Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Dítě na cestě a necítím radost
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
2.7.15 08:01
Měla jsi před otěhotněním moc starostí, přeji Ti až se miminko narodí, at jsi nejštastnější na světě. Mít dítě je opravdo to největší štěstí v životě. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.7.15 08:12
Holka zlatá, ono je naprosto nemožný cítit se pozitivně a těšit se na dítě, když člověk permanentně blije, bolí ho hlava, je někde zavřený a je mu zle. To by nedala ani Matka Tereza! A u tebe jsou tam i další okolnosti, ta vysněná cesta, škola a všechno ostatní. Vůbec se ti nedivím, že se cítíš tak, jak se cítíš.
Je docela možný, že ty nejhorší stavy tě brzy přejdou, už jsi ve 14. týdnu, já trpěla hodně podobně v jednom těhotenství do 20. týdne a v jednom do 17. Takže hlavně ti držím palce, ať tě to přejde co nejdřív, protože si myslím, že ten zbytek už si potom zvládneš nějak uspořádat (v životě i v hlavě) sama. Klíčové mi přijde, že píšeš, že po prvotním šoku převážila radost a že ty depresivní stavy tě přepadly až teď, když je ti zle. Tak myslím, že až ti zase bude dobře, že se snad ta radost vrátí.
A ještě ti řeknu něco, co většina matek jednoho dítěte neví, nebo by s tím nesouhlasila, ale na co člověk přijde, až když těch dětí má hromadu: jedno dítě tě v ničem neomezí, když nebudeš chtít. Můžeš s ním studovat a můžeš s ním jet do Asie i kamkoli jinam, možná ne hned, ale třeba za rok, za dva klidně. Jsi šikovná, umíš vydělat peníze, umíš šetřit, umíš se starat - ty to dítě zvládneš levou zadní a věřím, že pár měsíců po porodu, až si sednou hormony, uvidíš, že tohle dítě je naopak největší štěstí, které tě v tvé situaci mohlo potkat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.7.15 08:27
Do Thajska můžeš jet i s malým ditětem(samozřejmě ne všude a ne cestování na skútru s batůžkem), ale viděla jsem tam spousty cizinců s malými dětmi i miminky. Ostatní země pak později no. A ty Alpy možná ještě dáš 
v těhotenství, tvůj stav a nevolnosti se můžou najednou zlepšit a začneš se cítit skvěle-hodně holek to tak má.
Jinak buď ráda, že máte krásný byt, vše se dá upravit pro dítě a nebo časem vyměnit. Také studium časem půjde, to ti nikam neuteče.
Myslím, že horší varianta je mít všechno-krásný byt, skvělou práci, našetreno, procestovaný kus světa a titul z VŠ a pak sedět doma a brečet, že nemůžeš mít dítě. To si za žádné peníze nekoupíš 
Držím palce, ať je ti brzo lépe a zkus se radovat ze života.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.7.15 08:34
Ahoj. Přečetla jsem si tvůj článek a na rovinu ti říkám, že nejsi jediná kdo zrovna neprožíval těhotenství s nadšením. Já dostudovala uměleckou školu, na kterou jsem strašně chtěla a plánovala jsem se v tom oboru také uplatnit. Se svým tehdejším přítelem jsme měli v podstatě před rozchodem, když jsem zjistila, že jsem těhotná. S ním jsem rodinu mít rozhodně nechtěla. Nicméně stalo se. Naštěstí jsem byla ušetřena nevolností, jen jsem v létě dostala zánět žaludku a trpěla na migrény. Měla jsem pocit, že celé mé těhotenství prožívají ostatní místo mě. Přítelova rodina nás dotlačila do svatby, kterou jsme vlastně ani jeden nechtěli. Budiž, stalo se. Jeho ale náš prcek nezajímal, nevím jaké to je, když tě někdo pohladí, projeví zájem… Takže jsem vlastně celou dobu přemýšlela, co a jak bude až se mrňous narodí. Kupovala jsem výbavičku, ale že bych to nějak prožívala, to určitě ne. Když přišel den D, tak jsem to obrečela. Bohužel ne štěstím ze zdravého a krásného synka, ale z toho šoku, že mám teď za tohoto malého človíčka plnou zodpovědnost, že je na mě plně závislý. A já nevěděla, jestli to vůbec zvládnu. Zkušenosti s dětmi jsem neměla a najednou mi dají Ondru do ruky a řeknou „starej se matko“. První 4 měsíce byly masakr, a v den, kdy měl syn přesně půl roku od nás odešel „manžel“ byly ještě vtipnější. Ale když jsem sledovala, jak roste, jak se mi mění pomalu před očima, tak to bylo úžasné. A najednou byly všechny ty předešlé pocity pryč. Jsme sice sami, ale nikdy bych to nechtěla vrátit zpět. Dnes je synátorovi 3,5 roku a já plánuji pokračovat dálkově ve studiu. A v cestování ti přeci nic nebrání. Neříkám s úplně malým drobkem, ale třeba ve dvou letech - proč by nemohl jet s vámi? Jasně že ne na motorkách a asi ani ne na tři měsíce, ale mám také známé, kteří cestují s malými dětmi po zahraničí. My např. plánujeme měsíční cestu k obytňákem po Francii, Španělsku… Fakt, že budeš mít dítě, ti přeci nemůže vzít tvé sny. Jen je na chvilku odložíš. Teď, když nemáš čím zaměstnat hlavu, tak asi nad tím moc přemýšlíš. Ale věřím tomu, že sama zjistíš, že dítě není překážka. A navíc, máš vedle sebe někoho, kdo tebe a toho mrňouse miluje, a to je také důležité a dělá to své. To mi doopravdy můžeš věřit. Přeji ti, aby se vše dalo brzy do pořádku a aby i z tebe byla šťastná máma 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.7.15 08:44
