Mám dítě a jsem nešťastná
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
@Anonymní píše:
Omlouvám se za anonym, ale nechci, aby se to moje okolí dozvědělo…
S partnerem jsme oba chtěli děti, po krátkém snažení se zadařilo a před pár týdny se narodil malý. Ze začátku byl zlaté miminko, ale teď když je vzhůru tak pořád jen řve a já ho nedokážu nijak utišit. Je nakrmený, přebalený, čistý… A jen řve. Partner je zlatý, když je doma, pomáhá, jak může. Má z malýho upřímnou radost a já se snažím vypadat jako starostlivá matka. Jenže když je v práci, tak to na mě všechno padne a já si říkám, že tohle vlastně vůbec nechci. Nemůžu jít na záchod, nemůžu se najíst, nemůžu si ani vyčistit zuby, protože jakmile se mi malýho podaří třeba i po hodině trochu uklidnit a položím ho, zase řve. Už ani nevím, jak ho utišit, řve v postýlce, se mnou na posteli, v náručí. Netuším, co je špatně a to mě ubíjí snad nejvíc. Navíc nemám mlíko, takže je na UM a to mi k pocitu neschopnosti jen přispívá. Kdybych mohla vrátit čas, tak snad ani žádné dítě nechci…
Partnerovi se svěřit nemůžu, když vidím, jak mu při pohledu na malýho září oči, tak se cítím ještě hůř…
Citila jsem se totožne.Je to sice smutné,ale je to tak.Až malej povyroste,uvidis,ze s nim bude i sranda.Ja jsem tohle obdobi mela do roku dcerky.Nemohla jsem vubec nic.Do toho se i 20× budila,i přesto ze byla najezena,prebalena.Ted jsou maly tri roky a krasne si vyhraje i sama a tak nejak me nepotrebuje.Mam na sebe klid.Hlavu vzhuru princezno,pada ti korunka 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Omlouvám se za anonym, ale nechci, aby se to moje okolí dozvědělo…
S partnerem jsme oba chtěli děti, po krátkém snažení se zadařilo a před pár týdny se narodil malý. Ze začátku byl zlaté miminko, ale teď když je vzhůru tak pořád jen řve a já ho nedokážu nijak utišit. Je nakrmený, přebalený, čistý… A jen řve. Partner je zlatý, když je doma, pomáhá, jak může. Má z malýho upřímnou radost a já se snažím vypadat jako starostlivá matka. Jenže když je v práci, tak to na mě všechno padne a já si říkám, že tohle vlastně vůbec nechci. Nemůžu jít na záchod, nemůžu se najíst, nemůžu si ani vyčistit zuby, protože jakmile se mi malýho podaří třeba i po hodině trochu uklidnit a položím ho, zase řve. Už ani nevím, jak ho utišit, řve v postýlce, se mnou na posteli, v náručí. Netuším, co je špatně a to mě ubíjí snad nejvíc. Navíc nemám mlíko, takže je na UM a to mi k pocitu neschopnosti jen přispívá. Kdybych mohla vrátit čas, tak snad ani žádné dítě nechci…
Partnerovi se svěřit nemůžu, když vidím, jak mu při pohledu na malýho září oči, tak se cítím ještě hůř…
Mame v rodine maminu, ktera to ma stejne. Strasne se na dite tesila a ted je smutna, nestastna, uzkostna. Mela ale uzkosti i pred tehotenstvim. Myslim, ze to dost souvisi. Nemela jste taky nejake problemy jeste pred? Nekdy v minulosti. Ja myslim, ze kdyz ma clovek silnou psychiku, tak mu to nedela tolik problem (starost o dite atd.). Mozna by to chteli nejakeho dobreho psychoterapeuta a pomoc od rodiny. Vice pohlidat aby jste si mohla odpocinout a udelat neco pro sebe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
To je únavou a všechno kolem, většina matek si tohle prožije a má občas takovou myšlenku. Bude líp, uvidíš. Není to tvoje chyba ani toho dítěte, prostě mít dítě je namáhavá práce, není to snadné a je to snad nejnáročnější období v životě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
První dobrá zpráva - bude líp 
tohle miminkovsky období je na palici, taky mě to nebavilo. Kup si nosítko ať máš volný ruce a ta UM jsem já byla šťastná. Ještě se nervovat s kojením, to bych skončila v blázinci úplně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Neboj, bude to lepší. Moje dcera měla taky uřvaný šestinedělí, furt jsem musela chovat, jak usnula a já ji položila, tak byla za chvíli vzhůru. Je to taky moje první dítě, nevěděla jsem moc co s ní, furt jsem bulela a taky měla takový myšlenky jakože do čeho jsem se to uvrtala. Po šestinedělí už to s ní bylo lepší, teď bude mít 5 měsíců a je hodná. Musíš vydržet, navždy takhle řvát nebude.
