - mamka je tady generál ![]()
@Dee29 Já bych nepoužívala větu tázací, ale oznamovací. Nechápu, proč když chodíte pravidelně každé pondělí na cvičení, se jí ptáš, jestli půjdete na cvičení
A hlavně bych asi byla důslednější. Třeba s tím, že jsi ji MUSELA nechat spát u vašich. Nemusela, trvala bych na tom, že se jde domů ![]()
Někde jsem četla dost výstižnou větu, že když se dítě učí rozhodovat o sobě a přebírat za to zodpovědnost, je to fajn (chceš tohle tričko nebo tohle?), ale jakmile začne rozhodovat i o jiných lidech (v tomhle případě o tobě, co budeš dělat), tak jim to přináší velkou nejistotu a frustraci (protože vnitřně vědí, že na tohle jsou ještě moc malé).
Takže přestaň drtit dceru přílišnou zodpovědností za váš společný program a neptej se, ale oznamuj (nebo dávej na výběr tak, aby ti obě varianty vyhodovaly a bylo jedno, co si vybere).
@Dee29 píše:
@Litta
Já jí to tak říkám odjakživa.Když jí řeknu: Eli jedeme do školičky nebo někam, tak taky řekne „ne, nechci“. Nebo ted večer : „Eli jdeme se koupat, jdu pustit vodu!“ - Ne, za chviličku
Nechci jí to přikazovat, přijde mi to divný. Nemám to moc ráda, ten přikazovací způsob. ( Uklid to!, Vynes koš!, Přines to! )
a já na tohle říkám, ale já se tě neptám jestli chceš nebo nechceš, já ti to oznamuji. Pak nám hodně rychle začalo fungovat počítání do tří a nebo holt odebrat to co „zdržuje“.
Ale asi máte pravdu
. Právě, že jsem se s ní nikdy hádat nemusela, všechno dělala ráda, tak mě to teď je zaráží.
@Dee29 píše:
@Litta
Já jí to tak říkám odjakživa.Když jí řeknu: Eli jedeme do školičky nebo někam, tak taky řekne „ne, nechci“. Nebo ted večer : „Eli jdeme se koupat, jdu pustit vodu!“ - Ne, za chviličku
Nechci jí to přikazovat, přijde mi to divný. Nemám to moc ráda, ten přikazovací způsob. ( Uklid to!, Vynes koš!, Přines to! )
Tak pokud řekneš „Pojď, půjdeme se koupat.“ a ona smlouvá, tak to jen zkouší, má „nemoc“ ještěchvilkýrnu, pokud znáš Paní Láryfáry od Betty MacDonaldové.
Takhle mi odmlouvá i muž, to je normální. ![]()
Příspěvek upraven 30.10.14 v 21:37
Taky záleží, jak se to řekne, oznamovací tón a příkaz jsou dvě různé věci. Fakt se zadelavas na problém, nechceš po ní žádné hrozné věci přece. Sestřenice má dceru ve třetí třídě, se kterou taky diskutovala a teď najednou ji má malá na háku a ona neví, co s tím…bacha na to.