Určitě cestovat s malým/malou budu moc, jen mé sny v tomto byly jiné, škola byla etnologie se zaměřením na jihovýchodní Asii, můj sen byl projet JV Asie na motorce, zajet do horských odlehlých oblastí k národnostním menšinám a chvíli s nima pobýt, ujasnit si, zda-li bych pozdjěí profesionální zájem chtěla směřovat sem a studovat jejich zvyky, naučit se jazyk, ono s dítětem to půjde, ale ne sem, není tu žádná zdravotní péče, dítěti by hrozily různé nemoci, lékař nikde..navíc ve Vietnamu je to i složité, některé horské skupiny obyvatel jsou na hranicích s Čínou a musí se žádat peciální povolení o vstup..ale to je jedno, to ostatní snad půjde a tohle si třeba časem splním až bude odrostlejší a vycestuji sama na pár týdnů..
ono vůbec ted jakékoli cestování s dítětem je pro mě sci-fi, ale to je tím, že nemám zkušenost s dětmi a neumím si to v reálu vůbec představit
- Citovat
- Upravit
2.7.15 08:47
Holky, moc pěkné a výstižné komentáře. Podepisuji se pod slova @quinsley. Mám zrekonstruovaný byt, dobrou práci, našetřeno sice moc nemám (splácím byt, ale nechybí mi moc ke splacení), procestované toho mám docela dost včetně tří let pobytu v cizině a ten titul VŠ mám taky. Jediné, co mi chybí, je to dítě. V květnu jsem měla ZT a musela jsem na revizi. Teď jen doufám, že příště to vyjde…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.7.15 08:50
Chápu, já jsem se v těhotenství cítila tak zle, že jsem chtěla i umřít bolestí, měla jsem pořád záněty močáku, zvracela, další infekce, hrozně jsem se bála, aby miminku ty antibiotika neuškodili. Porod byl šílený, nic horšího jsem nezažila, ale na druhou stranu jsem za svoje mimčo moc ráda, ale druhý už nebude 
- Citovat
- Upravit
2.7.15 08:52
Pro mě bylo sci-fi už jen představit si normální den s miminem. Každých pár hodin kojit - ve dne v noci - přebalovat, starat se o domácnost… Ale po pár týdnech jsem zjistila, že se vlastně nic nezměnilo, jen se mi ten den trošku „rozkouskoval“ Počkej až bude chodit do školky - to bude mít dva měsíce prázdniny… tak hurá do světa Zatím můžeš jezdit na kratší dobu sama a až bude starší, tak ho vezmeš s sebou a ukážeš mu zase jiný svět, jinou kulturu… Budeš už vědět co kde a jak zjistit/sehnat/obstarat, kam se můžeš obrátit a bude to vaše společné cestování zase jednodušší. Můžeš mu/jí tolik dát… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.7.15 09:01
Souhlasím s tím, co tu napsaly holky. Bylo toho na tebe v poslední době hodně, ztráta maminky je hodně bolestná událost, měla jsi jiné plány a teď se opět musíš přízpůsobovat situaci, nemáš možnost plnit si své sny. Na druhou stranu vše v životě je tak, jak to má být, jen to musíme chtít vidět. Cestovat se dá i s prckem (jedním, se dvěma to fakt nedoporučuju), studovat se dá taky. Dítě je požehnání a dost často přijde v době, kdy ono samo chce, protože je pro něj ten nejlepší čas, ne kdy my bychom ho rádi. Není vůbec nutné, aby ses na mimčo těšila od první čárky, jak to někteří prožívají, prostě je, roste, až se narodí, můžete k sobě klidně hledat cestu i první měsíce (dobře radím, neočekávej sprchu hormonů lásky, u spousty lidí to není hned), ale je vaše a bude k vám patřit. Vím, jaké je to spadnout z aktivního života na postel a cítit se mizerně, na náladě to fakt nepřidá, ale zkus postupně zkoušet nějaké nové věci, objevíš, že i tak se dají dělat příjemné a zábavné činnosti, jen je výběr omezenější. Drž se!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.7.15 09:02
Tvoje pocity jsou normální, vůbec se ti nedivím, měla si nějaké sny, a teď tohle Ale jak říkají holky, studovat a cestovat můžeš celý život, jde „jen“ o peníze a čas. Zato miminko se koupit nedá a lepší, že přišlo teď, než kdyby nepřišlo vůbec.
