Je to deprese?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj všem, obnovuji toto téma, protože minulý rok, cca 3 měsíce po porodu, jsem se dostala do deprese, tzn. brečení, úzkost, neschopnost nic dělat, strach, vnitřní třepání, nesoustředěnost, připadala jsem si jak v jiném světě. Zašla jsem k psychiatrovi, dostala lexaurin a antidepresiva. Po 2 lexaurinech a také jsem si řekla, že se musím vzpamatovat a jít dál, se dostalo vše do normálu. AD jsem vysadila, ale měla jsem jen pár prášků, které ani nezačaly působit, to začínají podle dr až za asi 14 dní, proto jsem dostala na dobu než začnou působit ten lexaurin. Tento stav udeřil opět po půl roce, ale v mírné formě (vnitřní třepot, strach, neschopnost se radovat a zase nesoustředěnost),takže už jsem věděla, oč se jedná a snažila se tomu nepoddávat a za pár dní byl klid, i jsem celou dobu normálně fungovala a bez prášků. Ale uběhl další půlrok a je to tu zase. Není to tak hrozné jako poprvé, protože jak jsem již psala, snažím se tomu nepoddávat. A když se zamyslím, tak tomu vždy předchází strach z nemoci, teď to nastartovalo to, že jsem byla unavená a zase za vším hledala vážnou nemoc, no když se z krve nic nepotvrdilo, ale já pořád měla ten třepot, úzkost a hlavně zase jako by chodilo tělo bez duše a nesoustředila se, tak mě přepadl VELKÝ strach, že už to tak zůstane a už to nebude jako dřív. Asi to zase dopadne tak, že to bude trvat pár dní, pak na to přestanu myslet a vrátí se to do normálu, ale teď mám prostě pořád ten strach. K dr už nechodím, lexaurin ještě mám, ale bojím se navyknutí na něj, proto jsem si ho nevzala. Zažíváte někdo něco podobného? Bude se to pořád vracet? Už mě napadla i maniodepresivní psychóza, ale zase u mě se střídá období, kdy jsem normálně ok a pak pár dní tento depresivní stav, žádné velké mánie, tak o tu se asi jednat nebude, ale nemám s tím zkušenosti Budu ráda za vaše zkušenosti.
- Citovat
- Upravit
Naštiv psychiatra, normální to není. Jestli se Ti to bude opakovat, to Ti ani on neřekne, není prorok. Maniodepresivní psychozu můžeš mít i bez fáze mánie, fáze depresí čas od času bývají častější. Tím ale neříkám, že m.ps. máš. Každopádně neléčené deprese bývají hlubší, delší a mají větší sklon k opakování než ty léky léčené. Držím Ti palce.
- Citovat
- Upravit
Je to deprese?
Dobrý den mám smíšené pocity. Cítím všechno jenom né radost a štěstí. Celá rodina kromě nejmladšího syna mi leze na nervy. Vše je v pořádku dokud jsou dvě starší dcery ve škole a partner v práci, to si hezky uklidím uvařím i si s malým odpočinem, ale jakmile nastane odpoledne nastane stres s příchodem zbytku rodiny domů. To co jsem hezky uklidila je rázem pryč zanechávají po sobě jen spoušt nejsuo schopni si ani sundat boty, zašlapou mi pracně vydrhnutý koberec vytřenou podlahu, neumyjí si po sobě ani hrnek a já to nestíhám. Po zbytek dne až do večera trávím v nepořádku a čekám zas na ráno abych vše uklidila včetně špinavých ponožek pohozených po zemi a špinavých kalhotek starší dcery valejících se taky všude možně. Přitom náš byt má 60m čtverečných takže pračka není tak daleko. Když příjde partner je to ještě horší ten do toho začne jen prudit, všechno mu leze na nervy jen nadává na všechny včetně psa, který se šel jen napít, ale moc hlasitě. Je toho spousta a já když jsou doma nejsem schopna ničeho, jsem tak unavená že jen sedím a mlčím. Je to deprese? Nevím. Jsen neštastná z toho jak mě nikdo z rodiny neposlouchá ignorují mě když něco řeknu. Spoustu věcí jsem opakovala už stokrát a nic. Kolikrát už mám sto chutí se zabít. Děkuji za reakce.
- Citovat
- Upravit
No, ted uz to deprese mozna i je. ale jinak bych rekla hlavne zoufalstvi z nefunkcni rodiny 
nevim, kolik maji tve starsi dcery, ale udelej doma razny porad hned ted a bude ti urcite lip. prvni si promluv s partnerem. bez rvani, pokud mozno bez emoci, ale jasne a uprimne. a pak se spolecne postavte nejak k chovani starsich deti. proste zaved pravidla, klidne i drsna - v pripade neposlouchani odebrani mobilu, odpojeni internetu, zruseni kapesneho, proste cokoliv, co bude fungovat.
dupni si driv, nez se z toho sesypes uplne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Myslím, že to není deprese, ale spíš vyhoření.
