Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Anonymní píše:
@Russet Jasně, to je jistě pravda. Ale mám třeba kolegyni- bezvadná ženská- a jeden její syn je neschopný povalečský floutek. Vůbec nemůžu pochopit proč. Myslím si, že mu všechno servírovala až pod nos a tak…
Jestlize mely jeji deti stejnou vychovu, tak proste je to tim, zelazde dite je jine a co se osvedci u jednoho, nemusi se osvedcit u dalsiho. Prave u tech sourozencu se vzdy presvedcim, ze v podstate zadna vychova neni ta jedina spravna.
@Anonymní píše:
@Bebeluska8 Je hlavně vzteklý, proti dceři i neposlušný, ale tak prostě neposlechnout ho nenechám- nebo aspoň se snažím. Když mu řeknu, ať jde ke mně a on nic, tak ho prostě přitáhnu apod. Ale s tou poslušností je to lepší, než dřív, to zas jo. Ale má v sobě prostě takový vzdor, nebo co. Agresivní snad není, ale zrovna včera strčil jedno dítě, až spadlo, tak to jsem na něj houkla, až se rozbrečel. No, bude to sním holt složitější…
Já jsem třeba došla k tomu, že poslušnost vyžaduji systematicky pouze tam, kde je to fakt nutné - čili když se musí k doktorovi, tak se prostě oblíkne. Když jdeme kolem cesty, půjde za ruku, i kdybych ho měla táhnout násilím. Ostatní věci spíš nechávám plynout, kolikrát je to pro mou psychiku lepší ![]()
Nicméně s tím vztekem bych prostě zkusila pracovat. Můj prcek je taky vzteklý, naštěstí mimo ty momenty je hodný. Ale když se vztekne, kolikrát to stojí za to. Já se většinou snažím postupovat tak, že najdu příčinu toho vzteku (ještě potřebuje hodně pomoct, sám to vyjádří málokdy, takže se přímo ptám třeba: Tebe nazlobilo, že jsem ti nedovolila hrát si s tímhle?, s tím si většinou poradí a odpoví). Když mám příčinu, tak třeba situaci trochu vysvětlím (nedovolila jsem ti to proto, že je to nebezpečné a já nechci, aby sis ublížil). Většinou se snažím jeho emoce nijak neshazovat, naopak uznám, že na ně má nárok (třeba řeknu jen chápu, že tě to nazlobilo). A snažím se najít nějaké řešení/alternativu - tady hodně záleží, o co jde. Když mu nedovolím si s něčím hrát, je to většinou těžké, protože ho jen tak něco v tu chvíli neuspokojí (pojďme si radši hrát s tím a tím). Pokud ho třeba nazlobí, že chtěl jít na hřiště a já řekla, že už je pozdě, tak se snažím domluvit na tom, že zítra se domluvíme dřív a půjdeme. Mně se to celkem osvědčilo, vzteká se pořád, ale dá se to většinou lépe zvládnout, rychleji to přejde. A mně to psychicky pomáhá moc, protože mu takto neustupuju, ale zároveň mám pak pocit, že mu s tím pomáhám. Na začátku ta komunikace byla samozřejmě hrozně těžká, protože jak ho to chytlo, nechtěl vůbec mluvit, jen řval, teď už je po chvilce i ochotnější komunikovat.
@hanka.br. píše:
Ono začít je třeba brzy - ve třech letech klidně, s dcerou už neotálejte. Je fain, že tatínek nefunguje jen jako tenpáncosnámabydlí, ale dětem se věnuje. S tatínky většinou děti až tak nesmlouvají.
Moc by mě zajímaly tipy na povinnosti pro tak malé děti, kdybys náhodou měla chvíli. Synovy třetí narozeniny za rohem, on pomáhá rád, kdykoli peču, je u toho, když dávám prádlo do pračky, pomůže mi to tam naložit, už mi tam (pod dozorem samozřejmě) umí i nalít gel, zavřít dveře atd. Ale nic z toho není taková ta pravidelná povinnost, co musí splnit. Chtěla bych začít večerním úklidem hraček, co přes den roztaháme (občas to děláme i teď, ale ne pravidelně), ale víc než protestů na jeho straně se popravdě bojím vlastní neschopnosti toto dodržet
zrovna večery bývají všelijaké, tak je to asi blbý nápad začít zrovna večerní povinností…
@Makca87 píše:
Věnovat se mu, mít koníčky (i společné), motivovat chválit, dávat lásku… A to intenzivně nejméně do 18-ti let
.
Tak s tím, co píšeš, se přesně musí velmi opatrně. Když je toho moc, tak to bude mít přesně opačný efekt.
