Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Fobie z nemocí
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
7.1.12 20:40
Já jsem tohle prožívala u prvního dítěte taky. Úplná schíza. jak přišla rýma už jsem jí viděla v rakvi.
Teď co mám dětí jako smetí už neřeším nic, nějak mně to přešlo, protože bych asi fakt skončila v blázinci.
Co nějaký antidepresiva? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.1.12 20:41
Joo tak to ti rozumím. Mám to zrovna teď u dcery. Horečkuje a já tady šílím a lítám jak švihlá. Holky na diskuzi musí ze mě být na játra chudinky. Já vidím malou tak jak píše Peggy už v rakvi a sebe tím pádem taky. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.1.12 21:09
Ahoj, mám to podobně, asi bych to tak černě neviděla, ale přišla jsem v pozdní fázi těhu o dvě děti a od té doby se to se mnou veze… zašla jsem už za psycholožkou, řekla mi, že to sice se mnou není nijak tragické 
, ale druh úzkostné poruchy to je, dá se s tím pracovat… dají se brát i antidepresiva, ale u mne k tomu až tak důvod zatím není… zatím jsem u ní byla jen jednou, ale můžeš to zkusit taky…
- Citovat
- Upravit
7.1.12 22:15
Ahoj, na tvoje problémy bys kromě výše zmíněných věcí mohla zkusit Bachovy esence. Zkus si přečíst následující popisy tří esencí, které jsem vybrala s ohledem na to, co jsi napsala. Možná ti něco z toho bude rezonovat. Pokud ano a chtěla bych jsi to zkusit, tak mne kontaktuj přes SZ, mohu ti nabídnout svou pomoc nebo dát kontakty na jiné lidi, pokud by jsi chtěla někoho, kdo bydlí blízko tebe.
- Tento květ pomáhá těm, kteří se bojí, že se jejich milovaným něco přihodí. Je přirozené, že se obáváme, když jsou děti poprvé z domova nebo když náš partner musí daleko cestovat, však pro lidi tohoto květu takový strach přesahuje rozumnou míru a začínají se zoufale obávat, že se jim přihodí neštěstí, že dostanou zápal plic , když se dostatečně neoblečou, že jejich partner bude mít nehodu a nemůže se uklidnit, dokud se jejich milovaní nevrátí opět domů.
- Tento květ je na panický strach, hrůzu, paniku. Nemusí být vždy založený na rozumném důvodu a přesto je velmi reálný. Ti, kteří trpí takovými stavy mysli jsou skutečně vyděšení a mohou se třást nebo potit strachy.
- Při strachu o svoji existenci, pojmenovaném a pochopitelném strachu, nejistotě, nervozitě, přílišném „držení se zpátky“, strachu a nervozitě hovořit před větším počtem lidí, strachu z nemoci, smrti, neštěstí,
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.1.12 22:45
Ahoj, jak píšou holky, strach o děti je normální, ale tohle už je úzkostná porucha, dá se to léčit buď psychoterapií (naučí tě, jak s tím strachem a úzkostí pracovat) nebo přechodně i antidepresivy.. Znám to, mám to také tak, u mě to ještě bylo vyhrocený tím, že prostřední syn měl astma a často se dusil.. Nijak jsem to neléčila, o psychoterapii jsem tenkrát nevěděla a je pravda, že časem se to zlepšilo
Jo, a já jsem si to ještě zhorošovala čtením katastrofických příznaků na internetu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.1.12 12:44
Anonymní píše:
Ahoj mam hroznou fobii z nemocí trpím tím už od mala.Mam strach z toho i když je nekdo z rodiny nemocnej že to budu mit taky a ted mam strach i o maleho když je nemocnyvubec nevím co stím už sem zkusila vše chodím k psycholožce nevím jak mozku poručit sem z toho zoufala.Vždy se začnu klepat a je mě hrozně špatne hrdlo se mě sevře je to strašný pocit ale nevím co s tím .O trošku se to zlepšilo ale když nekdo omarodí nebo malej tak je mě hůř než jim.Říkam si přoč ja to mam proč mam z teho totalní depku ale nejde mozku poručit i když se něčím chvílu zabaví a zapomenu za chvílu je to zpět.
