Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ahoj holky, potřebuju radu od zkušenějších, které mají děti brzy po sobě:) Mám dceru 16m. a syna 1m. Dcera doted krasne usinala, pohladila se po hlavicce, zazpívala pisnicka a bylo to. Od prichodu z porodnice konec. Při kazdem usinani, vecer i po obede, řev. Zřejmě to souvisí s malým, ale co s tím? Nemám čas ji hodinu uspávat, ale zase mi rve srdce, jak volá mami mami a brečí… Totéž když malý začně křičet (a on křičí skoro pořád), tak dcera pláče taky. KOho dřív utěšit? Stejně tak s jídlem (oběd, večeře), jak jste sladily jídlo? Když měl hlad mladší a byl čas oběda pro starší? Dcera se sama nenakrmí, navíc dělá u jídla hrozný věci, takže krmění trvá min. půl hod. syn jí z flašky, ale hrozně se kroutí a brečí (asi bříško, zkoušíme všechno, ale nic nepomáhá), takže krmení taky minimálně na 3/4 hodky. Jak jste to holky řešily? A kdy jste spaly? Malej v noci nespí a ve dne se s dcerou na tu hodinu po obědě nesejde… Babičky nejsou, manžel v práci, já KO:-( Děkuju moc za rady!
S jídlem ti neporadím-já jsem kojila a u kojení jsem zvládala dokrmovat starší-ona se teda zvládala najíst sama. Se spaním pokud byl křik tak jsem si šla za ní lehnout i s miminkem a leželi jsme v manželské posteli. Nebo pokud máš dvojkočár tak na odpolední spaní ven? Ono ty začátky jsou hodně těžké, ale pak se to ustálí. To spaní mi přijde, že je trošičku žárlení, co dcerku trochu zapojit do péče o miminko-natírat, rozlepit plenu a chválit ji jak je šikovná. S únavou to mám stejné a to mladší má už dva roky a nevyspaná jsem pořád, teď mi manžel slíbil, že v noci stává on tak pokud je malý na UM tak ať o víkendu aspoň jednu noc funguje manžel.
Teda, to musí být náročné, je potřeba aby ti pomohl manžel! alespoň první měsíce, abyste se všichni sladili. Malá si zvykne. Ale tovis, malý jsou ještě oba a oba té potřebují. Držím palce! A poprosit manžela o pomoc.
Mám taky prostřední a nejmladší rok od sebe. Jestli to chceš přežít tak musí manžel pomoc. Já nevím my moc režim neměli prostě jsem se snažila to nějak zvládat. Ale nejlepší je co nejvíce chodit ven. dvojkocarek jsem hodně využila. Ale neboj nejhorší je první rok pak už je to lepší!
Mám děti 16 m od sebe. je to náročné a také jsem byla sama. musíš nechat starší čas, aby si zvykla, pomalu jí zapojovat do obstarání miminka, jednoduché věci můžete dělat společně. co se týče uspávání, co kdybys měla miminko na rukou případně leželo vedle tebe na dece a ty jsi uspávala malou. Nevím co znamená u vás uspávání, jako že je v postýlce a ty jsi poblíž aby tě viděla? Pak třeba přesunou na denní spaní postýlku do kuchyně, aby měla s tebou stále kontakt a ty se mužeš věnovat jiným pracem
@kocarfirkon Mam deti od sebe 15 mesicu. Od malicka nikdy nespali sami, uspavali jsme. Ale od zacatku jsem se snazila sladit rezim, hlavne teda odpoledni spanek, bez toho bych to asi nezvladla. A spis prizpusobit rezim mladsiho, aby starsimu pokud mozno zustal rezim, na jaky byl zvykly. Takze obed dostal starsi a az starsi byl v postylce, ja s miminkem lehla vedle na postel a miminko jsem nakojila. Pak spali a ja vetsinou s nimi. Nekdy to trvalo ale i hodinu, nekdy i dyl, nez oba usnuli, ale casem si zvykli. Ale byly samozrejme dny, kdy jsem zaroven krmila starsiho, sebe a kojila miminko. ![]()
Vecer uspaval starsiho muz, pokud byl doma.
Jinak dvojkocar je super vec, ten jsem hodne vyuzivala taky, tam mi spali oba pekne.
Chce to cas, nez to vyladite, ale pujde to.
Drz se.
@Kamikadze píše:
Presne tohle nikdy nechci…
@kocarfirkon Rozdíl 22 měsíců. Výhoda teda v tom, že starší jedl od 13 měsíců sám.
Takže jedl a jí sám, já si sedla s miminem tak, abych na něj viděla a kojila jsem. Navíc teda když máš dítě na flašce, tak si myslím, že je mnohem jednodužší předvídat, kdy bude mít mladší hlad a podle toho načasovat oběd a krmení staršího dítěte.
Staršího uspávám (respektive rituál na 20-30 minut - čtení pohádky nebo prohlížení knihy), takže mimino se kojilo u toho, případně jsem ho zpočátku u toho taky nějak uhajcala ke spánku, když potřebovalo spát.
V noci jsme se s manželem střídali - on vstával a vstává ke staršímu, když bylo potřeba, pokud bylo mimino opravdu výživné, tak mě střídal u mimina.
Jinak pokud byl chlap doma, tak každý jsme měli na povel jedno dítě.
Měla jsem to teda jednodužší v tom, že starší přijal sestru velmi dobře a rychle se naučil (i jsme mu to vysvětlovala), že prostě máma je jen jedna a oni dva, takže občas někdo musí počkat, ale na všechny se dostane. Plus chlap má dobrou pracovní dobu, takže na extrémy typu večeře + koupání obou dětí + do toho kolika mladší byl doma.
