Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Ahoj, mám takový problém. Mám nového přítele cca 6 měsíců, první dva měsíce to bylo se mnou v pohodě, normálně jsme se scházeli, ale pak mi začly při setkání s ním zvláštní stavy. Jakmile jsme se měli vidět, tak jsem značně znervozněla ( bez příčiny, a nebo o žádné nevím ), ledové ruce, třes, nemůžu jíst, neustálé chození na wc, a končí to omdléváním. Přijdu za ním, pět minut v klidu a poté jdu k zemi Už nevím co s tím. Přítel je hodný a ničím mi neublížil. U jiných lidí se mi to neděje, jen s ním. Může to být stresem? Stalo se to někomu z vás?
Asi ano, asi to bude stresem. Zkus se uvolnit, představit si, že jsi s někým jiným…možná ti na tom vztahu strašně záleží a stresuješ se víc, než je zdrávo.
A nemůže on za tebou? Zřejmě jsi z něj dost nervozní, nepřirozená. Děje se to i na neutrální půdě, jako kino, restaurace, přátelé?
Děje se mi to s ním všude. Vlastně se už ani nikam spolu nedostaneme, protože jakmile se sejdem, tak kolabuji a odcházím domů ![]()
@british a nešlo by to po kolapsu nějak odlehčit a prostě spolu být i tak? Třeba by to pak přešlo.
Asi bych šla za nějakým doktorem. Zkusila bych psychologa a/nebo obvoďáka, aby ti něco doporučil. Není zrovna standardní, aby člověk takhle omdlíval.
Byla jsem u psychiatra a mám úzkostnou poruchu. Ovšem nikde jsem se nedočetla, že by se tohleto někomu s touto poruchou dělo
Nechápu, proč jsem z něj tak nervozní nebo co to je a proč se mi to děje. A jak říkám mám to jen s ním, takže když se sejdu s kýmkoliv jiným, tak jsem v pohodě. Nevím jak to řešit, nechci o něj přijít, ale pro něj už je to asi taky neúnosné - vůbec se kvůli tomu už pořádně nevídáme.
Beru Cipralex už 4. týdnem, ale žádná změna. K psychologovi nechodím. To dýchání jsem zkoušela, ale nepomáhá, jakmile už cítím, že to na mě jde, už to nedokážu zastavit. Po kolapsu se pak už cítím jakž takž dobře, ale přece nemohu za ním jezdit s tím, že to vždycky přijde na mě. Je to k vzteku.
Se divim, ze se s tebou jeste nerozesel, toho si vaz
ale jinak je to nejaka forma uzkosti, neurol by asi pomohl
No od včerejška se už neozval, takže je to asi jasné
Už tak vydržel dlouho. Ach jo. Neurol mám, ale nechci jej brát nějak často, když je návykový.
@british pokud jsi sním šest měsíců, asi bych volila nějakou formu jak mu říct že máš tyhle problémy, že bereš AD, je to bych řekla už dost dlouhá doba na to aby to o tobě mohl vědět, zkusila bych i toho psychologa, přijde mi že ti na něm hodně záleží a tím máš ty problémy které máš. Zkuz si na další schůzku aspoň půlku neurolu dát a uvidíš
@british píše:
Byla jsem u psychiatra a mám úzkostnou poruchu. Ovšem nikde jsem se nedočetla, že by se tohleto někomu s touto poruchou děloNechápu, proč jsem z něj tak nervozní nebo co to je a proč se mi to děje. A jak říkám mám to jen s ním, takže když se sejdu s kýmkoliv jiným, tak jsem v pohodě. Nevím jak to řešit, nechci o něj přijít, ale pro něj už je to asi taky neúnosné - vůbec se kvůli tomu už pořádně nevídáme.
S touhle poruchou se může dít cokoliv. Přidala bych psychologa. A zkusila se scházet doma a hlavně mu to říci.
Neurol brát jen jako nejzašší a velmi řídké řešení, závislost na těchto lécích je hrozná.
@british no jo no, ale jako to radsi omdlivas pred chlapem? Nez si vzit neurol?
sorry ale to moc smysl nedava.
On to ví. Nechce přijmout fakt, že je mi blbě z něj, i když za to v podstatě nemůže.