Bohužel doplácíš na to, že ve Vaší rodině nemáte stanovena pravidla chování - že školní děvčata chodí doma v botách po koberci, že nechávají válet špinavé ponožky a kalhotky všude a Ty po nich uklízíš, no kde to jsme?
Tím, že za ně všechno děláš, věc jen zhoršuješ - je potřeba nastavit jasný režim v domácnosti. Každý musí znát nejen svá práva, ale také povinnosti. A když své povinnosti nesplní, nastávají předem známé důsledky. Můžete si třeba udělat nějaké kontrolní seznamy (co bude splněno po příchodu ze školy, co bude splněno před spaním, atd.) + seznam sankcí (nesplnění úkolu znamená třeba křížek, za tři křížky následuje večerní odchod do postele o půlhodinu dřív, prostě podle situace ve Vaší rodině).
Uvědom si, že Tvoje dcery a Tvůj partner si k Tobě dovolují to, co jim Ty sama dovoluješ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zakladatelko, nemyslím si, že je to přímo deprese 
. V podstatě prožívám něco podobného jako ty. Dokud jsem doma sama, nebo jen s dětmi, tak jsem naprosto v pohodě. Vyrovnaná, klidná, udělám si, co potřebuji. Děti chodí do školy, celkem si umí udržet pořádek, občas s něčím pomohou, tak je to fajn.
Ale jakmile se má vracet domů manžel, začínám se stresovat, jsem vynervovaná, nic se mi nechce, nic mě nebaví, všechno mě štve, nadávám a nejraději bych odešla a vrátila se až po odchodu manžela do práce. A vím naprosto přesně, čím to u mně je. Manželem… Po letech se projevil jako k rodinnému životu naprosto nevhodný člověk. Je líný, prudí, nic nedělá, peníze na děti a domácnost nedává a ještě má keci, když po něm chci, aby zaplatil alespoň opravu auta, barák se nám rozpadá a co neudělám a nezařídím já, tak nikdo. Náš vztah je na bodu mrazu. Tím pádem, já jsem vystresovaná jen ve chvílích, kdy jsem s ním. Jinak jsem naprosto normální, vysmátá, pohodová ženská (asi si dokážeš představit, jak to u nás vypadá, když máme dovolenou - doslova peklo 
).
Mojí situaci vyřeší jen a pouze rozvod a jakmile si vyřeším finanční záležitosti, tak do toho půjdu. Protože tohle není život 
Jak je to u vás doma, klape ti to s partnerem? Jak se cítíš, když jsi s ním?
Jinak děti? Hele, jsou školou povinné, takže by pro ně rozhodně neměl být problém, si po sobě uklidit - obzvlášť spodní prádlo. Zkus je trochu vycepovat, neuklízej po nich. Klidně špinavé kalhotky, ponožky… všechno jim dávej do postele na polštář (ano, nechutné, ale efektivní 
), ostatní nepořádek na psací stůl. Po jídle po nich neuklízej nádobí, ale klidně to nech tam, kde zůstalo a zavolej je, ať si to jdou uklidit (u nás se osvědčilo skvěle, po pár dnech přestalo děti bavit neustále se někam s něčím vracet). Holce je teď 8 let, klukovi 11 a celkem obstojně mě umí zastoupit u obsluhy pračky, myčku naplní, zapnou, vyklidí, vysavač také znají, v pokojíku mají pořádek. Byla jsem drsná matka, a teď se mi to vrací v tom, že děti jsou obvykle pořádné (u chlapa jsem žádnou změnu nezaznamenala, u něj je to spíše horší )
- Citovat
- Upravit
Tak já měla něco podobného. Ex si po sobě neuklízel, prachy taky nenosil, všechno jsem zařizovala sama.
Já jsem si jednou dupla a chtěla změnu, že on bude alespoň uklízet po sobě. Nasra… se (dle něj jsem dělala bordel já) a já věděla, že to fungovat nebude.
Teď mám jinýho co po sobě uklidí(občas až moc)
Co se týče dětí, tak ty si po sobě určitě zvládnou uklidit sami. Dceři je 6, oblečení na zemi nenechává, sice její úklid je o naházení věcí do krabic a šuplíků, ale my jsme jiný nebyli. 
A od léta už si i sama zametá, utírá prach, vytírá a min jednou za měsíc pověsí prádlo na sušák a pak ho sundá. Nic z toho nedělá dobrovolně, je tu hrozně keců a průpovídek. Ale já nejsem služka co za ní bude běhat a uklízet.
Dokud tu bydlí tak musí pomáhat. Takže rozhodně nastolit pravidla. Co kdo bude dělat. Začala bych u dětí a pak i na manžela.