@kocarfirkon My máme rozdíl 22 měsícu a byl to teda mazec… Starší je přecitlivělý a náladový, narození miminka nesl hodně těžce. V noci se často budil, třeba i po hodině, tak jsem se vždycky modlila, abych mě nezastihl při kojení, protože to by byl oheň na střeše. Přes den byl pak ale dost unavený, tak po obědě usínal celkem bez problémů (vynahrazoval si ten noční spánek). S jídlem to byla potíž, starší odmítal sám jíst, takže jsem ho musela krmit. Běžně jsem u toho ještě kojila. Co se týká utěšování, starší měl vždycky přednost. Když jsme si třeba hráli a miminko začalo brečet, neběžela jsem k němu hned. Jako velké štěstí považuju to, že mladší syn je ohromný pohodář a nebylo s ním nikdy moc práce a starostí. Kdyby byl povahově jako ten starší, tak už si asi hodím mašli ![]()
My máme rozdíl 25 měsíců (2 a 3/4 roku a 7 měsíců) a všechno v pohodě. Ta starší od začátku malou miluje a pomáhá s ní, ta menší je hrozně hodná. Teď už spí obě spolu v pokojíčku celou noc. Přes den ale ta menší spí v košíku (až 3× denně) a starší po obědě ve svém pokojíčku. Myslím si, že je to maximálně individuální podle chování dětí a těžko se radí.
Začátky jsou bohužel trochu peklo. Děti máme od sebe o 17 měsíců a první dva měsíce byly šílené. Hlavně v noci, kdy se starší dítě budilo se záchvaty vzteku (jinak naprostý pohodář) a já ho nemohla ani pochovat dle jeho představ (nosit), protože jsem byla po císaři. Navíc ten starší přestal odpoledne úplně spát, takže byl konec i odpolednímu odpočinku a manžel se vracel z práce pozdě v noci, tudíž taky žádná pomoc. Každopádně mi přijde lepší podřídit režim mimina staršímu dítěti, aby tolik nežárlilo a snažit se ho maximálně zapojit do péče o sourozence. To se nám hodně osvědčilo. Popros taky manžela třeba o víkednu, at vezme děti na procházku sám a jdi se chvíli vyspat (hlavně nechtěj využít volný čas na blbosti typu úklid). Holt se to musí chvíli přetrpět. Ale rozhodně bych neměnila. Jakmile si mladší dítě bylo schopné hrát, stali se z nich nejlepší kamarádi a parťáci do hry a kolikrát o nich nevím celé odpoledne.
Já jsem měla dcerky po 17 měsících. Ta první brzy mluvila. Když jsem přinesla druhou z porodnice a kojila ji, ta první seděla na zemi zády ke mě, chovala panenku a říkala jí " maminka není". Neumíte si představit jak jsem brečela. Že jsme ji nenechali déle jedináčkem. A taky nevím proč se trvdí, že starší dítě žárlí. Naopak, je hluboce nešťastné, že přišlo o maminku.
A k tomu režimu. Ať děláte co děláte, nedá se to zvládnout. Malou jsem třeba v zimě oblékla, kočárek dala na chodbu, že obleču tu druhou. Klasicky po oblečení chtela kakat, pak se něco semlelo… Prostě za dvě hodiny byl čas na kojení, tak jsem tu malou v kočárku zavezla do bytu, svlékla… Prostě někdy jsem nevyšly ven. Ale říkala jsem si, život je dlouhý, snad se ven někdy dostanou! ![]()
Ahoj holky, já mám dvě dcerky, které jsou od sebe asi o 14 a půl měsíce. Teď je starší 28 měsíců a mladší 13 a půl měsíce. Myslela jsem si, že až bude mladší rok, tak už to bude čím dál tím lepší, ale není. Jsem přes týden doma sama, manžel pracuje mimo a domů jezdí jen na víkendy. Babička s dědou jsou mimo naše bydliště a berou si děti na hlídání jednou týdně, za což jsem strašně ráda. Ale i tak jsem dost často na pokraji svých sil a připadá mi, že to vůbec nezvládám a jsem jen ráda, když přežiju další den. Cejtím se hrozně, protože bych měla bejt šťastná, že mám dvě krásný zdravý holčičky a ne jen fungovat automaticky jako robot.
Máte někdo podobný pocity? Mně připadá, že jsou všechny maminky v pohodě a všechno s přehledem zvládají, jen já jsem úplně vyflusaná a strhaná.
Předem děkuji za vaše rady.
Hlavní je přestat řešit nepodstatné věci. I když se děti zrovna nechovají úplně přesně dle tvých představ, je důležité si uvědomit, jestli tě momentálně vytáčí naprostá banalita, nad kterou je v pohodě možné mávnout rukou a být v klidu, nebo jestli je skutečně potřeba reagovat. Mě v tomhle hrozně pomohla Nevýchova (pro ty co neznají nevychova.cz). Ne že by u nás od té doby nikdy nebyla divočina, ale hrozně se všechno zklidnilo (včetně dětí) a já se už večer co večer necítím naprosto psychicky vyčerpaná a totálně vyhuntovaná.
Jinak myslím, že až mladší ještě trochu povyroste, tak už si holčičky budou schopné hrát pěkně spolu a taky budeš mít víc klidu. U nás se to projevilo cca od 17 měsíců mladšího dítěte.
Každopádně přeju hodně trpělivosti, ta je potřeba pořád ![]()
Podle rozsáhlé norské studie mají nejstarší děti v rodině v průměru vyšší IQ než jejich mladší sourozenci. Důvod? Najdete na Instagramu.