Jak se zbavit pocitu viny a selhani?
- Fotoalbum (0)
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Rodila jsem po odtoku vody ve stejném týdnu jako ty. Pocit viny jsem mi nikdy nepadl na mysl. Já se naopak chválím za to, že jsem ho osm měsíců chránila a pěstovala. Chodíme na rehabilitace i na neurologii, ale zdá se, že brzy všechno dožene. Možná by ses měla svěřit odborníkovi, může to být forma poporodní deprese.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Nemůžeš za nic, urcite jsi udělala všechno správně. Zkus navštívit
odborníka. Pokud je navíc jediná hrozba cvičení vojtovky, tak to je
paráda, tu přeci cvičí i donosene děti 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Tuhle jsme se bavily se švagrovou, jaké jsme měly trauma z porodu, který skončil akutní sekci. Ze jsme nebyly schopné roy mimina vytlačit atd. Ja jsem teď těhotná podruhé po letech a kdyby mi někdo nabidnul sc, tak neváhám, jaka na me jde zase panika. A to jsem si slibovala, ze to po druhé napravim.
Hele, jsou věci, které nezmenis a chce to počkat a nakonec to prijmes.
Držím palce, nevycitej si to a nevycitej si ty výčitky. Rychleji to
prijmes 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Já mám dceru narozenou ve 29. týdnu, dost jsem to obrečela, každé její narozeniny. Přešlo to až po druhém porodu. Tož tak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Pocitu viny a selhání, a to opravdu zbytečného, se člověk jen tak
nezbaví, zakoření se to na hodně dlouho hodně hluboko. Chce to změnit
přístup a pohled na věc. Jak bylo už zmíněno, neselhala jsi, nýbrž jsi
ho 8 měsíců chránila. Jestli tě to tíží, jak říkáš, každý den,
psychoterapie by ti mohla právě pomoci tenhle přístup k tomu změnit. Ale
nebudu lhát, psychoterapie i vyrovnání se s tím je běh na dlouhou trať.
Jo a vojtovka opravdu selhání není, cvičila jsem ji s dvojčaty (36+4tt)
5 měsíců 
hodně sil.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Vstup do psychoterapie. Ta vina je neurotická - opravdu nemáš žádný vliv na to, jak dopadne porod, objektivně to není tvoje vina a sktuečně děláš co můžeš.
A dost dobře to může být navázané i na vyčerpání a poporodní hormony a klidně už to může být přehouplé do poporpodní deprese - tím že se viníš za všechno, tak taky docela dobře můžeš přehlížet symptomy, protože přece to nic není a musíš se jen víc snažit, jinak jsi ta nejhorší matka na světě…
Najdi si psychoterapeutku - spíš někoho kdo pracuje víc s emocemi, než s rozumemt (tedy ne kognitivně behaviorální terapii a její odnože, asi bych nevolila ani vyloženě systemiku) a začni si chodit čistit to peklo, co ti tvůj mozek vytváří, aniž bys za to mohla. Zároveň psychoterapeutka bude umět odhadnout, jestli už je neurochemie porouchaná tak, že to chce opravit léky, aby ses úplně nerozsypala (dá se s nima kojit).
Adresáře třeba tady
http://csgt.cz/#…
http://www.pbsp.cz/…tovatele.htm
https://www.biosynteza.cz/…lexni-vycvik
http://www.narativ.cz/cs/o-nas
http://www.satiterapie.cz/www/adresar.php
http://www.satir-institut.cz/terapeuti
http://www.satirova.cz/kdo-jsme/
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
@Čičorečka a takhle jsem nad tim nikdy neuvazovala…
Tak se o to pokus. Uvědom si, že jsi dítě chránila, pečovala o něj, dávala mu život celých osm měsíců! To je veliké štěstí. Taky jsi mohla potratit, nebo porodit na hranici přežití novorozence. To je to pravé neštěstí. To, co se ti stalo, je velký dar, měsíc nedonošenosti není nic. Soustřeď se na to, aby vás každé další vyšetření posunulo směrem ke zdravému a šťastnému miminku. Těžko by sis ho mohla nacpat zpátky do dělohy. Prostě chtělo na svět, tak tady je. A chce ti dělat radost, tak mu to nekaž.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Rada bych se s necim sverila a zeptala se na zkusenosti ostatnich. Pred pul rokem se mi narodil uzasny syn, rodila jsem prirozene po odtoku plodove vody, ovsem o mesic driv. Syn se narodil 35+3, tedy v probihajim 36. tydnu, vsude se vsak pise 35. tyden (ukonceny). Byli jsme 14 dni v nemocnici, mel problemy s dychanim a prijmem potravy. Porad dochazime do rizikove poradny a porad je nad nami mrak a hrozba cviceni Vojtovy metody.