Ahoj, mám to samé. Jediné, co na mě zabralo (po několika měsících terapie cca 1× týdně) byla psycholožka a chvíli i antidepresiva. Úplně Tě chápu, jak Ti je. Nejhorší je, že je to v člověku a nejde se toho zbavit - můj chlap mě třeba nechápe a nadává mi, že hysterčím z čehokoliv. Jeden příklad za všechny - nedávno mi zjistili špatné hodnoty v krvi, byla jsem naprosto přesvědčená, že mám leukemii nebo něco podobného a několik nocí jsem nespala, měla jsem záchvaty paniky, že tu nechám dceru saqmotnou, že si mě nebude pamatovat (to je věc, která mě děsí jako nic jiného…). O strachu, když je nemocná moje dcera, ani nemluvím - a že jsme si už toho docela prožily. Fakt asi jedině antidepresiva a dobrá psychoterapie… nic jiného podle mě nepomůže, člověk se nezmění jen tak ze dne na den. Můj chlap třeba nechápe, proč S TÍM NĚCO NEUDĚLÁM a proč to nezvádnu sama. Je to psychický problém a jak říkám - kdo to sám nezažil, tak ty ostatní dost dobře může vnímat jako hysterky, cvoky apod. Přeju Ti, ať s tím co nejúspěšněji bojuješ. 
PS: A vertigo napsala jednu zásadní pravdu - NESTUDOVAT NIC NA INTERNETU!!!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.1.12 14:07
Maddlen píše:Anonymní píše:
Ahoj mam hroznou fobii z nemocí trpím tím už od mala.Mam strach z toho i když je nekdo z rodiny nemocnej že to budu mit taky a ted mam strach i o maleho když je nemocnyAhoj, mám to samé. Jediné, co na mě zabralo (po několika měsících terapie cca 1× týdně) byla psycholožka a chvíli i antidepresiva. Úplně Tě chápu, jak Ti je. Nejhorší je, že je to v člověku a nejde se toho zbavit - můj chlap mě třeba nechápe a nadává mi, že hysterčím z čehokoliv. Jeden příklad za všechny - nedávno mi zjistili špatné hodnoty v krvi, byla jsem naprosto přesvědčená, že mám leukemii nebo něco podobného a několik nocí jsem nespala, měla jsem záchvaty paniky, že tu nechám dceru saqmotnou, že si mě nebude pamatovat (to je věc, která mě děsí jako nic jiného…). O strachu, když je nemocná moje dcera, ani nemluvím - a že jsme si už toho docela prožily. Fakt asi jedině antidepresiva a dobrá psychoterapie… nic jiného podle mě nepomůže, člověk se nezmění jen tak ze dne na den. Můj chlap třeba nechápe, proč S TÍM NĚCO NEUDĚLÁM a proč to nezvádnu sama. Je to psychický problém a jak říkám - kdo to sám nezažil, tak ty ostatní dost dobře může vnímat jako hysterky, cvoky apod. Přeju Ti, ať s tím co nejúspěšněji bojuješ.
PS: A vertigo napsala jednu zásadní pravdu - NESTUDOVAT NIC NA INTERNETU!!!!!