Jedno dítě, žádné dítě, tomu věř. Můžeš cestovat i s děckem. A nebo nechat trochu větší dítě třebas na měsíc pohlídat a vyjet si do Asie bez něj. Holt si ty cesty rozdělit. Někdo by to třeba neudělal, ale my nechali díťátko 
na měsíc u našich o prázdninách, sbalili se a jak to bylo super. Pro všechny zúčastněné.
A vystudovat, to určitě dáš taky, za mě studovalo opravdu hodně mamin s děckama, leckdy je nechávaly i na přednáškách, ale dneska už máš všude rodinná centra nebo univerzitní školky, které ti pohlídají…Někdo si vyloženě plánuje druhou VŠ na dobu mateřské.
Příspěvek upraven 02.07.15 v 09:29
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.7.15 09:03
No joooo..mladi v ha.jzlu a prijde dite, vid? Neboj ja se s tehot. srovnavala az do 6 m a to jsem byla v pohode, jen trochu unava. proste mi prislo, ze je to chyba… a ted? Maly ma 2.5 je to desne Torpedo a nerikam, ze nejsou dny, kdy si rikam, ze to mohlo byt jinak..jenze…TEN detsky usmev specialne pro mamu. Ten lame skaly
Vsechno se srovna uvidis.Snu se nevzdavej, jen to posunes o jeden, dva roky. Dokazat muzes porad vsechno co si umanes. A to si myslim, ze ty vis moc dobre. Hodne stesti 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.7.15 09:06
Řekla bych, že z větší části za to může opravu to, že ti není dobře a jsi doma, když jsi byla zvyklá na něco jiného… skoro mi to připadá jako ponorková nemoc + splín z uplynulých událostí a z toho, že tvoje velké plány jsou pryč
dle chytrých knížek a vůbec informací od ostatních mamin je jisté, že by téměř vždy měly obtíže vymizet po prvním trimestru - a do toho ti moc nechybí už jenom pár týdnů… pak až budeš moct vyrazit na procházky, bude lépe - vidím to sama na sobě, konečně můžu z baráku aspoň na pár hodin pryč
svého snu se nevzdávej, jsou i jiné cesty, jak to zařídit. Můžeš ho trochu poupravit a vzít mrně sebou, možná, až se pak budeš vracet ke vzpomínkám na vysněnou dovču, tak budeš ráda za to, že tam byl s tebou. A nebo (pokud ti šlo hlavně o to to tam projet na motorce) ještě chvilku počkej - je ti 30, život nekončí, za pár let můžeš mrně frknout na prázdniny pryč a vyrazit možnosti pořád jsou
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.7.15 09:12
Prosím Tě, máš život před sebou a s jedním dítětem můžeš všechno, jestli budeš chtít. Děti jsou super, ale důležité je, nezapomínat na sebe a na své sny. Spoustu věcí se dá dělat s dítětem, dítě neznamená, že rezignuješ na svůj život. Jo, brzy bude líp. Chápu, že když je člověku blbě, tak to stojí za prd, ale je to jen dočasné (ale zdá se to někdy jako věčnost, viď?)
Já teď čekám páté a rádi chodíme po výletech, tak místo kočáru koukám po nějaké kvalitní krosně, co přidělám manželovi na záda. Já nosím devět měsíců, on bude nosit tři roky. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Nevim jestli jsem nebo nejsem těhotná
- 07.05.26
- Anonymní
Antikoncepce Menstruace
- 24.04.26
- Anonymní
Kam jít, aby se zajímali?
- 23.04.26
- Kira75
Perimenopauza
- 22.04.26
- Anet1983
Ahoj,
jsem pomalu ve 14. týdnu těhotenství a jsme z toho taková celá docela neštastná. Dítě jsme plánovali tak až za dva roky, s tím, že upřímně moc jsme to neřešila, bude nebude..přítel chtěl víc než já..ze zdravotních důvodů jsem vysadila antikoncepci a chránili se jinak, ale stala se chybka a ted 14. týden..
