Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Má nespavost
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
24.7.16 12:32
@Karleon píše:
Posílám ti pevné objetí a spoustu lásky. Jsi skvělá.
čekala jsem všechno, ale tohle mi vyrazilo dech. Děkuji, děkuji ti za krásná slova. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.7.16 12:43
Také máš můj neskonalý obdiv. Můžu se jen zeptat u synka o jakou neurologickou příčinu jde? Trápí ho něco podobného, i když ne tak strašného.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.7.16 13:09
@Anonymní píše:
Také máš můj neskonalý obdiv.
Přesnou diagnózu nemáme a není podstatná, podstatný je pravidelný režim, dostatek spánku a moře lásky a smíchu. Každý je nějaký, syn je prostě svůj, ale máme ho rádi. Přemýšlela jsem nad tím a kdyby nebyl mimo, už by to nebyl on. Beru ho takového i s tím nespaním a všemi těmi jeho nedokonalostmi. Možná nespím, abych si vyzkoušela jeho svět a dokázala ho pochopit. Změnilo mi to náhled, už nechci úspěšné děti, už jen chci, aby mé děti byly v životě šťastné, aby se dokázaly radovat z nedělního společného obědu, aby se často smáli, aby věděly, že tak jak jsou, jsou v pořádku a nemusí být chytřejší, hubenější, svalnatější, bohatější, nemusí mít x škol, nemusí vydělávat miliony…
a myslím, že nejsem hodna obdivu, měla jsem velkou oporu v manželovi a mamince, obdiv zaslouží ženy, co jsou na to samy nebo mají opravdu postižené dítě, kéž by mě napadlo jak jim pomoct.
- Citovat
- Upravit
24.7.16 14:54
Je mi líto tvého trápení, sama vím moc dobře, jak je těžké ještě ve čtyři ráno koukat do stropu a vědět, že za dvě hodiny vstáváš a musíš být akční a bdělá celý den. Nespavost je těžká věc. Moc ti držím palce, ať se spánek srovná a ať už je jen líp a líp Mě moc pomohly procházky, dlouhé, několikahodinové.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.16 15:35
Drž se a posílám hodně zdraví a síly… Stále tvrdím, že dokud člověk bud sám na sobě nebo na svých milovaných nepozná, že slovo…zdraví…nejsou jen písmena, nikdy pro něho nebude mít tu pravou váhu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.7.16 16:26
Napsala jsi to krásně. Já vždy říkám, že jsem šťastná, když moje děti jsou šťastné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.7.16 16:41
Po umrti v rodine jsem take zacala s nespavosti. A to jsem mohla usinani predvadet na olympiade. U prvniho ditete jsem spala poprve v kuse 4 hodiny skoro v roce. Ze vcerejska na dnesek jsem spala 3 hodiny. Po Stilnoxu jsem cely den uplne mimo, takze lekama si nepomuzu. Take bych to chtela nahodit zpatky, abych zvladla lepe zivot. Takle to pytikuju uz vice nez 5 let. Chapu te, radu bych take ocenila. 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Psaní jako terapie? Zkusit to můžu, zkusila jsem už kde co.
Kde začít? Možná svatbou, měla jsem krásnou malou svatbu, pamatuji si, jak jsem vešla do obřadní síně a muž se usmál a řekl, že jsem nádherná, měl v očích radost a jiskry.
Za rok a půl se nám narodil syn. Obrovská láska se ještě nafoukla. Předcházel tomu těžký porod. Hodně komplikovaný. Co napsat? Snažila jsem se o přirozený porod, ale syn se rozhodl jinak. Cítila jsem takovou bolest. Bolest při porodu se dala snést, ani jsem ji tak nevnímala, když doktoři běhali sem a tam a mluvili o smrti, hrozně jsem se bála. Porod jsme oba přežili, každý si nesl své následky, já jsem měla tří měsíční rekonvalescenci a můj maličký syn byl plačtivý. Než jsem byla schopná vstát a starat se, byl s námi muž doma a pomáhal, střídal se s mou maminkou, aby mohl jezdit do práce. Bylo to náročné, ale nějak jsme to zvládali, držela nás radost z miminka. Miminko rostlo a plakalo a plakalo a plakalo. Prdíky, zuby, očkování. Skoro nespal a já nespala s ním. Náročný rok, ale krásný. Chlapec byl hodně pohybově zdatný a já čím dál unavenější.
Chvíli po prvních narozeninách syna mi začalo být zle, zvracela jsem a chtělo se mi spát, to se synem nešlo, odpoledne už nespal. Byla jsem tolikrát u doktorky, že je divné, že nespí přes den ani v noci, vždycky mi jen řekla, ať se dám dohromady. Sakra! Dnes vím, že to byla chyba, dnes dochází k neurologovi a nemáme pořádně stanovenou diagnózu, ale tento deníček chci psát o něčem jiném.
Bylo mi čím dál hůř, byla jsem zase těhotná. Děkuji, i za tohle miminko, sice jsme uprostřed stěhování a musím toho hodně zařídit a dohlídnout na rekonstrukci nového a starat se o batole, ale jsi vítán človíčku.