Je pravda, že kdo to nezažil, tak to nepochopí - u nás je to úplně stejný - manžel nechápe, proč hysterčím - děti mají třeba virozu, zvětšené uzliny a já jsem šílená, protože si na internetu hned přetu, co všechno jim může být 
Ale sama se s tím poprat je fakt náročný, u nás se to trochu zlepšilo s počtem dětí, u tří už nemůžu tolik vyšilovat, to bych se úplně zbláznila
Nechodit na internet já nedokážu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.1.12 16:22
Jeee holky jsem rada že to nemam sama u mě ta fobie je už asi tak od 15 roku co byla mamka nemocná hrozne a pak se to se mnou tahlo 
K psycholožce chodím teda byla sem tam dvakrat a tedka chodím pravidelne k psychyatričce protože musím brát antidepresiva a to pravidelne.Ale nekdy sem víc nahoře a jindy dobrý.Ted ještě k te moji fobii se přidal strach o blízké že to budem mit taky a tak a o maleho to je ještě horší to se začnu klepat dycky.Je to fakt hrozný.
- Citovat
- Upravit
8.1.12 18:29
Anonymní píše:
Jeee holky jsem rada že to nemam sama u mě ta fobie je už asi tak od 15 roku co byla mamka nemocná hrozne a pak se to se mnou tahlo
Jo, to znám 
U mě se to zase spustilo, když mi nečekaně zemřel taťka.. Od tý doby mám nastudovaný na internetu všechny choroby 
.. Už je to lepší, ale toho strachu, když dětem něco je, se prostě asi nezbavím.. To pak vůbec nespím a šílím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.1.12 19:03
Já jsem to měla už odmalička - tehdy teda ještě zaměřené výhradně na svoji osobu, pamatuju si, že ještě na ZŠ - pořád jsem chodila za doktorkou, že mě bolí slepák, ona vždycky shledala, že mi nic není, jenže pak ve druháku na gymplu už to bylo neúnosné a šla jsem ho vyndat a ten chirurg řekl, že jsem to měla chronické asi už hodně dlouho, a to mě asi utvrdilo v tom, že když cítím, že mi něco je, tak že mi OPRAVDU něco je - i když to není pravda. No… pak několik mladých lidí v mém okolí zemřelo na různé formy rakoviny, v rodině taky a já jsem začala být přesvědčená, že je toho tolik, že se mi to prostě nemůže vyhnout. Jednou mi začala mrtvět ruka, dohnalo mě to k neurologovi a po zkouání, jestli se nejedná o sklerózu multiplex mi nasadila antidepresiva s tím, že je to somatiuzující porucha. To byla doba, kdy jsem i začala chodit k psychologovi a dost se to pak zlepšilo, řekla bych, že načas se ty stavy ztratily úplně. Pak jsem dostudovala a začala pracovat, to bylo taky OK, protože jsem neměla čas „myslet na blbosti“. .… dopíšu později, musím jít koupat malou
EDIT: …okoupáno Teď se to asi vrátilo, tím jak jsem na mateřské a i když mám hodně práce, je tu přece jen prostor se víc pozorovat a teď navíc pozorovat i malou. Prostě ta zodpovědnost, že musím zajistit, abychom byli všichni v pořádku… Je to v podvědomí a člověk se toho nijak nezbaví. Docela dobré je, že v případě malé vždycky věřím v dobrý konec - měla neurologické problémy, je sledovaná na kardiologii a hrozila jí operace, 2× už jsme byly na JIP v nemocnici - poprvé zápal plic, podruhé průjmy… Sice se o ni strašně bojím, ale když jsme byly v nemocnici,, nebo nám o něco velkého, co se týče jejíh zdraví, šlo - vždycky jsem se dokázala držet a mít chladnou hlavu a nehroutit se - alespoň ne v přítomnosti lékařů, řvala jsem až někde sama bokem. Kdežto v případě sebe nejsem optimistická nikdy, jsem si pokaždé jistá, že umřu. Nejhorší na tom je, že když se člověk setká s někým, kdo nějakou strašlivou nemoc sám má/měl (můj kamarád přežil leukémii), tak je mu trapně, jaké že to hovadiny řeší. Jenže jakmile jsem sama, zas to přijde.
Omlouvám se za román, to byl jen trochu vhled do psychiky hypochondra. Jestli je to teda hypochondrismus… Nebo něco jiného, nevím. Úzkostná porucha?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.1.12 21:14
Maddlen píše:
Já jsem to měla už odmalička - tehdy teda ještě zaměřené výhradně na svoji osobu, pamatuju si, že ještě na ZŠ - pořád jsem chodila za doktorkou, že mě bolí slepák, ona vždycky shledala, že mi nic není, jenže pak ve druháku na gymplu už to bylo neúnosné a šla jsem ho vyndat a ten chirurg řekl, že jsem to měla chronické asi už hodně dlouho, a to mě asi utvrdilo v tom, že když cítím, že mi něco je, tak že mi OPRAVDU něco je - i když to není pravda. No… pak několik mladých lidí v mém okolí zemřelo na různé formy rakoviny, v rodině taky a já jsem začala být přesvědčená, že je toho tolik, že se mi to prostě nemůže vyhnout. Jednou mi začala mrtvět ruka, dohnalo mě to k neurologovi a po zkouání, jestli se nejedná o sklerózu multiplex mi nasadila antidepresiva s tím, že je to somatiuzující porucha. To byla doba, kdy jsem i začala chodit k psychologovi a dost se to pak zlepšilo, řekla bych, že načas se ty stavy ztratily úplně. Pak jsem dostudovala a začala pracovat, to bylo taky OK, protože jsem neměla čas „myslet na blbosti“. .… dopíšu později, musím jít koupat malouEDIT: …okoupáno
Omlouvám se za román, to byl jen trochu vhled do psychiky hypochondra. Jestli je to teda hypochondrismus… Nebo něco jiného, nevím. Úzkostná porucha?
Je to úzkostná porucha Mám to taky.. Napsala jsi to krásně - když je plno práce a nemáš čas myslet na „blbosti“, je to v pohodě, ale jakmile je volno, ty „podivné“ myšlenky se tam samy vloudí.. Já i když vím (rozumově), že je to hloupost, tak s tím prostě nic neudělám Chce to se vždycky něčím zabavit
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.1.12 22:37
vertigo píše: … i když vím (rozumově), že je to hloupost, tak s tím prostě nic neudělám
Jo, tak to je. Proto se těším do práce a šla bych klidně hned zítra. Ještě 2 roky si ale musím počkat. Ty ses nikdy s tím neléčila, jak jsem pochopila… Pro mě je otázka, jestli jsem třeba dostatečně cvok na to, abych šla znova k psychologovi. Ono je to i finanční otázka… když jsem k němu chodila kdysi, „napsala“ mi ho praktická, protože už nevěděla, co se mnou. Kdybych si ho měla platit, tak mě to zruinuje. Teď bych i šla, protože fakt cítím, že se to vrací a díky dceři s mnohem větší razancí, ale stydím se říct praktické, že mě to zase popadá… Tak bojuju sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.1.12 23:07
Zkuste přečíst knížku Nadměrné obavy o zdraví od Praška a spol, na ty obavy o své zdraví to má efekt …
tak uvidím, jestli to bude pomáhat i u obav o děti… já jsem to druhé inkognito, jsem na tom stejně…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Ahoj mam hroznou fobii z nemocí trpím tím už od mala.Mam strach z toho i když je nekdo z rodiny nemocnej že to budu mit taky a ted mam strach i o maleho když je nemocny
vubec nevím co stím už sem zkusila vše chodím k psycholožce nevím jak mozku poručit sem z toho zoufala.Vždy se začnu klepat a je mě hrozně špatne hrdlo se mě sevře je to strašný pocit ale nevím co s tím .O trošku se to zlepšilo ale když nekdo omarodí nebo malej tak je mě hůř než jim.Říkam si přoč ja to mam proč mam z teho totalní depku ale nejde mozku poručit i když se něčím chvílu zabaví a zapomenu za chvílu je to zpět.