Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Extrémní a dlouhá separačka
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
21.7.23 09:35
@StepMom píše:
Holky, děkuju vám za reakce. Rozumím, nicméně kde je ta zdravá hranice, nedat dítěti to, co chce, tedy mámu, aby z toho nemělo nějaké trauma?
Je v pořádku nechat ji s chůvou hodinu, i když má hysterák? Nebude to pak ve finále ještě horší všechno?
Aby dítě nevydrželo s vlastním otcem, to už s vámi prostě cvičí. To se řeší samé trauma, ale že se mezitím zničí rodiče, to je v pořádku?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.7.23 09:46
Děti jsou různé. Já osobně mám tři a každé to dávalo jinak. Řešením separačních úzkostí je jejich nasycení. A pak dítě s otcem chvíli vydrží. Každopádně ne měsíce, ale roky, kdy jsme se nemohla vzdálit bez toho, aniž by nenásledovali dva uřvané dny, mám za sebou také.
Taky je možným řešením přesvědčit své dítě, že jsem chladná matka, která považuje své dítě za rozmazleného caparta, který se mnou cvičí a jako matka budu mít určitě život příjemnější.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.7.23 09:46
@StepMom píše:
Holky, děkuju vám za reakce. Rozumím, nicméně kde je ta zdravá hranice, nedat dítěti to, co chce, tedy mámu, aby z toho nemělo nějaké trauma?
Je v pořádku nechat ji s chůvou hodinu, i když má hysterák? Nebude to pak ve finále ještě horší všechno?
Nechápu, jaké může mít rok a půl staré dítě trauma???
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.7.23 10:11
@ibis Tak to je mi vás líto. Respektive vašich dětí, pokud nějaké máte 
Děkuji všem za reakce, holky. Jsou protichůdné, jak jsem očekávala, takže se stejně nikam neposuneme.
S manželem dcera vydrží, pokud odejdu tak, že o mě neví, ale pokud je ve fázi větší úzkosti, tak ho odmítá.
Obrátíme se asi na psycholožku nebo jiného odborníka.
Já jsem byla bohužel v takto nízkém věku stejná. Za nás se to ale (ne)řešilo. A já bych chtěla postupovat jinak.
Mír v duši všem matkám. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
21.7.23 10:36
@StepMom píše:
@ibis Tak to je mi vás líto. Respektive vašich dětí, pokud nějaké máteDěkuji všem za reakce, holky. Jsou protichůdné, jak jsem očekávala, takže se stejně nikam neposuneme.
S manželem dcera vydrží, pokud odejdu tak, že o mě neví, ale pokud je ve fázi větší úzkosti, tak ho odmítá.
Obrátíme se asi na psycholožku nebo jiného odborníka.
Mír v duši všem matkám.
Já jsem byla bohužel v takto nízkém věku stejná. Za nás se to ale (ne)řešilo. A já bych chtěla postupovat jinak.
To je přesně to, když je dítě ve větší pohodě, zvládne víc. A já jsem zjistila že v té větší pohodě není, když ho prostě furt odstrkuju. I když je to třeba v míře, která je pro jiné dítě úplně v pohodě. Když mu tu potřebu nasycuju, zvládne pak víc beze mě a zvládneme i víc spolu tak, aby pro mě to, že se ode mě neodtrhne, nebylo až tak nepříjemné. Chová se pak tak dobře, že třeba můžem spolu jít prakticky kamkoli kam já chci a není problém. Kdyby si se mnou moje dítě mělo cvičit, pak by to dělalo už od nějakých 2 měsíců, a tak geniální tedy podle mě není. Něco jiného je vyřvávání a zkoušení hranic, to taky občas dělá, ale není to stejné. To je přesně to, že když zjistí, že nedostane co chtěl, za minutu přestane a je v pohodě. Tohle je opravdu úzkost, vidím to na něm. A jo, vím, že mi s tím zrovna nepomohla ta rodina včetně manžela, že je to asi horší tím, že vyrůstá pořád jen se mnou a nezačal si zvykat když ještě k uklidnění stačil gymnastický míč, nemá sourozence… Nelámu to přes koleno už jen kvůli sobě, protože na to rozeřvané vystresované dítě které pak mám fakt nemám nervy. Já myslím že sama vidíš, jestli to „zvykání“ k něčemu pozitivnímu vede.
