Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Mám anorexii?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
17.2.22 09:28
Troufám si říci, že poruchu příjmu potravy máš zcela určitě. Tvé tělo se potřebuje pravidelně, zdravě najíst. Ty mu to odpíráš a tudíž tělo chřadne. Výčitky, neodbytné myšlenky na jídlo a tělesnou hmotnost, výkyvy nálad, zimomřivost, rozkolísaný menstruační cyklus,… Toto vše tě jednou dovede na uzavřené oddělení, pokud s tím nezačneš něco dělat. Doporučuji vyhledat odborníka, začala bych klidně u tvého praktického lékaře. Pomůže.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.2.22 19:09
Dneska jsem to dostala, tak myslíte že vadí i když mám menstruaci jenom nepravidelnou?
- Citovat
- Upravit
19.2.22 19:17
@Anonymní píše:
Dneska jsem to dostala, tak myslíte že vadí i když mám menstruaci jenom nepravidelnou?
Je fajn, ze jsi dostala MS. Ale to nic nemeni na tom, ze trpis anorexii, musis to resit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Plamí
19.2.22 19:20
Anorexie je v podstatě kombinace snahy o dokonalost a potřeba jakési kontroly, anorektičky obvykle nepoznají, jestli jsou rozzlobené, smutné nebo hladové, všechno jim to splývá a tak nakonec hladověním jakoby získávaly kontrolu nad emocemi.
Někdo se ve smutku přejí, jiný přepije a anorektička si spokojeně pohladoví.
Je to stejný postup. +Ta dokonalost…to je taky fakt dobrej nápad. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.4.22 00:25
Další problémy
Ahoj, tak jsem zpátky.
Teď jím normálně a už mám tak 49 kilo (cíl je kolem 50). Jenomže nejsem tak úplně šťastná a mám pocit že se to vrací. Každý den myslím na váhu a hubnutí. Ještě větší problém mám ale s tím sebepoškozováním. Ve škole mám kamarádky, ale mám pocit že už o mě nemají zájem. Vždycky když se baví beze mě nebo mě ignorují začínám brečet a myslím na to, jak jsem odporná, hrozná a zbytečná. Že jsem k ničemu, nezasloužím si kamarády a že bych ani neměla existovat. Mám pocit, že za všechno můžu já, jsem špatný člověk a mám chuť se za to znova pořezat. Včera jsem to málem udělala, ale brání mi v tom že by to někdo zjistil. Dokonce mě napadá jestli by nebylo lepší to ukončit nadobro. V tom mi ale brání rodina protože jim nechci ublížit.
Chtěla bych se zeptat, myslíte si že se ocitnu zase na začátku, nebo je to v pohodě? Myslíte že se s toho můžu dostat takhle sama nebo potřebuju pomoc?
Díky za odpovědi.
Příspěvek upraven 12.04.22 v 14:57
- Citovat
- Upravit
12.4.22 00:42
@Anonymní píše:
Ahoj, vím že sem asi úplně nepatřím ale potřebuju se na něco zeptat. Bude mi 15, měřím 165 cm a vážím mezi 45-46 kg. Podle BMI mám podváhu ale já si hubená nepřijdu, spíš naopak, jsem se sebou hrozně nespokojená. Pořád myslím na jídlo, kolik jsem toho snědla a kolik toho ještě můžu sníst abych zhubla a nepřibrala. Chci ještě zhubnout, ale řekla jsem si, že pod 43 kilo nejdu. Snažím se jíst co nejméně, jím pomalu a po malých soustech a když toho s ním víc, bojím se že přiberu a mám velké výčitky svědomí. Snažím se pak jíst o to méně. Když jsem sama, mám skoro pořád špatnou náladu a myslím jenom na svojí váhu a postavu. Jsem teď taky dost přecitlivělá, brečím kvůli každé blbosti, nejčastěji kvůli váze a postavě. Když je to možné, sleduju kolik má co kalorií. Nechci snídat ani svačit, stejně ráno nemám hlad. Je mi teď skoro pořád zima a nedostala jsem menstruaci, ale tu jsem nikdy neměla pravidelnou. Rodiče mě nutí jíst víc než chci a když si nandám menší porci- pro mě akorát, máma mi říká že jsem asi blázen když držím dietu, že jsem anorektička a že mě pošle k psychiatrovi. Nevím jestli si dělá srandu nebo to myslí vážně. Bojím se to někomu říct, protože kdyby to opravdu bylo vážný, musela bych přibrat a to opravdu nechci. Co si o tom myslíte? Myslíte že bych tu anorexii opravdu mohla mít?
S maminkou souhlasím. Měla by tě odvést k dětské psychiatričce a zajistit hospitalizaci, jinak to špatně dopadne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.4.22 01:25
@Anonymní píše:
Ahoj, tak jsem zpátky.