Co zkusit šátek nebo nosítko, třeba se v tom uklidní a ty můžeš něco udělat. Nebo netrápí ho bříško? Co dudlík a pevně zavinout?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:
Omlouvám se za anonym, ale nechci, aby se to moje okolí dozvědělo…
S partnerem jsme oba chtěli děti, po krátkém snažení se zadařilo a před pár týdny se narodil malý. Ze začátku byl zlaté miminko, ale teď když je vzhůru tak pořád jen řve a já ho nedokážu nijak utišit. Je nakrmený, přebalený, čistý… A jen řve. Partner je zlatý, když je doma, pomáhá, jak může. Má z malýho upřímnou radost a já se snažím vypadat jako starostlivá matka. Jenže když je v práci, tak to na mě všechno padne a já si říkám, že tohle vlastně vůbec nechci. Nemůžu jít na záchod, nemůžu se najíst, nemůžu si ani vyčistit zuby, protože jakmile se mi malýho podaří třeba i po hodině trochu uklidnit a položím ho, zase řve. Už ani nevím, jak ho utišit, řve v postýlce, se mnou na posteli, v náručí. Netuším, co je špatně a to mě ubíjí snad nejvíc. Navíc nemám mlíko, takže je na UM a to mi k pocitu neschopnosti jen přispívá. Kdybych mohla vrátit čas, tak snad ani žádné dítě nechci…
Partnerovi se svěřit nemůžu, když vidím, jak mu při pohledu na malýho září oči, tak se cítím ještě hůř…
Taky by ti při pohledu na malýho zářily oči, kdybys ho viděla pár hodin denně.
Je to voprc a nezbývá než to vydržet, jakmile začne být děíte trochu kontaktní parťák, tak se to zlepší. Mě mimina taky nebralo. Je to řvoucí housenka, z které se stane motýl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Pamatuju, ten řev, kdy ani člověk neví proč, nemůže ani dojít na vécko je ubíjející. U mě na sklidnění docela pomáhal koupací kyblík, ve vodě se uvolnila, prohřála střívka (teď v tropech to zní divně,no)…u nás to hodně souviselo s kolikou. Ozkoušela jsem několik směsí, ale jediné, co pomohlo, když jsem se prolívala fenyklem - ty nekojíš, tak bych zkusila přimíchat trochu čajíku do mléka. Cvičit s nožkama. Nevím, jak máte doma, ale i to vedro hrálo roli, si pamatuju. Zkoušej, hledej..a neklaď na sebe vysoké nároky. Že bys měla, že bys…že ostatní kočárkujou, pečou buchty a ty se sotva najíš…neřeš, dej si jako jediný cíl a úkol zvládnout den. Nekoukej moc do zadu a zároveň si uvědom, že je to fakt jen období, chvíle… Hodně štěstí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jo a s kojením si nedělej vůbec hlavu, on se svět nezboří. Já taky nekojila, každej pokus o přisátí horor, prd jsem tam měla, trápení pro mě i pro dceru. Tak má prostě lahvičky a UM. Zrovna nekojení byla snad jediná věc, kvůli který jsem neřvala 
Jako miminí období je na budku, mě to taky extra nebaví, i když je malá docela hodná a tyhle stavy mě už přešly.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Šátek jsi zkusila? Vigantol davas - nekdy po nem boli bricho. Kdyz porad breci, neni se cemu divit, ze mas spatnou naladu. Bude lip.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zkus nosit nebo pevne zavinout, nebo jestli mas moznost zmenit prostredi, ja s klukama vzdycky prchla na chatu. S nekojenim si nedelej vubec hlavu. Ja s tim vzdycky 6 tydnu bojovala a pak nasadila Bebu a byl klid. Na pocit selhani se vykasli, stejne tak na nejaka nesplnena ocekavani at uz od sebe nebo ostatnich. Mimino je zahul a obzvlast prvni. Nadseneho tatinka posli s kocarem a vyspi se. Kdykoliv dite usne hod nohy nahoru. Casem si to sedne uvidis.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
A co tě může trochu uklidnit že nekojíš, že kdyby jsi kojila tak to dítě neodložíš už vůbec a navíc to prvních pár týdnů dost bolí. Není nic špatného že je dítě na UM, spousta dětí to tak má a není to žádné selhání.