- Citovat
- Upravit
21.7.23 11:01
@StepMom píše:
Ahoj,
narodilo se mi velmi kontaktní miminko, což bylo náročné, nicméně se k tomu od 7.měsíce přidala extrémní separační úzkost, která trvá dodnes, kdy má dcera už 17.měsíců. Jsem bezradná.
Celou tu dobu zkoušíme chůvu (jsem u každého jejich setkání, jelikož si dcera zafixovala, že pokud je chůva, není máma a spustí hysterický záchvat, kdy přestává dýchat). Nezlomili jsme to. Babičky bohužel nehlídají. Často odmítá i manžela.
Kamenem úrazu jsou ty hysterické záchvaty, kdy přechází do stavu, kde se není schopna nadechnout, takže tzv. ‘nechat ji vyřvat’ u nás není řešení.
Všude čtu, že by měla separačka odeznít v řádech týdnů nebo nižších měsíců. U nás trvá už 10m a nepolevuje.
Máte někdo prosím stejnou zkušenost nebo radu?
Akceptuju, jaká je, ale budí se mi i v noci, aby mě zkontrolovala, že jsem v místnosti nebo vedle ní. A tohle je dlouhodobě psychicky neudržitelné.
Ahoj, já to měla od synových 10 měsíců do jeho dvou let, pak se to začalo uklidňovat, kolem 2,5 let to skončilo. Já zkoušela různé levandulové spreje na uvolnění, masážní olejíčky, Bachovy kapky, volala jsem i psychologovi (ale řekli mi, že takhle malé děti neberou a jinde mi řekli, že nemají kapacitu). Syn nevystál vůbec nikoho, ani manžela, celé dny jsem neposlouchala nic jiného než jen řev. Celé dny stál jen u mě a držel mě. Na hřišti si nikdy nehrál, stál vedle mě a držel mě za ruku zatímco si jeho o dva roky starší brácha hrál. Nemohla jsem se od něj vzdálit, i když jsem se chtěla najíst, tak řval. Když řval fakt fest, tak se i poblil. A v noci se budil klidně co hodinu aby se ujistil, že jsem vedle něj. No šílené období a v životě bych to už nechtěla zažít.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.7.23 12:25
@Meggiska píše:
Ahoj, já to měla od synových 10 měsíců do jeho dvou let, pak se to začalo uklidňovat, kolem 2,5 let to skončilo. Já zkoušela různé levandulové spreje na uvolnění, masážní olejíčky, Bachovy kapky, volala jsem i psychologovi (ale řekli mi, že takhle malé děti neberou a jinde mi řekli, že nemají kapacitu). Syn nevystál vůbec nikoho, ani manžela, celé dny jsem neposlouchala nic jiného než jen řev. Celé dny stál jen u mě a držel mě. Na hřišti si nikdy nehrál, stál vedle mě a držel mě za ruku zatímco si jeho o dva roky starší brácha hrál. Nemohla jsem se od něj vzdálit, i když jsem se chtěla najíst, tak řval. Když řval fakt fest, tak se i poblil. A v noci se budil klidně co hodinu aby se ujistil, že jsem vedle něj. No šílené období a v životě bych to už nechtěla zažít.
Já to mám s dcerou dodnes, ale už to není kontinuální období, ale jsou měsíce, kdy zvládá beze mě chvilku přežít… Má skoro pět let.
A na hlídání ji dávám odmalička, když je potřeba a příležitost, i v těch horších obdobích.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.7.23 12:36
@Margery píše:
Já to mám s dcerou dodnes, ale už to není kontinuální období, ale jsou měsíce, kdy zvládá beze mě chvilku přežít… Má skoro pět let.A na hlídání ji dávám odmalička, když je potřeba a příležitost, i v těch horších obdobích.