Problem je v tom, ze si nemuzu odpustit, ze mam pocit, ze jsem selhala, ze nejsem schopna donosit dite a ze kdybych toho schopna byla, mohl byt zacatek po porodu uplne jiny, nemuseli jsme porad litat po doktorech. Jsem vdecna, ze to dopadlo tak jak to dopadlo, jen kdybych dokazala na to nemyslet. Uz nekolikrat jsem to probirala s manzelem a mamkou, ty mi vzdy rekli, ze jsem to nemohla ovlivnit, nedelala jsem nic, cim bych dite ohrozila. Ale myslim, ze jim prijde, ze toto tema uz otviram zbytecne, ze uz to je uzavrene. Jenze kdyz potom prijdete k fyzioterapeutce a ta vam rekne, ze jde poznat, ze je nedonosene na tvaru lebky, je to tu hned zpatky. Premyslela jsem uz i nad navstevou psychologa, protoze nebyl den, kdy bych na to nemyslela. Vysvetluji si to, ze za to nemuzu a ze spoustu zen resi mnohem zavaznejsi problemy, ale myslenky me neopousti… A tak se chci zeptat vas, co jste rodili predcasne ci se stalo neco co jste nemohly ovlivnit, mely jste pocit viny a selhani? A jak jste se tim vyrovnaly.
Chtěla jsem napsat, že to přejde, ale jestli tě to trápí už půl roku,
tak si radši zajdi za psycholožkou. Také jsem rodila poprvé předčasně -
chlapeček byl na hranici zralosti, maličkej a v inkubátoru, hrozně jsem se
o něj pak bála, málo přibíral, (chodila jsem k psychiatričce), protože
jsem měla stavy úzkosti. Pak se mi narodila dcera, předčasná odluka
placenty, prostě selhala placenta, byly na ní infarkty z důvodu mého
vysokého tlaku, o kterém jsem nevěděla. Tam jsem si spíš zpětně
říkala, jaké jsme měly štěstí, že se mi spustil překotný porod a šla
okamžitě a rychle ven sama. Ale zpětně mě ještě pár týdnů mrazilo a
první 2 týdny mě teda hormony dávaly 
Myslím, že se uklidníš, když uvidíš, že
máš děťátko zdravé a že prospívá. Pocit selhání jsem neměla, měla
jsem pocit, že jsem udělala vše, co jsem mohla, ale zamávalo to se mnou.
Přeju hodně klidu a pohody
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Nic si nevycitej. Mne u prvniho zastavovali porod od 26.tt, nakonec donosen.
Druhy jak pres kopirak. Jsem 33+1 a otevrena jsem zase na 3 cm, jen je sance
na donoseni do terminu mnohem mensi nez u prvniho.
Proste mam problem s cipkem - nejspis po konizaci pred 10 lety.
Taky me na jednu stranu stve, ze kdybych se treba nechala ockovat, ze jsem se
tomu treba mohla vyhnout. Ale treba taky ne… kazdopadne to beru, jak to je.
Nic si opravdu nevycitej, protoze zabyvat se tim „coby kdyby“ nema zadny
vyznam. Minulost uz nezmenis.
Psychologa nebo nejakeho terapeuta klidne navstiv, na tom neni nic spatneho.
Ziskas aspon pohled nekoho nezainteresovaneho, kdo to od tebe neslysi
ponekolikate. Treba vam poradi nejaky ritual, jak se pres to prenest (treba si
napsat na listek, ze si odpoustite a je to za vami a pak to spalite…) Prcek
potrebuje vasi lasku, silu a pozitivni energii Nekdy holt nejsou ti odbornici tak citlivi,
protoze to vidi dnes a denne a proste treba voli slova, ktera prijdou nekomu moc
silna/nevhodna. Pokud vam nesedi, tak ho zkus vymenit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Uplne Ti rozumim a urcite vyhledej pomoc ja rodila sice v terminu, ale mela jsem tri dny
pred porodem vysev genitalniho oparu. Brala jsem antivirotika, protoze termin
jsem mela mit za tyden a rikali, ze do te doby se to vyleci. No maly se narodil
4 dny pred terminem a jen 3 dny po zahajeni lecby. Porod byl hodne rychly,
v 5 rano me jeste poslali domu z porodnice, ze to nic neni, a to pritom
vedeli o tom vysevu oparu (normalne to je indikace pro sekci). Za tri hodiny
jsme byli zpet, praskla voda a slo se na sal a maly byl na svete za 40 minut.