@Bebeluska8 v tom mém zmíněném přístupu je to vysvětlování tak, že do 6 let dítě pomáhá, ale zodpovědnost za ním nejde. Od školní docházky by to mělo pojmout jako svoji práci, kterou přispívá k chodu rodiny a bez této práce rodina nebude funguvat, resp. bude to muset udělat někdo jiný. Příklad, dítě je zodpovědně za zaplnění, zapnutí a vyndaní myčky. Pokud toto neudělá, nemůže pak maminka vařit, rodina se nenají. Tyto práce jsou důležité, aby bylo dítě za co chválit, aby nemělo jedinou povinnost školu, kde nemusí nijak vynikat a akorát je karan a srovnáván s jinými, aby dítě zazívalo dobré pocity, že díky němu rodina funguje.
Nás tříleták uklízí komplet ze stolu a vždy mu děkuji, že můžu utrit po jídle stul a můžeme kreslit. Dale dávají věci do koše na prádlo, co si děti nedají, to bohužel nemohu vyprat a další den si to bohužel nemohou vzít…
@Russet píše:
Jdi mu příkladem. Děti se učí nápodobou.
@hanka.br. píše:
Strašně důležité je, aby děti od malička věděly, že aby bylo doma dobře, musí se pracovat. A pracovat musí všichni. Každý má své povinnosti, bez kterých to nejde a každý musí doma přiložit ruku k dílu. Tím spíš, pokud něco chce a potřebuje. Když děti doma pracují a hodně pracují, těší se, až budou mít hotovo. Nesežere je nuda. A pracovitej chlap bez závisloti na mobilu a počítači je dneska vzácnost.
Perfektní rady, a taky co radí @Bebeluska8 je super.
Já mohu říct ze zkušenosti toto: Od tří let je dítě už hodně chytré, x věcí si samo umí pospojovat a rozumí jim, To jen my z nich děláme malé děti.
U 90% dětí, se kterými jsem se potkal (a že jich málo nebylo, byl vztek jen forma vyjednávání, vynucení si, aby bylo po jejich. - A to proto, že zpravidla jim to funguje a je to nejjednodušší. (Asi jako u některých žen je vyjednáváním pláč).
A závěrem - dítě příliš neumí pracovat s emocemi, takže je to taky jeden z jejich projevů frustrace. A to je taky naprosto v pořádku. Na to „vyplakání“ jim dopřejte čas.
Zpravidla je také dobře umět mezi různými druhy pláče rozlišovat, a pokud se jedná o tyto dva typy, tak je nelitovat.
U prvního typu pláče je nechat být, nekomentovat, po chvíli je možnost, zkusit odlákat pozornost na něco jiného.
U druhého typu pláče vyjádřit pochopení, ale trvat si na svém postoji. Nepovolit.
@riccius píše:
Tak s tím, co píšeš, se přesně musí velmi opatrně. Když je toho moc, tak to bude mít přesně opačný efekt.
Tak samozřejmě zlatá střední cesta
. Pak si myslím, že problém bývá u dětí, kde nefunguje jeden z rodičů… Hlavně otec bývá velkým vzorem jak pro dcery, tak syny.
@Svistice píše:
@Jana206 A co ten odborník na výchovu synů doporučoval?
A potom byla diskuze a každý měl možnost individuálně prodiskutovat o tom svém synovi, povaze jeho i rodičů a klima v rodině. Náš kluk má třeba specifickou situaci, že vyrůstá mezi holkama, má jen sestry a sestřenice, bohužel žádný bratranec v přiměřeném věku ![]()
@Berry77 co myslíš tím,, nechat ho poznat ho hlad a zimu"?
.. jakože ho v prosinci, v -20 st.,ve třech letech, postavíš celý den za dveře a nedáš mu najíst? ![]()
To je hezký dotaz! Kéž by všechny matky řešily, jak vychovat z dětí slušné a dobré lidi!:-) Určitě už jen to, že jsi sama taková, že to řešíš, je zárukou, že to dobře dopadne. Děti potřebují lásku, ale i pevné hranice, potřebují vidět vzor, který se tak chová a potřebují aby si s nimi dospělí hodně povídali a vysvětlovali jim co, proč, jak… A jak už tu bylo napsáno, hodně času stráveného s rodinou, koníčku, sport, ale i povinnosti. A být galantní!:-)
@Makca87 na mráz ne, ono stačí chodit v zimě ven, na procházky, na hory. A hlad třeba na výletě, že to prostě člověk chvíli musí vydržet. Prostě nějaké nepohodlí, za mě jsou ideální delší výlety na kole, kdy člověk v kopcích bojuje sám se sebou.
@Cuddy toto je trochu jiná věc, normální věc, která k procházkám, či výletům patří ![]()
@Makca87 píše:
@Berry77 co myslíš tím,, nechat ho poznat ho hlad a zimu"?.. jakože ho v prosinci, v -20 st.,ve třech letech, postavíš celý den za dveře a nedáš mu najíst?
To je s nadsázkou, prostě mírné nepohodlí, aby se dítě naučilo, že vše nebude hned.
@Jana206 píše:
To je s nadsázkou, prostě mírné nepohodlí, aby se dítě naučilo, že vše nebude hned.