Těhotenství bylo vyčerpávající, ale těšili jsme se na miminko. Byli jsme zdárně přestěhovaní, syn začal v noci lépe spát, vše se začíná zlepšovat! Usínám s myšlenkou, že to špatné už je za námi, abych se ráno probudila s krvácením. Hospitalizace, strach, co bude s miminkem, co bude se starším synem, byl poprvé bez mámy a byl tak statečný, chodil za mnou a nosil mi jablíčka, miminko se taky statečně drželo a já se po dlouhé době vyspala. Spánek mě posílil a já se nechala propustit, nač polehávat v nemocnici, když mám doma batolátko a miminko je na hranici, kdy nejde ještě nedonošeňátko zachránit.
Doma si čteme a hodně koukáme na pohádky, ale stejně mě občas přepadne zoufalost a brečím a křičím na syna, když zlobí. Je mi to tak líto.
Druhý porod proběhl lépe, i rekonvalescence byla kratší. Miminko bylo spavé (ale tak mi příjde každý prcek ve srovnání s prvorozeným). Horor začal být s prvním synem, nedokázal vstřebat, že máme miminko a zase byl celé noci vzhůru. Byli dny, kdy jsem spala dvě hodiny, odpoledne jsem to nedokázala dospat, protože jsem se musela věnovat staršímu. Vydržela jsem půl roku. Pak mě muž dostrkal k lékaři. Mluvil o kolapsu a o tom, že musím odpočívat. A jak pane doktore? Jak, když mě děti potřebují? Trochu jsem ubrala, manžel hodně zabral, pomohla maminka, ale nejde mi spát.
Celé noci koukám do stropu a klepu se, že nemůžu spát a musím se postarat o děti. Mám výčitky, že maminka přijela, aby mi pomohla a já nespím a nespím. Nedokážu usnout. Už nikdy nebudu normální, už nikdy nebudu moct jít na procházku, aniž bych omdlévala a bylo mi zle. Už nikdy si nelehnu, neusnu a ráno se neprobudím svěží.
Mám pocit, že mi chvílemi netluče srdce. Na holteru se nic nenašlo. Beru antidepresiva na spaní. Stejně nespím. Zkouším různé rady s větráním a teplotou a rituály. Nespím. Úmrtí v rodině. Piju. Pití na prášky pomáhá. Aspoň chvilkově. Chvililinkově. Po pohřbu zas starší syn nespí. Zkoušíme různé sranda kapky na spaní pro batolata. Nic nepomáhá. Zkouším léčitelku. Nepomáhá nebo spíš zhoršuje moji situaci blbýma kecama. Je to prej moje vina, že děti nespí, pociťují ze mě napětí.
Noc, zase čumím do stropu a děsy za mě stahují peřinu a lehají si vedle mě, je to moje vina, že nejsem schopna usnout, že nejsem lepší máma, že jsem vyřízená, denně potkávám tolik usměvavých šťastných lidí, nesnáším je, proč taky nedokážu být šťastná, proč když mám všechno? Nesnáším se za to, že nesnáším šťastné lidi. Děsy mají mejdan, roztáčí spirálu viny, vzteku (proč jsou mé děti nespavé), nenávisti, bezmoci, sebelítosti. Kdybych vyskočila z okna všem se uleví.
Přestávám pít, postupně vysazuji prášky.
Mobilizuji zbytky síly a bojuju. Piju bylinkovou směs na spaní. Nezabírá. Starší jde na dopoledne do školky. Chodím denně na procházky s kočárem. Držím dietu, hodně a pravidelně jím. Spaní jde ztuha, ale většinou už do dvou hodin usnu a dokážu spát i čtyři hodiny v kuse. Cítím se lépe, ale pořád cítím, že nemám sil. Citím jako hroznou křivdu, že jsem ztratila čtyři roky života a skomírala. Zlobím se na celý svět. Asi už je opravdu lépe, když dokážu hrát hru, čí je to vina. Beztak moje.
Je mi čím dál lépe, zvládli jsme to, překonali! Manžel je občas vzteklý, ale chápu to, je toho na něj taky dost. Mužovi oči pohasly. To přece dáme. Musíme.
Další úmrtí v rodině. Zase nemůžu spát. Kdy toto skončí? Vždyť to je život, v životě se pořád něco děje. Nemám už síly. Není to furt jen špatné, občas jsou tam záblesky štěstí, velkého štěstí, mladší syn řekl máma, starší se dělí o bonbony, manžel mě vzal na víkend do hor. Má cenu furt s nespavostí bojovat. I když mě každá maličkost rozkolísá a okolí těžko chápe, že pro mě není dobré narušovat svůj režim, že i na jejich svatbě půjdu v devět do postele, abych v jedenáct usnula a zkusila naspat alespoň šest hodin. Jak ráda bych tancovala s novomanželi až do rána! Taky nesmím pít, nesmím milion věcí, abych dobře spala a když se nepodaří a režim se naruší je zle. Štve mě to.
Ještě bych chtěla napsat, že jsem ráda, že jsme staršího syna nikdy nenechávali vyřvat, jak se později ukázalo, má neurologickou poruchu a toto by mu uškodilo. Nakonec na tu bídu a nevyspání jsme ho s láskou vypiplali a narušení není tak rozsáhlé.
Potřebuju se z toho všeho vypsat a tuto kapitolu uzavřít, z mateřské si chci pamatovat jen to hezké a ne se cítit zle, když mi kamarádka vykládá o tom, jak její dítě celý den prospí.
Budu celý život neskonale vděčná manželovi a mamince, že mě podrželi v nejhorších chvílích.
Pokud někdo dočetl do konce má můj neskonalý obdiv. Pokud někdo přidá jakýkoliv komentář, děkuji.