Jak se zbavit pocitu viny a selhani?

Anonymní
20.11.19 10:17

Jak se zbavit pocitu viny a selhani.

Rada bych se s necim sverila a zeptala se na zkusenosti ostatnich. Pred pul rokem se mi narodil uzasny syn, rodila jsem prirozene po odtoku plodove vody, ovsem o mesic driv. Syn se narodil 35+3, tedy v probihajim 36. tydnu, vsude se vsak pise 35. tyden (ukonceny). Byli jsme 14 dni v nemocnici, mel problemy s dychanim a prijmem potravy. Porad dochazime do rizikove poradny a porad je nad nami mrak a hrozba cviceni Vojtovy metody.
Problem je v tom, ze si nemuzu odpustit, ze mam pocit, ze jsem selhala, ze nejsem schopna donosit dite a ze kdybych toho schopna byla, mohl byt zacatek po porodu uplne jiny, nemuseli jsme porad litat po doktorech. Jsem vdecna, ze to dopadlo tak jak to dopadlo, jen kdybych dokazala na to nemyslet. Uz nekolikrat jsem to probirala s manzelem a mamkou, ty mi vzdy rekli, ze jsem to nemohla ovlivnit, nedelala jsem nic, cim bych dite ohrozila. Ale myslim, ze jim prijde, ze toto tema uz otviram zbytecne, ze uz to je uzavrene. Jenze kdyz potom prijdete k fyzioterapeutce a ta vam rekne, ze jde poznat, ze je nedonosene na tvaru lebky, je to tu hned zpatky. Premyslela jsem uz i nad navstevou psychologa, protoze nebyl den, kdy bych na to nemyslela. Vysvetluji si to, ze za to nemuzu a ze spoustu zen resi mnohem zavaznejsi problemy, ale myslenky me neopousti… A tak se chci zeptat vas, co jste rodili predcasne ci se stalo neco co jste nemohly ovlivnit, mely jste pocit viny a selhani? A jak jste se tim vyrovnaly.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
4294
20.11.19 10:23

Rodila jsem po odtoku vody ve stejném týdnu jako ty. Pocit viny jsem mi nikdy nepadl na mysl. Já se naopak chválím za to, že jsem ho osm měsíců chránila a pěstovala. Chodíme na rehabilitace i na neurologii, ale zdá se, že brzy všechno dožene. Možná by ses měla svěřit odborníkovi, může to být forma poporodní deprese.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
20.11.19 10:36

@Čičorečka a takhle jsem nad tim nikdy neuvazovala… :(

  • Citovat
  • Nahlásit
507
20.11.19 10:41

Nemůžeš za nic, urcite jsi udělala všechno správně. Zkus navštívit odborníka. Pokud je navíc jediná hrozba cvičení vojtovky, tak to je paráda, tu přeci cvičí i donosene děti :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
32802
20.11.19 10:52

Tuhle jsme se bavily se švagrovou, jaké jsme měly trauma z porodu, který skončil akutní sekci. Ze jsme nebyly schopné roy mimina vytlačit atd. Ja jsem teď těhotná podruhé po letech a kdyby mi někdo nabidnul sc, tak neváhám, jaka na me jde zase panika. A to jsem si slibovala, ze to po druhé napravim.

Hele, jsou věci, které nezmenis a chce to počkat a nakonec to prijmes. Držím palce, nevycitej si to a nevycitej si ty výčitky. Rychleji to prijmes :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4813
20.11.19 10:57

Já mám dceru narozenou ve 29. týdnu, dost jsem to obrečela, každé její narozeniny. Přešlo to až po druhém porodu. Tož tak.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
85
20.11.19 11:56

Pocitu viny a selhání, a to opravdu zbytečného, se člověk jen tak nezbaví, zakoření se to na hodně dlouho hodně hluboko. Chce to změnit přístup a pohled na věc. Jak bylo už zmíněno, neselhala jsi, nýbrž jsi ho 8 měsíců chránila. Jestli tě to tíží, jak říkáš, každý den, psychoterapie by ti mohla právě pomoci tenhle přístup k tomu změnit. Ale nebudu lhát, psychoterapie i vyrovnání se s tím je běh na dlouhou trať. Jo a vojtovka opravdu selhání není, cvičila jsem ji s dvojčaty (36+4tt) 5 měsíců ;) hodně sil.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
15426
20.11.19 12:13

Vstup do psychoterapie. Ta vina je neurotická - opravdu nemáš žádný vliv na to, jak dopadne porod, objektivně to není tvoje vina a sktuečně děláš co můžeš.