Drž se, bude opravdu líp. Musíš jen najít co na to dítě funguje, každý je originál.
Příspěvek upraven 30.07.18 v 10:19
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
jen vydrž , ono to všechno přejde, myslím že většina ženský to takhle má, ono je to únavný a vyčerpávající, časem bude víc použitelný neboj
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Hele první pár měsíců jsem měla chuť zdrhnout někam do Ulánbátaru. Některá mimina prostě taková jsou, neustále pláčou, nebo je trápí koliky, pak zase zuby, prostě to tak je. Chce to čas. Hodně hořčíku a času. 
Jakmile to dítě začne pochodovat a stane se z něj parťák, je to o něčem úplně jiném. Jasně, jsou tam pak jiné starosti, nebo třeba chuťovky ve stylu období vzdoru, ale věř, že i tak se to zvládá líp. Nebudeš tak vypsychlá, najdeš si rytmus, jak zkombinovat starost o dítě, o sebe i o domácnost, chce to jen trpělivost a nějak přečkat začátek. U mě se to třeba zlomilo až v roce dítěte, teprve tehdy mi začalo připadat, že se to dá zvládat. 
A UM mu rozhodně neublíží. Ber to jako výhodu, když je na UM může ti ho občas někdo pohlídat, nebo mu může dávat večer jídlo i partner.
- Citovat
- Upravit
Jako bys psala o mně. Mám 4 měsíčního, od začátku jsme také na UM, i když do 9 týdne jsem trošku kojila. Po narození byl hodňoučké miminko, asi po 14 dnech začal křičet jakmile jsem se vzdálila na metr od postýlky (také dost trpěl na koliky a prdíky), no byl uřvaný přesně jak ten Tvůj. Nechápala jsem to, byla jsem naprosto v pohodě, určitě ze mě nevyzařovala nervozita, věnovala jsem se mu maximálně. Asi to bylo i tím, že si začal uvědomovat svoji existenci. Utěšovala jsem se tím, že je to přechodný stav Dnes je to o poznání lepší, sice si zařve, ale po 5 minutách se zklidní. Vyžaduje si tím pozornost poté co se s ním přestanu mazlit. Nejvíc je protivnej před tím než usne. Když byl do těch dvou měsíců, hodně pomohlo ho napolohovat v postýlce na bok (pokud byl v zavinovačce, tak ho dát na bok i s tou zavinovačkou) založit ho polštářky, ihned usnul. Nad postýlkou má nebesa, tak mu přes ně hodím tmavé povlečení (tak aby tam měl přístup vzduchu), a určitě mu to protáhne dobu a kvalitu spánku, je po probuzení o poznání hodnější. Také na něj zabírá chování na tygříka, to si pěkně vrní
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Omlouvám se za anonym, ale nechci, aby se to moje okolí dozvědělo…
S partnerem jsme oba chtěli děti, po krátkém snažení se zadařilo a před pár týdny se narodil malý. Ze začátku byl zlaté miminko, ale teď když je vzhůru tak pořád jen řve a já ho nedokážu nijak utišit. Je nakrmený, přebalený, čistý… A jen řve. Partner je zlatý, když je doma, pomáhá, jak může. Má z malýho upřímnou radost a já se snažím vypadat jako starostlivá matka. Jenže když je v práci, tak to na mě všechno padne a já si říkám, že tohle vlastně vůbec nechci. Nemůžu jít na záchod, nemůžu se najíst, nemůžu si ani vyčistit zuby, protože jakmile se mi malýho podaří třeba i po hodině trochu uklidnit a položím ho, zase řve. Už ani nevím, jak ho utišit, řve v postýlce, se mnou na posteli, v náručí. Netuším, co je špatně a to mě ubíjí snad nejvíc. Navíc nemám mlíko, takže je na UM a to mi k pocitu neschopnosti jen přispívá. Kdybych mohla vrátit čas, tak snad ani žádné dítě nechci…
Partnerovi se svěřit nemůžu, když vidím, jak mu při pohledu na malýho září oči, tak se cítím ještě hůř…