Dcera mi řekla, že umřu.
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
No co na to říct, pokud je to věštba tak s tím stejně nic neuděláš. A holt za 4 roky umřeš a nebo je to jen nějaký nesmysl.
Jednu jistotu máš že opravdu jednou umřeš. A také pokud je to větštba a je to tak jak věříš že děti přicházejí s něčím víc a tvoje dítě ví že umřeš tak to také znamená že smrtí nic nekončí. Tak proč se bát.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Trojlístek píše: Více
Deti maji velkou představivost a mivaji imaginární kamarady apod. Ja zas mela ducha, rikala jsme mu duch, prptize ho jikdo jiny nevidela casem jsme i ja pochopila, ze ho nevidim, ale jen si lresstavuji a pak jak sjem rostla prostě zmizel, protoze jsem zacala chapat, ze neni. doprovazel me vsude, uz si ani nepamatuji jak vypadal. Je to bezna etapa vyvoje, nemusi ho mit každé djte, ale je jich dost co podobne predstavy o nekom maji..
Teta si zas myslela, ze vidi jeji dcera ducha jejiho otce, sestrenky dedu, co zemrel nez se narodila sestrenice. Protoze ona tvrdila, ze ho vida u sebe v pokoji a pak ukazala na dedu na fotce a hned ze duch. Jenze ono se o dědovi v rodine dost mluvilo, fotky z dětství mela vystavene v loznici apod a deti tyhke veci vnimaji, i kdyz se o nich nebavis konkretne s nimi. Sestrenice pak jak vyrostla priznala, ze ji bylo vzdy lito, ze ho nepoznala a jeji dve segry jo a ze si ho predstavivala jak za ni chodi a proste tu fantazii rozvijela, protoze chtela taky nejaky zážitky s dedou jako jeji segry..:nevim:
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Uklidnim tě 
Já v dětském věku takto slovně zabila s klidem v hlase několik členů rodiny.
Překvapivě nikdo nezemřel.
Jen děda, ale ten zemřel v 84 letech a to asi 30 let po tom.
Každé dítě vnímá smrt jinak.
Já pak měla ještě později v dětství strach ze smrti. Fakt velký strach. Řešila jsem to i s mámou.
A pak každá moje nemoc byla totální strach. A já se vždycky mamky ptala, když jsme třeba byli na pohotovosti, zda neumru.
A nebo jsem se ptala l, když mě něco našli, zda to není smrtelné. 
Takže tož z mého dětství.
Jinak jsem si i s živýma příbuznýma zamlouvala co chci po jejich smrti. 
Nevim kde jsem to vzala. Napadá mě jen že když babička umírala na rakovinu, tak jsme to jako děti vnímaly a tím pádem ta smrt byla několik let kolem nás. Ale to už jsem byla na ZS. A tamto říkala když jsem byla ve školce.
Doma nikdo neřešil ničí majetek. Jen vím že nám babička dávala své věci jako dětem. Nevím těžko říct.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Všichni umřeme a zpravidla si nerozhodneme o tom, kdy. Samozřejmě jsou taková dětská proroctví děsivá. Nám dcera také zhruba v tom věku říkala, že až umřeme, bude bohatá, a že umřeme brzy. Starší pak jednou brečela, když jsem jel do válečné zóny, že umřu, že se nevrátím. Jsem tu pořád. Nechal bych to usnout, příliš o tom nepřemýšlel, nemluvil. Někdy děti prostě jen používají slova, význam, který se naučily, jindy je to projev obav, strachu. Víc bych za tím nehledal.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
PS: Já se snažím vždy když se ráno loučíme být na partnerku i děti milý. Právě proto, že nikdy nevím, jestli je ještě uvidím. Pravděpodobnost že ne je malá, ale prostě nechci riskovat, že poslední vzpomínka by nebyla hezká.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@astoret já ji věřím, že to nebyl imaginární kamarád.
Nikam ho nebrala, nijak s nim nekomunikovala.
Jen kdysi pri oblékání ven mi řekla, že ten pan s námi zase nejde.
A tím se to celé rozjelo.
Nechtěla jsem děsit ani ji ani sebe, tak jsem dělala, že ta situace není divná.
Ale když jsem se ji občas zeptala kde je, tak buď ukázala nebo řekla, že tam zrovna není.
Na wc ani v koupelně nebyl nikdy a vzhledem k tomu, že dcera se ho nebála, tak jsem to neřešila.
Ona ho ani duchem nenazývala, byl to prostě pán.
Toď vše.
Ale nebyl smyšlený.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše: Více
Já jsem si jako asi tříletá pamatovala, co jsem dělala v minulém životě. Začala jsem normálně vyprávět, že “když jsem byla velká….”. Máma mě tehdy utnula, že velká jsem nikdy nebyla, že jsem malinká a teprve musím vyrůst. Tenhle logicky argument mě uzemnil. Ale dodnes mám takovou mlhavou vzpomínku, že jsem někdy někde už žila. Ale už bohužel nic z hlavy nevydoluju. Tenkrát vím, že jsem si to pamatovala dost reálně. Škoda, že mě tehdy nenechala mluvit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Děti toho napovídají.. kdybych ti měla brát vše vážně, už dávno se houpu na lustru. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