Byl tak nadherny a uzasny a oni mi ho na sale hned vzali, napichli mu kapacku
antivirotik a ze pry je mozne, ze se nakazil 
davam to za vinu jim, ze rovnou nedali sekci a
takhle riskovali, ale i mam vycitky, ze ja jsem to mela pripomenout, ja si mela
o sekci rict, ja mela pred 8 lety byvaleho pritele, od ktereho jsem se prvne
nakazila, ja se mela dat ockovat na HPV viry, ja to mela resit uz v tehotenstvi
a brat pred porodem profilaxi (to ale mela asi zaridit spis ma gynekolozka)…no
vycitky nebraly konce. Diky bohu po vsech testech a 3 dnech bez mimca usoudili,
ze je maly v poradku. To jsem zase ale mela vycitky, ze jsme prisli o bonding,
tezko jsme se rozkojovali, maly byl prvni dny zivota bez mamy a nebralo to konce
v me hlave. Nakonec jsem byla u psychologa nekolikrat v sestinedeli a pomohl
mi srovnat se s tim, ze ne vse mohu ovlivnit a ze jsem pro syna delala a delam
to nejlepsi na svete a miluju ho. Vojtovku cvicime take, nema to souvislost
s porodem ani s tim oparem (da se to, neboj ) a snazim se denne dekovat za to, ze mam krasne
a zdrave dite 
nech si od nekoho pomoct a prober
to s nekym, kdo tomu rozumi, neni to ostuda a tve mimco oceni zrelaxovanou
maminku hodne stesti 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Jak zbavit dite strachu
- Jak se zbavit skvrny od džusu na stole
- Jak se mám zbavit hryzec?
- Pořád mám pocity že v práci něco pokazím a přijde reklamace.
- Změna barvy vlasů - máte po ní dobrý pocit?
- Světlý výtok a pocit neustálé vlhkosti
- Nepochopení okolí mých pocitů po revizi
- Covid pocit zmaru a úzkosti, jak to cítíte vy?
Rada bych se s necim sverila a zeptala se na zkusenosti ostatnich. Pred pul rokem se mi narodil uzasny syn, rodila jsem prirozene po odtoku plodove vody, ovsem o mesic driv. Syn se narodil 35+3, tedy v probihajim 36. tydnu, vsude se vsak pise 35. tyden (ukonceny). Byli jsme 14 dni v nemocnici, mel problemy s dychanim a prijmem potravy. Porad dochazime do rizikove poradny a porad je nad nami mrak a hrozba cviceni Vojtovy metody.
Problem je v tom, ze si nemuzu odpustit, ze mam pocit, ze jsem selhala, ze nejsem schopna donosit dite a ze kdybych toho schopna byla, mohl byt zacatek po porodu uplne jiny, nemuseli jsme porad litat po doktorech. Jsem vdecna, ze to dopadlo tak jak to dopadlo, jen kdybych dokazala na to nemyslet. Uz nekolikrat jsem to probirala s manzelem a mamkou, ty mi vzdy rekli, ze jsem to nemohla ovlivnit, nedelala jsem nic, cim bych dite ohrozila. Ale myslim, ze jim prijde, ze toto tema uz otviram zbytecne, ze uz to je uzavrene. Jenze kdyz potom prijdete k fyzioterapeutce a ta vam rekne, ze jde poznat, ze je nedonosene na tvaru lebky, je to tu hned zpatky. Premyslela jsem uz i nad navstevou psychologa, protoze nebyl den, kdy bych na to nemyslela. Vysvetluji si to, ze za to nemuzu a ze spoustu zen resi mnohem zavaznejsi problemy, ale myslenky me neopousti… A tak se chci zeptat vas, co jste rodili predcasne ci se stalo neco co jste nemohly ovlivnit, mely jste pocit viny a selhani? A jak jste se tim vyrovnaly.