Půl roku po porodu a hodně plačtivá a výbušná
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Půl roku po porodu a hodně plactiva a výbušná
Dobrý den maminky, mám 6 měsíční holčičku, při porodu jsem si nezažila nic hezkého, hned mi ji odebrali a převezli pryč do jiné nemocnice protože měla divný útvar na hlavičce tak jsem malou neviděla 4 dny, takže jsem nemohla, všichni mě potom nutili do kojení ale zní to hrozně ale já nechtěla 
nebo ne nechtěla, ale nemohla jsem, malá prostě se nechtěla prisavat a já neměla mléko a přesto všichni na mě byly hnusný a zlý že prostě musím kojit, ale nemohu za to že jsem neměla mléko 
pak když malá skončila úplně na um, všichni na mě koukali jak kdybych byla nejhorší máma na světě… od te doby co jsem po těch 4 dnech z malou ležela další 4 dny v nemocnici tak tam to začalo, byla jsem psychicky na dně, prosila jsem Dr ať nás pustili domů že už to nezvládám tam, nebýt jedny sestřičky tam tak ani mě odtamtud nepustí skončila bych v léčebně, jsem paní moc vděčná:(měla jsem hystericky záchvaty, pak nás pustili domu a 14 dní klid, byla jsem šťastná, radost jsem měla z malý a pak znovu začli probreceny noci, ani nevím proč prostě jsem jen brečela, na přítele nadávám sprostě, jsem kolikrát agresivní ( rozbila jsem nervy skleněný stůl) ale nechtěla jsem, už nemohla, přítel nadává že malý se moc věnuji že bude rozmazlená, že jen knikne a já letím, jenže ja neumí jen tak sedět a slyšet ji brecet:( jsem zoufalá každodenně od té porodnice do teď jsem nešťastná, furt brečím, přítelovy nadávám vzteky že chci za rodinou ze tu jsem sama, že mě psychicky zničil, že ho nenávidím:( a. nenavidim jeho psa, proste ho vidim a nejradsi bych ho dala pryc, nemůžu popsat co cítím kdyz toho psa vidim uplne ho nesnasim je odpornej, ustekanej, rozmazlenéej, nevím proc přijde mi že i toho psa má přítel radši než malou a mě.., bydlím daleko od sve rodiny a tady nemám ani jednu kamarádku čistě jen přítele a malou 
a s jeho rodinou jsme si nesedli:( nevím co mám dělat, mám pocit že všichni by byly radši kdybych nebyla že chtějí jen malou a mě vystrnadit z jejich života ještě brečím že mi je líto jak jsem zla na přítele, na nikoho jiného, jen na něj a přitom mi nic nedělá jsem prostě zoufalá a mám pocit na zblazneni, měla jste to nektera? Jak jste to resili? všechny od sebe odstrkovávam i když si moc přeju společnost, chtěla bych tu kamarádku jenze já se nikdy neuměla seznámit 
omlouvám se za tak dlouhý článek a děkuji všem co si to přečtou az do konece
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Reakce:
Poporodní deprese?? vyhledalal bych psychologa, tohle asi sama nezvládneš 
- Citovat
- Upravit
Je mi líto co musíš prožívat, mohla by to být deprese. Už jsi se svěřila lékaři?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Poporodni deprese se můžou vyskytnout i později. Rozhodne vyhledej lékaře
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše:Říkám si že Zajdu k Dr, jenže já ani nemám sílu tam jít a svěřit se, dela mi problém vysvětlit co mi je :/ hned u toho začnu brečet a nic ze mě nikdo nedostane :/
Poporodní deprese?? vyhledalal bych psychologa, tohle asi sama nezvládneš
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Verpa5 píše:
Je mi líto co musíš prožívat, mohla by to být deprese. Už jsi se svěřila lékaři?