Já jsem doma na nemocenské, jelikož celé těhotenství je pro mě dost krušné, upřímně už ani nevím co to je cítit se dobře, jsem už z toho dost zdeptaná, pre bych nejraději těhotná ani nebyla..když jsem to zjistila, byl to mix emocí, pak převážila radost, asi hormony a já se těšila, ale ted je to jinak, asi mě semlelo jak jen sedím/ležím doma, nic moc dlat nemůžu a cítím se pod psa fyzicky, dítě se vyvíjí ok, s tím problém není, ale mé tělo to snad bojkotuje, zvracení x krát denně, nemůžu jíst, byla jsme na kapačkách, to už teda polevilo, ale špatný tlak, je mi pořád na omdlení, párkrát omdletí, hrozné bolesti hlavy, ted se přidal zánět žaludku..fakt se snažím vzpomenout jaké to je cítit se ok a jít na pitomou priocházku ven bez toho, abych po půl hodině neřekla jdu zpátky, je mi zle..ted v těch vedrech ani nevylézám, takže pořád doma, den za dnem..
nejsme na to zvyklá..navíc posledních několik let pro mě bylo krušných, z rodinných důvod jsem musela nechat vysněné vysoké zaměřenou na Asii a jazyky a jít pracovat a starat se o rodinu, pak mi onemocněla maminka, která před necelým rokem zemřela, dosud jsme to asi nevstřebala, pořád něco, nebyl čas na sebe a své sny..co umřela mamka jsme se uzavřela do sebe a našla práci, která byla senzační, vydělávala jsme si, že jsme si našetřila s přítelem na krásný byt v centru prahy, na svatbu a vysněnou cestu po Asii na 3 měsíce, v práci mi dali neplacené volno, měla jsme se vrátit a našetřiř pomalu na jiné bydlení a mimčo, což jsme jak jsem psala chtěli tak za dva roky..máme letenky, mám itinerář cesty, vše řipravené, za 3 měsíce ode dneška jsme měli letět, vietnam, Thajsko, Laos, Myanmar, Kambodža, Malajsie..na motorce s batohem, celoživotní sen..konečně jsme mohla žít svůj život, dost jsme si mákla, abych na to našetřila..možná vám to přijde povrchní, ale pro m to byl bod, co mě držel nad vodou, tady..co ještě umřela mamka, vůbec se stalo moc věcí za poslední roky, já potřebovala pryč, nabrat sílu a vrátit e, že život je taky hezký a že člověk si může splnit co chce..a najednou dvě čárky..a vše se zbortio, koukám na fotky z těch zemí, prohlížím plán cesty a zjištuji, že je to konec..do toho jak jsem doma, pořád přemýšlím nad uplynulými lety, co se stalo, mamka do toho, ajednou přišel smutek, že tu není, na to přes rok nebyl čas, v jednom kole a ted mě to doběhlo a jsme v depresích..
každý se na mimi těší, pořád o tom mluví a m už to štve, rychle svatba, rodiče přítele tlačí, a t se určitě vezmem než se to nrodí, stěhování, byt je super, ale je zařízen pro mladý pár, na mimi tu ani není místo..o práci jsme přišla, ted na neschopence s menším paltem, jen sedím doma..v létě jsme ještě měla jet slanovat do julských alp, měli jsem jet na jih itálie na 14 dní s přítelem, v říjnu nastoupit do školy, která je dost čaově náročná, ale na neschopence do listopadu než půjdu na mateřskou do ni nebudu moc choit kvůli vycházkám, v lednu porod, kdy je zkouškové, tak zase nic.. víte..já za posledních 8 let nikde nebyla, je mi 30, oprabdu svůj život jsem obětovala jiným, řešila jejich problémy, v rodině máme hezké vztahy až na otce, ale já si uvědomila, je čas žit po sebe a tímhle rokem to mělo začít a najednou zas obětovat se pro dítě, což není špatné, ale já se na to necítím a nemám z toho radost a bojím se, že si k tomu dítěti nenajdu vztah, protože jsme za poslední léta vyhořelá a tohle mě jen dorazí..
Toho se opravdu děsím, zatím nic necítím, na ultrazvuku jsme byli a přítel dojat, já necítila nic, jen mě napadalo, bože..ono se fakt za nekolik měsíců narodí..neumím si předstvait být matkou, nelíbí se mi těhotenství a všichni štastní a mluví jen o dítěti a dávají rady, jakoby se můj život smrknul na náš byt a dítě..připadám si jak špatný člověk, že tohle cítím, myslíte si, že se to změní? měly jste pdobné pocity třeba?