A dost dobře to může být navázané i na vyčerpání a poporodní hormony a klidně už to může být přehouplé do poporpodní deprese - tím že se viníš za všechno, tak taky docela dobře můžeš přehlížet symptomy, protože přece to nic není a musíš se jen víc snažit, jinak jsi ta nejhorší matka na světě…

Najdi si psychoterapeutku - spíš někoho kdo pracuje víc s emocemi, než s rozumemt (tedy ne kognitivně behaviorální terapii a její odnože, asi bych nevolila ani vyloženě systemiku) a začni si chodit čistit to peklo, co ti tvůj mozek vytváří, aniž bys za to mohla. Zároveň psychoterapeutka bude umět odhadnout, jestli už je neurochemie porouchaná tak, že to chce opravit léky, aby ses úplně nerozsypala (dá se s nima kojit).

Adresáře třeba tady

http://csgt.cz/#…
http://www.pbsp.cz/…tovatele.htm
https://www.biosynteza.cz/…lexni-vycvik
http://www.narativ.cz/cs/o-nas
http://www.satiterapie.cz/www/adresar.php
http://www.satir-institut.cz/terapeuti
http://www.satirova.cz/kdo-jsme/

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4294
20.11.19 13:11
@Anonymní píše:
@Čičorečka a takhle jsem nad tim nikdy neuvazovala… :(

Tak se o to pokus. Uvědom si, že jsi dítě chránila, pečovala o něj, dávala mu život celých osm měsíců! To je veliké štěstí. Taky jsi mohla potratit, nebo porodit na hranici přežití novorozence. To je to pravé neštěstí. To, co se ti stalo, je velký dar, měsíc nedonošenosti není nic. Soustřeď se na to, aby vás každé další vyšetření posunulo směrem ke zdravému a šťastnému miminku. Těžko by sis ho mohla nacpat zpátky do dělohy. Prostě chtělo na svět, tak tady je. A chce ti dělat radost, tak mu to nekaž.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6716
20.11.19 18:54
@Anonymní píše:
Rada bych se s necim sverila a zeptala se na zkusenosti ostatnich. Pred pul rokem se mi narodil uzasny syn, rodila jsem prirozene po odtoku plodove vody, ovsem o mesic driv. Syn se narodil 35+3, tedy v probihajim 36. tydnu, vsude se vsak pise 35. tyden (ukonceny). Byli jsme 14 dni v nemocnici, mel problemy s dychanim a prijmem potravy. Porad dochazime do rizikove poradny a porad je nad nami mrak a hrozba cviceni Vojtovy metody.
Problem je v tom, ze si nemuzu odpustit, ze mam pocit, ze jsem selhala, ze nejsem schopna donosit dite a ze kdybych toho schopna byla, mohl byt zacatek po porodu uplne jiny, nemuseli jsme porad litat po doktorech. Jsem vdecna, ze to dopadlo tak jak to dopadlo, jen kdybych dokazala na to nemyslet. Uz nekolikrat jsem to probirala s manzelem a mamkou, ty mi vzdy rekli, ze jsem to nemohla ovlivnit, nedelala jsem nic, cim bych dite ohrozila. Ale myslim, ze jim prijde, ze toto tema uz otviram zbytecne, ze uz to je uzavrene. Jenze kdyz potom prijdete k fyzioterapeutce a ta vam rekne, ze jde poznat, ze je nedonosene na tvaru lebky, je to tu hned zpatky. Premyslela jsem uz i nad navstevou psychologa, protoze nebyl den, kdy bych na to nemyslela. Vysvetluji si to, ze za to nemuzu a ze spoustu zen resi mnohem zavaznejsi problemy, ale myslenky me neopousti… A tak se chci zeptat vas, co jste rodili predcasne ci se stalo neco co jste nemohly ovlivnit, mely jste pocit viny a selhani? A jak jste se tim vyrovnaly.