Možná by mi i pomohlo kdybych tu měla nějakou aspoň jednu kamarádku na procházky :/ nic mě nebaví, s malou jdu ven z povinnosti aby nebyla doma :/ je to hrozný, byla jsem zvyklá žít ve městě, každý den mezi lidmi a teď jen věčné doma a na pár hodin z malou ven, a čekám až do večera než přítel přijde z práce abych mohla z někým promluvit slovo :/
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
A kde bydlíš? Z tvého popisu mi přijde, že bys potřebovala dojít k psychiatrovi. První vítězství je to, že sis uvědomila, že je s tebou něco v nepořádku. Z vlastní zkušenosti vím, že poporodní deprese by se neměla podceňovat. Objednáš se k odborníkovi (obecně maminky s poporodní depresí by měli brát přednostně), vypovídáš se mu a on zhodnotí, zda to bude na léky či ne. I kdyby, alespoň třeba pomůže to vypovídání. Porod je prostě hormonální bouře a občas se prostě stane, že to neodezní přirozeně… Je škoda, že si takhle kazíš (i když za to třeba nemůžeš) chvilky s rodinou. Navíc mě ještě zarazilo to chování k pejskovi…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Pocahonta já bydlím na Mělníku, už jsem odjednana k psychiatrovy ale jdu tam až 15.drivw mě vzít nemůže, už jsem z toho na palici, ano já to také nechápu proč ji nenávidím, měla jsem ho strašně ráda když jsme začínali s přítelem, poté v těhotenství u toho psa to začalo tak v 7-8 měsíci těhu :/ je mi jí moc líto ale já se nezvládnu ovládat, říkám si jdu a půjdu se sním pomazlit ale jak ho zahlidnu přepadne mě zlost a radši jdi pryč:/ pritom mi nikdy nic neudělal jen to že štěká úplně se za to stydím:/
- Citovat
- Upravit
@Týnuškaa píše:
Možná by mi i pomohlo kdybych tu měla nějakou aspoň jednu kamarádku na procházky :/ nic mě nebaví, s malou jdu ven z povinnosti aby nebyla doma :/ je to hrozný, byla jsem zvyklá žít ve městě, každý den mezi lidmi a teď jen věčné doma a na pár hodin z malou ven, a čekám až do večera než přítel přijde z práce abych mohla z někým promluvit slovo :/
Musí to být moc těžké, zkusila si se zapojit třeba do nějaké skupinky na Facebooku pro maminky se stejně starými dětmi? Hodně je využívají třeba maminky, které se odstěhují „na konec světa“ aby mohly sdílet starosti i radosti s někým kdo je na tom podobně a rozumí jim. K lékaři, ale určitě zajdi deprese je nemoc jako každá jiná a po porodu to bývá velmi časté, tak ať se zbytečně netrápíš. Uvidíš brzy bude lépe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Verpa5 píše:Žádnou takovou skupinu bouzel neznám :/ moc vám děkuji za podporu, bála jsem se že mě tu někdo ukamenuje že jsem úplně příšerná atd, sama se divím jak přítel semnou může byt, je mi zle sama ze sebe :/ kort když máme jet k me rodině na návštěvumoc se ba ne těším ale i tak ja to odmítám a vyhýbám se, dlouho jsme nebyly na velkém výletu protože já vydržím jen cca půl hodiny a pak nutně potřebuju záchod mám pocit že potřebuju i když nepotřebuju, ale vyústilo se to až v to že se bojím jezdit takový dálky nevydržím hodinovou cestu bez záchoda, přepadne mě úzkost a začnu přemýšlet kdy už tam budem chytnou mě křeče do břicha a hned vyhledávání záchod :/ snažila jsem se nemyslet na nic při jízdě autem a že to zvládnu jsem si říkala ale nezvládnu to vydržet, nevím čím tohle je jestli to patří taky k těm psychickým problémům :/
Musí to být moc těžké, zkusila si se zapojit třeba do nějaké skupinky na Facebooku pro maminky se stejně starými dětmi? Hodně je využívají třeba maminky, které se odstěhují „na konec světa“ aby mohly sdílet starosti i radosti s někým kdo je na tom podobně a rozumí jim. K lékaři, ale určitě zajdi deprese je nemoc jako každá jiná a po porodu to bývá velmi časté, tak ať se zbytečně netrápíš. Uvidíš brzy bude lépe.