Já musím uznat, že na to, jak kruté bylo tohle období, tak o to lépe zvládá změny. Třeba v září nastoupil do jeslí, v únoru jesle zavřeli, tak přešel do dětské skupiny a v září šel do státní školky za bráchou. Vždycky brečel jen tak první dva tři dny, žádný virvál, a naprosto na pohodu. Za to jeho starší brácha, který separačku snad vůbec neměl, řval skoro tři měsíce po nástupu do školky. Teď byli kluci u jedné babičky přes týden, jeden den doma a další týden u druhé babičky a odloučení naprosto v pohodě, to spíš pofňukává ten starší, než ten mladší 
Jinak jak jste psala o té studené vodě do obličeje, to jsem udělala tomu mladšímu taky jednou. Řval tak, že já už fakt nevěděla, jak ho uklidnit, v náručí se naprosto zmítal, když jsem ho pustila, ječel a byl úplně rudý a já se fakt bála, tak jsem ho čapla a rukou jsem mu opláchla obličej studenou vodou. V tu chvíli se zarazil, kouknul a úplně se uklidnil, nechápu co to bylo, ale pomohla studená voda
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.7.23 12:59
@Meggiska píše:
Já musím uznat, že na to, jak kruté bylo tohle období, tak o to lépe zvládá změny. Třeba v září nastoupil do jeslí, v únoru jesle zavřeli, tak přešel do dětské skupiny a v září šel do státní školky za bráchou. Vždycky brečel jen tak první dva tři dny, žádný virvál, a naprosto na pohodu. Za to jeho starší brácha, který separačku snad vůbec neměl, řval skoro tři měsíce po nástupu do školky. Teď byli kluci u jedné babičky přes týden, jeden den doma a další týden u druhé babičky a odloučení naprosto v pohodě, to spíš pofňukává ten starší, než ten mladší
Jinak jak jste psala o té studené vodě do obličeje, to jsem udělala tomu mladšímu taky jednou. Řval tak, že já už fakt nevěděla, jak ho uklidnit, v náručí se naprosto zmítal, když jsem ho pustila, ječel a byl úplně rudý a já se fakt bála, tak jsem ho čapla a rukou jsem mu opláchla obličej studenou vodou. V tu chvíli se zarazil, kouknul a úplně se uklidnil, nechápu co to bylo, ale pomohla studená voda
Já jsem taky nevěděla, co s ní a tím jejím afektem dělat, byla modrá, už ani neřvala, takže jsem to riskla 
ale vyrostla z toho (alespoň z toho).
A s tou separačkou, starší syn řval v dětské skupině dva roky (dozvěděla jsem se to až později, nevěděli jsme, že tam brečí celou dobu), omezili jsme docházku, pak i čas strávený ve skupině a nakonec jsme ho stáhli. O rok později šel do školky s malým počtem dětí a zvykal si tam „už jen“ tři měsíce 
. Mladší kvůli covidu a zdravotním problémům nastoupila do školky až ve skoro čtyřech a zvykla si během pár dnů. Pak stačil nějaký její mráček a řvala a řvala 
je dost nevyzpytatelná v tomto, jsem zvědavá na září, s jakou vykročí do školky tentokrát
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
kocourGarfield
21.7.23 13:03
Mam velmi kontaktní mimino a pomohl čas a naplnit potřeby. Ale on byl kontaktní ke mně už od porodnice. Uz v porodnici vyžadoval být jen u mě. Zlomilo se to cca ve 2 letech kdy začal akceptovat na chvíli manžela. Dneska zvládne být s manželem úplně OK a omezenou dobu s dospělým sourozencem. Aktuálně si zvyká na soukromou školku.
Ale chtělo to čas a trpělivost. Hodně trpivosti..17 měsíců je ještě prcek
Jo stavy kdy manžel stát s dítětem v koupelně abych se vůbec osprchovala, musela jsem ho brát i na WC a ke spánku nám stačilo 60 cm postele máme taky.
