Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Anonymní píše: Více
Udělej to co nejlépe pro sebe. Miminu stačí spokojena mama poblíž. Kdyz bude potrebovat blízkost, tak bude plakat nebo bude jinak neklidné.
První spalo a kojilo se. Nějaké odříhnuti jsem neřešila. Druhé spis potřebovalo blízkost, ale někdy stačila jen ruka na hlavičce nebo hrudnicku. Nekdy spala na me (hlavně při nemoci). Třetí mělo rádo postýlku- v noci jsem v sedě nakojila, odrihla a položila.
Obe deti spaly postylce. Usnuly treba na mne/manzelovi, pak jsme je premistili do postylky. Do postele k nam pak maximalne k ranu. Kdybychom meli mimino v posteli celou noc tak se vubec nevyspime. Ze strachu ze se omylem prikryje/zalehne apod.
Pokud neplace a spi v pohode v postylce, tak prece spolecne spani neni treba. Spis prece hned vedle postylky ve stejne mistnosti, takze neni samo.
@Anonymní píše: Více
Se mnou děti spaly v posteli téměř od narození, protože to bylo pro nás jednodušší. První dny jsem taky měla snahu je ukládat do postýlky, protože jsem byla nervózní, ž je zelahneme. V postýlce byly neklidné, společně spaly mnohem lépe. Dělej to podle sebe, aby jste byli spokojený ty i miminko, není žádný univerzální návod.
Od narození do skoro 9 let
. Zcela přirozeně si dcera řekla sama, kdy chce již spát sama a dnes už mě v posteli nechce
.
(Já jen, že mnoho lidí tvrdí, že to společné spaní je nějak škodlivé či co a pro děti nevhodné a kdesi cosi).
První spala asi 2 měsíce v postýlce, ale ta byla bez boční strany a přiražená k naší posteli. Pak jsme odjeli na svátky za rodinou, zbláznil se nám termostat a když jsme se vrátili, měli jsme doma 13°C. Tu noc poprvý spala u mě a další dva roky to tak zůstalo. Druhý se mi nastěhoval do postele už v porodnici. Ne že bych chtěla, ale po dvou dnech, kdy mi visel na prsu a budil se okamžitě jak se přerušil fyzický kontakt, mi řekla sestřička, že by se to sice nemělo, ale ať zkusím spát s ním v posteli, ať se konečně vyspíme. A od tý doby je klid. Jen tedy i po roce pořád ve spánku vyžaduje kontakt a budí se do 5 minut, co se od něj zvednu.
@Anonymní píše: Více
U prvního od měsíce.
U druhého od porodnice (a protože jsem byla druhorodička, ani sestry nic neříkaly). Druhorozený byl v postýlce jen, když jsem nespala i já, třeba odpoledne
Ale bacha, vždy spát čelem k miminku a pozor obecně na polštáře, ať nemůžou miminku do obličeje. Také jsem nenechala muže, aby spal na stejné straně, jako miminko.
@Anonymní píše: Více
Kazda jinak, kluk spal od narozeni v postylce sve, v zivote se mnou nespal, spal tam krasne..a zadne nasledky to nezanechalo. Byl od 2 ms na UM, nazuchl se z lahve, odrihnul a do postylky, kde to hned zalomil.
@Anonymní píše: Více
Než jsem porodila, nechápala jsem společně spaní s dětmi natož s miminky, vždy jsem tvrdila, že mi to přijde jednak nebezpečné a druhak bych se určitě nevyspala. Také jsem nechápala nošení dětí a že to určitě dělat taky nebudu ani nosítko pořizovat… a určitě ještě nějaké další z mého tehdejšího pohledu “nesmysly”. Realita: po porodu byl malý v postýlce vedle postele, snažila jsem se kojit (měla jsem po porodní komplikace, tak se laktace nerozjela ideálně). Byl to šílený kolotoč, malý nespal dobře a když, tak třeba hodinu, max hodinu a půl. Po čase jsem zjistila, že už nespím vůbec a jsem jak mátoha (uspávání, abych ho mohla odložit do postýlky, trvalo třeba hodinu a půl, aby hodinu spal a já spala ve výsledku třeba když dobře, tak půl hodiny…). No nakonec chlap byl ten první, co navrhnul dát ho k nám do postele. Napřed jsem nechtěla, bála jsem se, ale nakonec jsme to zkusili. A pak jsem litovala, že jsem to neudělala dřív. Zjistila jsem, že ho opravdu nezalehnu a hlavně - my jsme konečně spali a vyspali se. Na kojení to bylo super, vydržel v noci bez přikrmování UM, prostě si zakňoural, přisál a bylo to taaaak pohodlné, praktické a všichni jsme byli spokojeni.
Po čase jsme přistavili postýlku k naší posteli tak, že byla ve stejné výšce (to je vlastně to “co sleeping”) a je to parádní. Mame to tak doteď, malej bude mít za chvíli 4 roky a naprosto bezva.
Když máš miminko u sebe, funguješ sama jako monitor, zni to divně, ale fakt ho nepotřebuješ (nebo dnes jsou ty ponožky). Mateřské instinkty fungují bezvadně a ja byla vzhůru okamžitě, když se něco jakoby dělo. Bohužel (nebo bohudík asi) to mi zůstalo doteď mimochodem. Určitě se toho neboj a vyzkoušejte to. Správnou polohu na spaní si časem sama přirozeně najdeš. Časem jsem si pořídila také nosítko a byla to ta nejlepší věc. Malej je hodně kontaktní a mazlivec, jemu vyloženě být oddělený nedělalo dobře odmalinka. A věřím, že až přijde správný čas, sám si řekne, že to chce jinak. Nevyháníme ho, naopak jsme za to rádi. Popravdě bych se nevyspala, kdyby byl sám vedle v pokoji, bylo by to pro mě horší. Dejte na svoje pocity a hlavně se nenechte odradit okolím, které vám spíše bude říkat opak (zejména starší ženy v rodině
). A když vám to vyhovovat nebude, přirozeně to poznáte a uděláte jinak. Vždycky vás situace nějak sama nasměruje. Jak říkám, byla jsem hloupá, že jsem tak dlouho váhala (třeba měsíc a půl cca mi to trvalo, než jsme se k co sleepingu dostali). Samozřejmě některé noci byly i horší, když se chlap méně vyspal, klidně si šel lehnout jinam. Nelámali jsme nic přes koleno a máme to tak dodnes. Jestli budeme mít druhé dítě, to bude s námi v posteli určitě od porodnice, pokud to tak bude i miminku vyhovovat. Protože každé je jiné. ![]()
Se mnou mimino spalo v posteli už v porodnici.
Vyhovovalo nám to tak lépe.
Většina našich dětí nespala nikdy v dětské postýlce. To poslední ji ani nevlastnilo. Monitor jsme proto nikdy neměli na žádné z dětí (ponožky tehdy nebyly).
Udělej si to jak se to hodí vám. ![]()
Všechny děti jednoho dne odešly do vlastních postelí a pokojích a dokonce i domovů jako dospělí
Žádné následky to nezanechalo ![]()