- Citovat
- Upravit
Pro zakl: Mělník je od nás docela dálka (jsem z Benešova). S poporodní depresí jsem se setkala u obou dětí a ať si člověk myslí, že u toho druhého je na všechno připraven, tak opravdu není. Mám také hafáka ale s tím rozdílem, že toho vyženil můj manžel, takže pro mě byla odmalička jako první dítě, takže po prvním porodu jsem se naopak upnula na ni. Pes za nic nemůže, třeba začni s tím, že půjdeš s kočárkem na procházku a hafana vezmeš s sebou. Nebo jdi třeba na prochajdu jen s pejskem, mě to taky pomáhalo. Je to úplně něco jiného, než když táhnu dvě děti a psa:-)
Je dobře, že ses objednala k tomu psychiatrovi!!! Musíš vydržet, navíc z tvého popisu soudím, že to na antidepresiva nejspíše bude a ty taky nezaberou hned…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Anonymní píše: Žádnou takovou skupinu bouzel neznám :/ moc vám děkuji za podporu, bála jsem se že mě tu někdo ukamenuje že jsem úplně příšerná atd, sama se divím jak přítel semnou může byt, je mi zle sama ze sebe :/ kort když máme jet k me rodině na návštěvumoc se ba ne těším ale i tak ja to odmítám a vyhýbám se, dlouho jsme nebyly na velkém výletu protože já vydržím jen cca půl hodiny a pak nutně potřebuju záchod mám pocit že potřebuju i když nepotřebuju, ale vyústilo se to až v to že se bojím jezdit takový dálky nevydržím hodinovou cestu bez záchoda, přepadne mě úzkost a začnu přemýšlet kdy už tam budem chytnou mě křeče do břicha a hned vyhledávání záchod :/ snažila jsem se nemyslet na nic při jízdě autem a že to zvládnu jsem si říkala ale nezvládnu to vydržet, nevím čím tohle je jestli to patří taky k těm psychickým problémům :/
Dle mě patří a je to začátek neurózy…Určitě to doktorovi všechno řekni!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Pocahonta píše:
Pro zakl: Mělník je od nás docela dálka (jsem z Benešova). S poporodní depresí jsem se setkala u obou dětí a ať si člověk myslí, že u toho druhého je na všechno připraven, tak opravdu není. Mám také hafáka ale s tím rozdílem, že toho vyženil můj manžel, takže pro mě byla odmalička jako první dítě, takže po prvním porodu jsem se naopak upnula na ni. Pes za nic nemůže, třeba začni s tím, že půjdeš s kočárkem na procházku a hafana vezmeš s sebou. Nebo jdi třeba na prochajdu jen s pejskem, mě to taky pomáhalo. Je to úplně něco jiného, než když táhnu dvě děti a psa:-)
Je dobře, že ses objednala k tomu psychiatrovi!!! Musíš vydržet, navíc z tvého popisu soudím, že to na antidepresiva nejspíše bude a ty taky nezaberou hned…
Hafana sebou vzít nemůžu, neutahnu ho je ti ta velká rasa a je moc divoký :/ jinak. kolilrat jsem si ho chtěla vzít na procházku když jsem ho měla ráda, a přemýšlím jestli to nemůže být tím že jsem s ním nemohla chodit ven a hrát si, když jsem byla malá měla jsem psa kterého máma se sestrou zachránili byl v půlce silnice a nikoho nebyl, tak jsme si ho osvojili a já ho milovala (jezevčík) jmenovala se Sára, naučila jsem ji poveli a byla hrozně chytrá a jednoho dne nám (po roce)zaťukala paní na dveře ať ji vrátíme psa, že udělala chybu ale že ho chce zpět a máma ji ji dala, hodně noci jsem kvůli ní probrecela a od ty doby co jsme měly psa zadnyho jsem neměla ráda :/ a neměla jsem ani lehké dětství, sestru kterou jsem brala jako vzor od malá už od svyxh 15 let nevídam jen 1 jsem ji viděla za tu dobu a je mi 19,nevídame ji nikdo z rodiny, stal se z ní cizí člověk, naše vztahy v rodině byly vždy na bode mrazu, kolikrát brečím jak moc mi sestra chybí, furt se s tím nemůžu vypořádát že už ji neuvidím, nechala si vzít svoje tři děti a opustila všechny jen kvůli svinstvu dotoho mi umřela babička nedávno, mamča mi oznámila že je těžce nemocná a před necelými 14 dní umřela přítelovo babička kterou jsem hrozně
měla ráda a jediná s jeho rodiny semnou vycházela:( přísahám že se těším jestli mi dokáže ten psychiatr pomoci:( drží mě nad vodou jen moje mala holčička kterou nade vše miluji:/
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše: Žádnou takovou skupinu bouzel neznám :/ moc vám děkuji za podporu, bála jsem se že mě tu někdo ukamenuje že jsem úplně příšerná atd, sama se divím jak přítel semnou může byt, je mi zle sama ze sebe :/ kort když máme jet k me rodině na návštěvumoc se ba ne těším ale i tak ja to odmítám a vyhýbám se, dlouho jsme nebyly na velkém výletu protože já vydržím jen cca půl hodiny a pak nutně potřebuju záchod mám pocit že potřebuju i když nepotřebuju, ale vyústilo se to až v to že se bojím jezdit takový dálky nevydržím hodinovou cestu bez záchoda, přepadne mě úzkost a začnu přemýšlet kdy už tam budem chytnou mě křeče do břicha a hned vyhledávání záchod :/ snažila jsem se nemyslet na nic při jízdě autem a že to zvládnu jsem si říkala ale nezvládnu to vydržet, nevím čím tohle je jestli to patří taky k těm psychickým problémům :/
Myslím, že podobné skupinky jsou i tady na emimi. Ty problémy s návštěvou WC podle mě mají souvislost určitě, asi se ti přidává i úzkost nebo něco podobného, ale to se taky spraví neboj. Přítel určitě tuší že se něco děje a že nejsi ve své kůži a bude rád že jsi s tím začla něco dělat. Ty hormonální změny po porodu jsou opravdu velké a nemáš se za co stydět.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