Přešlo to. Nelámala jsem to, i když to bylo těžký, jelikož u toho pracuji i.
- Citovat
- Upravit
21.7.23 23:26
U nás tahle fáze velké potřeby maminky (u nás tedy eventualne i tatinka:) nastala také poté, co jsme zkoušeli chůvu a dětskou skupinu.
Podle mě dítě prostě začne cítit nejistotu, pokud ho rodiče „opouští“, když na to zatím není zralé a nechápe, co se děje. A pak o to víc na rodičích lpí a stále si je hlídá.
Nemá podle mě cenu to lámat přes koleno, naopak spíš se trochu vzit zpátečku a nějakou dobu s dítětem být a tu nejistotu odbourat.
A pak zase zvolna začít s těmi běžnými věcmi - tatínek, babičky, kamarádi, návštěvy.. Dítě mezitím bude o nějaký ten měsíc starší, což taky dost pomůže.
Co se týče chůvy, ona taky prostě může diteti nesedět. Většina z nás by taky protestovala, kdyby měla opakovaně pobývat s osobou, kterou nesnáší:)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.7.23 23:39
@StepMom zkoušela jsi postupně zvykat? Rozluč se s ní vědomě, vysvětli, že maminka za chvíli přijde. Vyjdu před dům / byt a vrať se za 5 minut. Postupně čas den za dnem prodlužuj, vždycky jen o pár minut. Nevyměkni, když pláče, nechávej ji ale s manželem, s chůvou počkej. Ona potřebuje jistotu, pochopit, že se máma vrátí. Je to koncept, který se používá v jeslích v západních zemích a v 99% případů funguje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.7.23 23:57
@StepMom píše:
Ahoj,
narodilo se mi velmi kontaktní miminko, což bylo náročné, nicméně se k tomu od 7.měsíce přidala extrémní separační úzkost, která trvá dodnes, kdy má dcera už 17.měsíců. Jsem bezradná.
Celou tu dobu zkoušíme chůvu (jsem u každého jejich setkání, jelikož si dcera zafixovala, že pokud je chůva, není máma a spustí hysterický záchvat, kdy přestává dýchat). Nezlomili jsme to. Babičky bohužel nehlídají. Často odmítá i manžela.
Kamenem úrazu jsou ty hysterické záchvaty, kdy přechází do stavu, kde se není schopna nadechnout, takže tzv. ‘nechat ji vyřvat’ u nás není řešení.
Všude čtu, že by měla separačka odeznít v řádech týdnů nebo nižších měsíců. U nás trvá už 10m a nepolevuje.
Máte někdo prosím stejnou zkušenost nebo radu?
Akceptuju, jaká je, ale budí se mi i v noci, aby mě zkontrolovala, že jsem v místnosti nebo vedle ní. A tohle je dlouhodobě psychicky neudržitelné.
Dítěti bude rok a půl, začni mu to vysvětlovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Velryba černá
22.7.23 08:06
V tomhle věku separační úzkost nějak vrcholila u dcery, ano, nesnesla ani vlastního otce. Nesnažili jsme se ji nikterak lámat, nevystavovali jsme ji zbytečnému stresu. Prostě jsem se snažila její potřebu naplnit a jednoho dne vzala knížku nebo hračku a nevydala se s ní za mnou ale za svým otcem.
- Citovat
- Upravit
28.7.23 16:13
@StepMom dcera ma separacni uzkost uz pres rok. Snese me a manzele, ale kdokoli k nam prijde, tak me taha pryc. Nikdo na ni nesmi ani promluvit dcera ma 20mes, zacalo ji to jak mela 6mes. Nastesti vydrzi s manzelem, takze jak musim nekam sama, tak muzu jit max na 4h. A pokud nechce byt s chuvou, pro ni je to cizi zenska, tak nenechavej. Ma z ni strach a proto place, neveri ji a chce tebe, ptze ma v tobe duveru.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Jak znovu naučit na nočník
- 23.09.24
- Simona2121