Tohle je na zbláznění, hlavně až by si zas chodila do práce…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Zakladatelko, nemyslím si, že je to přímo depreseAle jakmile se má vracet domů manžel, začínám se stresovat, jsem vynervovaná, nic se mi nechce, nic mě nebaví, všechno mě štve, nadávám a nejraději bych odešla a vrátila se až po odchodu manžela do práce. A vím naprosto přesně, čím to u mně je. Manželem… Po letech se projevil jako k rodinnému životu naprosto nevhodný člověk. Je líný, prudí, nic nedělá, peníze na děti a domácnost nedává a ještě má keci, když po něm chci, aby zaplatil alespoň opravu auta, barák se nám rozpadá a co neudělám a nezařídím já, tak nikdo. Náš vztah je na bodu mrazu. Tím pádem, já jsem vystresovaná jen ve chvílích, kdy jsem s ním. Jinak jsem naprosto normální, vysmátá, pohodová ženská (asi si dokážeš představit, jak to u nás vypadá, když máme dovolenou - doslova peklo
Mojí situaci vyřeší jen a pouze rozvod a jakmile si vyřeším finanční záležitosti, tak do toho půjdu. Protože tohle není životJak je to u vás doma, klape ti to s partnerem? Jak se cítíš, když jsi s ním?
Jinak děti? Hele, jsou školou povinné, takže by pro ně rozhodně neměl být problém, si po sobě uklidit - obzvlášť spodní prádlo. Zkus je trochu vycepovat, neuklízej po nich. Klidně špinavé kalhotky, ponožky… všechno jim dávej do postele na polštář (ano, nechutné, ale efektivní
To jsem skoušela a nic kalhotky jsem ráno našla pod polštářem a když jsem neuklidila nádobí tak jsem mohla vyrábět acilpirin.Oni poslechnou jen partnera no mě ještě jakš takš ta mladší té je 9let, ale starší je 14ct je drzá, když jí něco řeknu stejně si dělá svý nebo práskne dveřma. S chlapem sme se zkoušeli domlouvat na pravidlech, ale on jen něco řekne, ale je mu šumák jestli se to dodržuje hlavně že si dá po práci pivo a může jít spát, jinak je stejný, příjde z práce v pracovních botech až do kuchyně v předsíni hodí montérky smradlavé ponožky a přitom jsem mu udělala na jeho věci místo stačí jen natáhnout ruku otevřít skřínku a zase zavřít, ale to je zřejmě moc práce. Jak mám dětem něco vštěpovat když je takový, berou si příklad jen z něj ne ze mě a nechápu proč, to jen ten malý se zatím snaží pomáhat, ale jeho taky zkazí. Rozchodu se bojím to by mi zůstaly všechny ty nevychovanci na krku už tak to nezvládám to fakt nevím. Děkuju za rady držím vám palce at vše dobře dopadne.
- Citovat
- Upravit
@Netopirek máte pravdu, ale jak to mám udělat, můžu křičet od rána do večera je to jako bych jen otvírala pusu a nevydávala žádný zvuk. Skouším všechno možné, ale oni si dělají svý ta mladší sice ještě jakš takš poslechne, ale pak víc nadělá než pomůže, děkuji
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
@Netopirek máte pravdu, ale jak to mám udělat, můžu křičet od rána do večera je to jako bych jen otvírala pusu a nevydávala žádný zvuk. Skouším všechno možné, ale oni si dělají svý ta mladší sice ještě jakš takš poslechne, ale pak víc nadělá než pomůže, děkuji
Pak je tu ještě návod od známí, výsledek není jistý. A hlavně to chce silný nervy.
Ona prostě rezignovala. Ale ne, že by dělala všechno, ale
1.uklízela jen po sobě. Na hrnečkách sice byla plíseň, ale ona měla do čeho si kafe udělat. Ostatní-jejich problém
2.Oblečení nechala, tam kde leželo. Prala jen co bylo v koši na prádlo, kdo ho tam nedal jeho problém
3.Uklízela pouze kuchyň-krom nádobí po nich. Obývák, koupelnu, záchod, předsíň.
Pokoj si děti museli uklízet sami.
Byl to prý děs. Manžel extra nasr… co to jako má být. Děti to samí.
Výsledek se dostavil, ale až po velmi dlouhé době. Sama říkala, že to bylo jak bydlet ve chlívě…
Ale děti si nádobí umyjí, nebo aspoň odnesou na určené místo, manžel to samé. Oblečení do koupelny dorazí jak kdy. Ale stále se drží toho, že to po nich nezbírá.
Takže jde to, ale jedině tvrdou rukou.
Jestli ta mladší aspoň trochu poslouchá zkusila bych si sní promluvit. Jako s dospělou. Co se mi nelíbí, proč a jak by to řešila ona. Třeba překvapí.