Chtěla jsem napsat, že to přejde, ale jestli tě to trápí už půl roku, tak si radši zajdi za psycholožkou. Také jsem rodila poprvé předčasně - chlapeček byl na hranici zralosti, maličkej a v inkubátoru, hrozně jsem se o něj pak bála, málo přibíral, (chodila jsem k psychiatričce), protože jsem měla stavy úzkosti. Pak se mi narodila dcera, předčasná odluka placenty, prostě selhala placenta, byly na ní infarkty z důvodu mého vysokého tlaku, o kterém jsem nevěděla. Tam jsem si spíš zpětně říkala, jaké jsme měly štěstí, že se mi spustil překotný porod a šla okamžitě a rychle ven sama. Ale zpětně mě ještě pár týdnů mrazilo a první 2 týdny mě teda hormony dávaly :,( Myslím, že se uklidníš, když uvidíš, že máš děťátko zdravé a že prospívá. Pocit selhání jsem neměla, měla jsem pocit, že jsem udělala vše, co jsem mohla, ale zamávalo to se mnou. Přeju hodně klidu a pohody :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
85
21.11.19 20:22

Nic si nevycitej. Mne u prvniho zastavovali porod od 26.tt, nakonec donosen. Druhy jak pres kopirak. Jsem 33+1 a otevrena jsem zase na 3 cm, jen je sance na donoseni do terminu mnohem mensi nez u prvniho.
Proste mam problem s cipkem - nejspis po konizaci pred 10 lety.
Taky me na jednu stranu stve, ze kdybych se treba nechala ockovat, ze jsem se tomu treba mohla vyhnout. Ale treba taky ne… kazdopadne to beru, jak to je. ;)
Nic si opravdu nevycitej, protoze zabyvat se tim „coby kdyby“ nema zadny vyznam. Minulost uz nezmenis.
Psychologa nebo nejakeho terapeuta klidne navstiv, na tom neni nic spatneho. Ziskas aspon pohled nekoho nezainteresovaneho, kdo to od tebe neslysi ponekolikate. Treba vam poradi nejaky ritual, jak se pres to prenest (treba si napsat na listek, ze si odpoustite a je to za vami a pak to spalite…) Prcek potrebuje vasi lasku, silu a pozitivni energii ;) Nekdy holt nejsou ti odbornici tak citlivi, protoze to vidi dnes a denne a proste treba voli slova, ktera prijdou nekomu moc silna/nevhodna. Pokud vam nesedi, tak ho zkus vymenit. ;)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
21.11.19 20:46

Uplne Ti rozumim a urcite vyhledej pomoc :hug: ja rodila sice v terminu, ale mela jsem tri dny pred porodem vysev genitalniho oparu. Brala jsem antivirotika, protoze termin jsem mela mit za tyden a rikali, ze do te doby se to vyleci. No maly se narodil 4 dny pred terminem a jen 3 dny po zahajeni lecby. Porod byl hodne rychly, v 5 rano me jeste poslali domu z porodnice, ze to nic neni, a to pritom vedeli o tom vysevu oparu (normalne to je indikace pro sekci). Za tri hodiny jsme byli zpet, praskla voda a slo se na sal a maly byl na svete za 40 minut. Byl tak nadherny a uzasny a oni mi ho na sale hned vzali, napichli mu kapacku antivirotik a ze pry je mozne, ze se nakazil :zed: davam to za vinu jim, ze rovnou nedali sekci a takhle riskovali, ale i mam vycitky, ze ja jsem to mela pripomenout, ja si mela o sekci rict, ja mela pred 8 lety byvaleho pritele, od ktereho jsem se prvne nakazila, ja se mela dat ockovat na HPV viry, ja to mela resit uz v tehotenstvi a brat pred porodem profilaxi (to ale mela asi zaridit spis ma gynekolozka)…no vycitky nebraly konce. Diky bohu po vsech testech a 3 dnech bez mimca usoudili, ze je maly v poradku. To jsem zase ale mela vycitky, ze jsme prisli o bonding, tezko jsme se rozkojovali, maly byl prvni dny zivota bez mamy a nebralo to konce v me hlave. Nakonec jsem byla u psychologa nekolikrat v sestinedeli a pomohl mi srovnat se s tim, ze ne vse mohu ovlivnit a ze jsem pro syna delala a delam to nejlepsi na svete a miluju ho. Vojtovku cvicime take, nema to souvislost s porodem ani s tim oparem (da se to, neboj :hug: ) a snazim se denne dekovat za to, ze mam krasne a zdrave dite :srdce: nech si od nekoho pomoct a prober to s nekym, kdo tomu rozumi, neni to ostuda a tve mimco oceni zrelaxovanou maminku :srdce: hodne stesti :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat