Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Jak mít obě děti stejně ráda?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
28.6.21 19:55
@Anonymní píše:
Prosím o ponechání anonymu, je to dost citlivé téma… Mám dvojčata, problém je, že jedno se chce pořád chovat a když nechovám, tak řve jak tur… Druhé je úplně úžasné, klidné… Občas také brečí, ale ne tolik, navíc se nádherně směje. První se na mě ani moc nesměje. A já už prostě nevím, začínám mít pocit, že to druhé upřednostňuji, ráda si s ním hraji, protože vím, že se tomu směje, první je prostě uřvaný kakabus. Nemáte někdo radu, co s tím? Připadám si jako hrozná matka
Teď je náročnější jedno, za čas bude v něčem jiném náročnější druhé. A chvíli budou klidně na zabití obě. Moje nejhodnější zlato v miminkovském věku je teď drzý puberťák, odsekává, kdy může, nic mu není dost dobré, na všem vidí chyby. Uřvané, vzteklé druhé dítě, co bylo do tří let zralé na babybox je veselá kopa, věčný optimista, co nezkazí žádnou zábavu a s každým je jedna ruka. A vím, že za čas to může být zase jinak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.6.21 20:35
@Anonymní píše:
Prosím o ponechání anonymu, je to dost citlivé téma… Mám dvojčata, problém je, že jedno se chce pořád chovat a když nechovám, tak řve jak tur… Druhé je úplně úžasné, klidné… Občas také brečí, ale ne tolik, navíc se nádherně směje. První se na mě ani moc nesměje. A já už prostě nevím, začínám mít pocit, že to druhé upřednostňuji, ráda si s ním hraji, protože vím, že se tomu směje, první je prostě uřvaný kakabus. Nemáte někdo radu, co s tím? Připadám si jako hrozná matka
To pravděpodobně přejde, až začne to uřvané mít nějakou osobnost, názory etc. Tj. až nebude hodnocené jen na základě toho, jak moc je nebo není otravné, ale i na základě jiných věcí, které bude dělat a které budou určitě sympatičtější, než to, co dělá teď 
- Citovat
- Upravit
28.6.21 20:50
Asi je skoda, ze je mas takhle zaroven, protoze jinak by te asi ani nenapadlo, ze jedno milujes min.. ja mam taky malou urvanici, ktera vyzaduje interakci 24/7, ale miluju ji nejvic na svete a je to pro me nejuzasnejsi miminko na svete 
a stejne tak by pro tebe bylo to urvane taky nejlepsi na svete, kdybys zrovna vedle nemela jinyho andilka 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.6.21 02:44
Chápu tě, měla jsem to stejně, akorát postupně. První dítě hodné, režimové, veselé, šikovné, samostatné, usměvavé. Druhé a třetí uřvaná klíšťata, která jsem musela neustále nosit, kojit, běda, když jsem si dovolila je třeba na čtvrt hodiny „opustit“. Bylo to náročné, ale bylo to dočasně a to je důležité. Po tom cca roce z nich začaly byt velmi příjemné bytosti a začala jsem si to s nimi opravdu užívat. Teď se to otočilo a naopak jsem ráda za tu jejich pozornost. Nejstarší dítě mě sice taky přijde obejmout, dá mi pusu, pomazli se, chce abych ho uspávala, ale už je takový víc nezávislý. Ti mladší dva jsou pořád velcí mazlové, pořád maminečko sem, maminečko tam, a já tě mám rád a tulí se, chodí za ruku, a prostě mi tu svou lásku hodně projevují. Jen už mi nevisí nonstop na noze a člověk si kůže vydechnout a mít taky nějaký osobní prostor.
Zkus toho kakabuse brát tak, že on ti tím svým chováním vlastně projevuje obrovskou lásku a potřebu být s tebou, akorát to projevuje pro rodiče vyčerpávajícím způsobem. Ale věř, že se to zlepší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.6.21 02:57
@mado píše: Čtyři měsíce je málo, změna může přijít, když bude vývojový skok, děti se začnou plazit, objevovat svět, pro jednoho to bude náramné dobrodružství, bude ho bavit objevovat, všude lézt a snažit se postavit a koukat na svět z jiné perspektivy. Druhé se může všeho bát, fňukat, nechtit být na zemi…
Vydrž, ještě tě čeká spousta dobrodružství a ještě větší spousta změn, kdy se vše otočí hlavou dolů.
Za čtyři měsíce je brzy dělat závěry toho, jaké děti budou.
To může trvat klidně i mnohem déle. Moje první pohodové dítě si vesele objevovalo naprosto samostatně a stačilo mu, že na sebe občas jukneme. Klidně jsem se mohla pohybovat po bytě a vůbec ho to nevzrušovalo. Byl odvážný, šikovný a zvídavý. Druhý o objevování vůbec nejevil zájem ani poté, co se rozlezl, začal si stoupat a obcházet. Jakmile jsem odešla z místnosti, tak řev, kolikrát jsem musela dělat i věci jako vaření s ním v nosítku (na zádech), protože z toho breku už mi třeštila hlava. Pamatuju si několik situací, jak mám třeba v rukách hrnec s vařící vodou a špagetami a snažím se setřást 10měsíčního syna, který se zoufale drží mé nohy a ječí, i když se mu nic neděje, pouze to, že být na dece půl metru ode mě pro něj není dostatečná blízkost. Přešlo ho to (resp. začalo pomalu ustávat) až s tím, jak začal nabírat rozum a začali ho zajímat i jiní lidé, než já. Takže bych se zakladatelku úplně nesnažila navnadit na lezení, já se na to tehdy trochu upínala a pak přišlo zklamání, že se v té době vůbec nic nezměnilo, spíš to bylo horší v tom, že dítě méně spalo a tím pádem na mě víc viselo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
