Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Zdravím maminky a budoucí maminky, tenhle dotaz možná hodně lidí popudí. Jsem v 8. měsíci těhotenství a přijde mi, že oproti ostatním vůbec těhotenství nijak neprožívám. Není to tak, že bych se na mimčo netěšila, ale že bych byla radostí bez sebe na kontrolách u doktora nebo když cítím pohyby se říct nedá. Necítím takový ten mateřský pud. Babičky z obou stran jsou natěšené a neustále nakupují věci pro miminko, tatínek je taky štěstím bez sebe, ale já to tak prostě nemám. Měla jste to některá taky tak a pak se to třeba po porodu zlomilo nebo jsem divná?
Podle mě je to normální. Hromada matek není hotová z toho, že si jejich děcko uprdlo a podobně 😂 každá je jiná
Ke mě to přicházelo postupně, v tehotenství mě to taky nebralo, ani po porodu to nenaskočilo hned, prostě až časem. No a teď v 11 měsících si můžu říct, že ji opravdu miluju ![]()
Taky jsem nebyla štěstím bez sebe, ale byla jsem ráda, že jsem těhotná.
Po porodu to taky nebylo úplně úžasný, jak je všude možně (filmy, fotky na sociálních sítích atd.) a je to zkrátka náročné vyrovnat se s novou situací.
Dceru miluju, ale mateřství mě nenaplňuje.
Všechno přijde časem. Já jsem měla první dvě děti velmi mladá, v tom věku okolo 20 člověk bere všechno lážo plážo, takže těhotenství jsem kromě zvracení pomalu ani nezaznamenala, ale v okamžiku, kdy mi dali dítě do náruče, naskočilo to samo.
Ja to mela stejne. Tak nejak me tehotenstvi nechalo chladnou, a sem tam jsem se pristihla, ze toho snad i lituju. Po porodu ani nevim, jak jsem to mela. Byla jsem z toho vseho uplne vyrizena asi 2 mesice
ale pak se to zlomilo, ted uz bych ho nedala a poprdena z nej byvam docela casto. Ale to uplne miminkovsky obdobi mi fakt nechybi. On uz ted v pul roce je to partak, vnima a “komunikuje”
Krásný ráno 🙂
U mě to bylo stejné, když jsem otěhotněla. Nikdy jsem děti neměla ráda. Pak jsem se nechala od manžela uvrtat do toho, že chce mít dítě a nečekaně hned otěhotněla. V pátým měsíci jsem začala panikařit, jestli budu dost dobrá, když nic necítím. No v šestém měsíci jsem skončila v nemocnici a byla tam do konce 36tt a modlila se každý den, ať ještě u mě vydrží a tam se to zlomilo. Nebo možná ne přímo zlomilo, bylo to ve mně celou dobu, jen jsem to potřebovala ukázat. Takže neboj, ono to přijde.
Jenom nečekej že s porodem to naskočí - mně to poprvé nenaskočilo a tu správnou mateřskou lásku jsem pocítila až po pár měsících. Podruhé sice ano, ale mladší je podstatně náročnější dítě takže ji sice miluju od prvního zabrečení ale užívám si to s ní spíš sporadicky
ale nijak se tím netrápím, první rok je pro děti i rodiče prostě náročnej, to se nedá nic dělat
Neměj žádná velká očekávání od sebe (ani od dítěte, až se narodí), a ono se to časem srovná a bude to dobrý ![]()
Si úplne normálna. Tehotenstvo nenávidím a trpím to 2. krát len preto, že som nechcela jedináčika.
A s dcérou som si ešte aj prvé 3 mesiace vravela, že to bol zlý nápad mať decko, až potom sa to nejak postupne nenápadne utriaslo.
Je dobře, že se o tomto tématu aspoň tady a na podobných fórech diskutuje, protože smyšlenek o nejkrásnějším období ženy je furt dost a dost.
Já dělám v tomto směru i osvětu do okolí a preventivně upozorňuju, že po porodu pravděpodobně nebude vše růžové a zalité zářícím sluncem. A těhotenství je děsné, i přesto, že (ťuk ťuk) nemám zatím naštěstí výrazné potíže. Až na hormony, trpím psychickou poruchou, takže je to občas fakt eňo ňuňo.
Tahle uklidnění, že člověk není „vadný“, je super i jako prevence psychických potíží, které by mohly plynout z toho, že ta absolutní láska a nadšení z potomka hned nenaskočí. ![]()
100 lidí 100 názorů.
Já si myslím že ani neexistuje jediný správný přístup který má těhulka nebo maminka vyznávat a cítit ![]()
@kulíšek_s_bambulí No právě, ale okolí (často muži, bezdětné ženy nebo to, od jejichž těhotenství uběhla dlouhá doba) mají tendenci ženě cpát, že se má cítit přesně tak a tak. A pak jsou fascinovaní, že ona to má jinak.
Skrz svou poruchu jsem na to obzvlášť háklivá a podpory se mi dostává jen od šéfové, která má tříletou dceru, zbytek ten stres, nervozitu, strach, nenálady atd. dost shazuje. Přitom třeba ten stres a strach, jestli je všechno v pohodě, je normální, já bych se spíš divila nad ženou, která je celých devět měsíců v zenovém klidu a vůbec nepochybuje, že je vše ok. ![]()
Ja si myslim, ze problem je, clovek ma proste nejaka ocekavani, domenky, predstavy, jak by se mel citi, a kdyz to neprijde, ma pocit, ze je to spatne..,ale jak by to vlastne melo vypadat? To ze jsi stestim bez sebe? Byt cely den vytlemena, hladit si bricho a nakupovat dupacky? Ja si tehotenstvi uzivala, byla jsem „hajena“ v praci kolem me skakali, v mhd pousteli sednout, ve fronte v obchode, lidi se na me usmivali
…ale pocity se mi tocily jak centrifuga, strach, panika, teseni, nadseni
…ja po porodu teda byla nejstastnejsi na svete a dceru jsem milovala na prvni pohled…
@wiwiOL naprostý souhlas
Taky nemám prostě vůbec ráda, když okolí ale třeba i média předhazují tehulkam nebo I maminkám co a jak mají prožívat a cítit. A úplně jsem alergická třeba na to že kojit se MUSÍ aspoň 2 roky ale prsa musí vypadat tak jako by ta ženská nikdy nekojila
a nebo takové ty představy že mamina musí být furt usměvavá, nadšená že vseho atd… Ale to už trochu odbiham od tématu ![]()
Každopádně, nenechte se nikdo znervoznit
co člověk to originál ![]()
@kulíšek_s_bambulí A teď si představ ten děs, když jsem čtyři měsíce před TP oznámila, že kojit vůbec neplánuju. ![]()