Starší zkusila bych totéž, jen je otázka, jestli si nebude myslet něco blbých
Hlavně bych přestala křičet. Efekt to nemá a tebe to jen víc nervuje(beru podle sebe)
Ale držím palce ať se to zlepší
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Netopirek zkusím to, ale nervy silné nemám, neskutečně mě to ubíjí, ale obrním se jinak to asi nepůjde, děkuji za radu
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
@Netopirek zkusím to, ale nervy silné nemám, neskutečně mě to ubíjí, ale obrním se jinak to asi nepůjde, děkuji za radu
nění, zač. Dej vědět jak zareagovali. A hlavně se nevzdávat a nepodřizovat 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Ahoj všem, obnovuji toto téma, protože minulý rok, cca 3 měsíce po porodu, jsem se dostala do deprese, tzn. brečení, úzkost, neschopnost nic dělat, strach, vnitřní třepání, nesoustředěnost, připadala jsem si jak v jiném světě. Zašla jsem k psychiatrovi, dostala lexaurin a antidepresiva. Po 2 lexaurinech a také jsem si řekla, že se musím vzpamatovat a jít dál, se dostalo vše do normálu. AD jsem vysadila, ale měla jsem jen pár prášků, které ani nezačaly působit, to začínají podle dr až za asi 14 dní, proto jsem dostala na dobu než začnou působit ten lexaurin. Tento stav udeřil opět po půl roce, ale v mírné formě (vnitřní třepot, strach, neschopnost se radovat a zase nesoustředěnost),takže už jsem věděla, oč se jedná a snažila se tomu nepoddávat a za pár dní byl klid, i jsem celou dobu normálně fungovala a bez prášků. Ale uběhl další půlrok a je to tu zase. Není to tak hrozné jako poprvé, protože jak jsem již psala, snažím se tomu nepoddávat. A když se zamyslím, tak tomu vždy předchází strach z nemoci, teď to nastartovalo to, že jsem byla unavená a zase za vším hledala vážnou nemoc, no když se z krve nic nepotvrdilo, ale já pořád měla ten třepot, úzkost a hlavně zase jako by chodilo tělo bez duše a nesoustředila se, tak mě přepadl VELKÝ strach, že už to tak zůstane a už to nebude jako dřív. Asi to zase dopadne tak, že to bude trvat pár dní, pak na to přestanu myslet a vrátí se to do normálu, ale teď mám prostě pořád ten strach. K dr už nechodím, lexaurin ještě mám, ale bojím se navyknutí na něj, proto jsem si ho nevzala. Zažíváte někdo něco podobného? Bude se to pořád vracet? Už mě napadla i maniodepresivní psychóza, ale zase u mě se střídá období, kdy jsem normálně ok a pak pár dní tento depresivní stav, žádné velké mánie, tak o tu se asi jednat nebude, ale nemám s tím zkušenosti Budu ráda za vaše zkušenosti.
To je deprese jak vyšitá. Chce to k psychiatrovi a antidepresiva. začít na maličkých dávkách a pak se dostat na účinnou terapeutickou koncentraci. K tomu přidat psychoterapii a změnit pozvolna životní styl (tady je totiž příčina deprese, ale protože máte depresi, tak ten život nejste schopna změnit - depresivní stavy se vrací - a kruh se uzavírá. Antidepresiva vám upraví hladinu neurotransmiterů v mozku, tím se upraví nálada a psychicky se dostanete do stavu, že budete schopna řešit svůj život. Tam změníte, co potřebujete, odstraníte příčinu deprese a začnete pomalu vysazovat antidepresiva a deprese se už nedostaví. A pokud by se objevila panika (to je ta vaše úzkost, třepání), tak už budete vědět, jak to zvládnout a jaký lék na uklidnění si vzít.
Zažila jsem, vím, co říkám. Na uklidnění beru Prothazin, ten se dává malým dětem.
Určitě jděte k dr. a nenechte to rozjet. Vaše děti především potřebují zdravou mámu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj. Obnovuji diskuzi. Nevím co se děje, ale posledních pár týdnů se mi nic nechce. Mám skoro rok a půl starého syna. Je to moje štěstí a to jediné co mě nutí vařit, nebo jít ven. Ale během dne mám takové pocity že nic nemá smysl dělat. Uklízet.. proč.. stejně malý zase udělá binec. Kolikrát ho během dne dám do postýlky aby si tam hrál a já si jen lehnu a koukám. Nemám chuť jít ven, ale jdu kvůli malému.. Nemám chuť vařit, skoro nejím, uvařím aby měli malý a přítel. V poslední době mám často průjem, chce se mi pořád brečet ale jako by to nešlo. Mám takový vnitřní třes a klepou se mi ruce. Myslíte že je to nějaká depka, nebo deprese. Vůbec nevím co se sebou. Vůbec nic mě nebaví.. 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