Pokračovala jsem s hubnutím, dostala jsem se až na 43 kilo. 3 dny po sobě jsem měla záchvat přejídání, po něm výčitky a pořezala jsem se žiletkou. Pár dní na to to zjistila máma. Den potom jsem měla oslavu narozenin, extrémně jsem se přejedla a pozvracela jsem se, máma si myslela že schválně. Potom jsem si to všechno nějak uvědomila, že je to špatně a už jsem možná moc hubená, chci být zdravá a musím přibrat.( mámě jsem to neřekla). Začala jsem tedy hodně jíst. Máma mě objednala k psychologovi kvůli sebepoškozování, ten usoudil že jsem na dobré cestě a už tam nemusím.Teď jím normálně a už mám tak 49 kilo (cíl je kolem 50). Jenomže nejsem tak úplně šťastná a mám pocit že se to vrací. Každý den myslím na váhu a hubnutí. Ještě větší problém mám ale s tím sebepoškozováním. Ve škole mám 3 kamarádky, ale mám pocit že už o mě nemají zájem. Vždycky když se baví beze mě nebo mě ignorují začínám brečet a myslím na to, jak jsem odporná, hrozná a zbytečná. Že jsem k ničemu, nezasloužím si kamarády a že bych ani neměla existovat. Mám pocit, že za všechno můžu já, jsem špatný člověk a mám chuť se za to znova pořezat. Včera jsem to málem udělala, ale brání mi v tom že by to někdo zjistil. Dokonce mě napadá jestli by nebylo lepší to ukončit nadobro. V tom mi ale brání rodina protože jim nechci ublížit.
Chtěla bych se zeptat, myslíte si že se ocitnu zase na začátku, nebo je to v pohodě? Myslíte že se s toho můžu dostat takhle sama nebo potřebuju pomoc?
Díky za odpovědi.
Příspěvek upraven 12.04.22 v 00:56
Potřebuješ pomoc, sama to těžko zvládneš. Potřebuješ pomoc psychologa/psychiatra…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.4.22 06:10
Nech se okamžitě hospitalizovat, jde ti o život. Máš těžký psychicky problém a sama se z něj nikdy nevymotáš. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.4.22 17:29
Ano, prošla jsem tím, měla jsem stejnou výšku a váhu ve tvém věku. A stejné pocity. Když se dneska na sebe podívám na fotkách, byla jsem jak kostlivec. Ta potvora anorexie dokáže úplně zkreslit vnímání, taky jsem si přišla normálně tlustá, viděla tuk a nedokonalosti, byl to opravdu čirý výplod mozku. Nejsme schopné v téhle situaci se zhodnotit objektivně.
Když se tady na to ptáš a tušíš, že podváha je problém, neztratila jsi ještě úplně náhled a to je super. Ber ty myšlenky a dojem ze svého těla jako projev nemoci, ne objektivní skutečnost. Zkus si nainstalovat třeba kalorické tabulky, spočítat si kolik bys jíst měla, budeš překvapená jak hodně. Dělej to proto, abys byla zdravá, protože zdravá ženská je krásná a bez zdraví nejde nic. Abys měla pěknou postavu, tak klidně můžeš hodně sportovat, to vůbec neuškodí, nemusíš tu váhu mít v tuku který se ti nelíbí, můžeš ji mít ve svalech, a to nikdy není ošklivé. Nesleduj kila, prostě zdravě jez v přiměřeném množství a sportuj. Pokud bys ale ještě spadla níž a nedokázala svůj přístup změnit, bude to chtít pomoc od doktorů, aby sis nezničila zdraví navždycky.
Já jsem v 16 začala s novým sportem který požadoval dost velkou fyzickou výkonnost a kdybych nejedla, byla bych tam pořád za nejhorší, to jsem nechtěla. Tak to mě donutilo. Najednou jsem svoje sebevědomí neodvozovala od postavy, ale od výsledků, šlo mi o to být dobrá, aby mi ostatní na tom sportu řekli že jsem fakt borec, vzhled nebyl už na prvním místě. Tím se to srovnalo. V 17 už jsem měla 53 a fronty nápadníků 
- Citovat
- Upravit
12.4.22 18:14
@Anonymní píše:
Ahoj, tak jsem zpátky.Teď jím normálně a už mám tak 49 kilo (cíl je kolem 50). Jenomže nejsem tak úplně šťastná a mám pocit že se to vrací. Každý den myslím na váhu a hubnutí. Ještě větší problém mám ale s tím sebepoškozováním. Ve škole mám kamarádky, ale mám pocit že už o mě nemají zájem. Vždycky když se baví beze mě nebo mě ignorují začínám brečet a myslím na to, jak jsem odporná, hrozná a zbytečná. Že jsem k ničemu, nezasloužím si kamarády a že bych ani neměla existovat. Mám pocit, že za všechno můžu já, jsem špatný člověk a mám chuť se za to znova pořezat. Včera jsem to málem udělala, ale brání mi v tom že by to někdo zjistil. Dokonce mě napadá jestli by nebylo lepší to ukončit nadobro. V tom mi ale brání rodina protože jim nechci ublížit.
Chtěla bych se zeptat, myslíte si že se ocitnu zase na začátku, nebo je to v pohodě? Myslíte že se s toho můžu dostat takhle sama nebo potřebuju pomoc?
Díky za odpovědi.
Příspěvek upraven 12.04.22 v 14:57
Holka zlatá, svěř se doma, tohle je potřeba nějak řešit, a to hned a intenzivně.
Rodičům důvěřuješ, máš v nich oporu, můžeš se na ně spolehnout?
Fakt neváhej. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.4.22 15:01
Tak jsem to nezvládla a už se zase řežu. Dělám to ve škole na záchodě skoro každou přestávku, protože se už ani nedokážu s ostatními bavit, když mám pořád jenom špatné myšlenky. Já ale nechci odbornou pomoc, všechno by se spravilo kdybych se měla s kým bavit a kamarádky by si mě všímaly. Bohužel jsem srab a nedokážu jim říct, jak se cítím.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
