Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
běž k psychiatrovi a řekni mu to co jsi napsala sem… bude zas líp
@Anonymní píše:
Predem bych chtela poprosit o zachovani anonymity. Dekuji, je to pro me velmi tezke priznat i ted kdyz pisi mam sevreny zaludek a potim se. Mam nemocne dite, doted se nejak bojovalo, osm let, ale uz nemuzu. Bojim se ze jsem si vypestovala nejakou psychickou poruchu. Nesnasim lidi, nesnasim je protoze kamkoliv jdeme hledi, komentuji, smeji se. Ja uz nemuzu, nejradsi bych byla jen doma. Kdyz jdeme ven okamzite se zacnu potit, tluce mi srdce, chce se mi zvracet a sleduji VSECHNY kdo se na nas diva a soudi. Bud zacnu okamzite dotycnemu nadavat, nebo brecet. Brecim ted casto. Je mi z tech odsuzujicich lidi spatne. Partner me sice se snazi pomoci, ale marne, nejde to zastavit. Ja uz proste nemuzu, myslite ze je na miste psychiazr, psycholog??? Co mu mam rict??? Ze se nedokazu ovladat???![]()
jak to u nej bude probihat??
Jako u každýho jinýho doktora. Popíšeš mu příznaky, on tě vyšetří a navrhne léčbu. ![]()
A jo, ať už jsi tam. Tvůj mozek tě v důsledku těžké životní situace začíná zrazovat. Bez léčby by se to mohlo zhoršovat.
Holky dekuji, asi pujdu. Uvedomuji si, ze uz to prestavam zvladat, ten tlak. Uz to neustojim. Snad mi pomuze, nebo se utrapim. Prepadaji me uz hrozne myslenky ![]()
Jdu kolem lidi s detma, oni na nas koukaji a smeji se..a ja si rikam, proc?? Proc oni muzou mit zdrave dite a jeste se nam smat?,co mam delat? Mam se snad „zabit“? To prece nemuzu, musime bojovat. Ach jo.Jsem v prde.li.
Možná, že zaměňuješ smějí se vám za usmívají. Možná i vidíš něco co se vlastně vůbec neděje.
@Anonymní píše:
Jdu kolem lidi s detma, oni na nas koukaji a smeji se..a ja si rikam, proc?? Proc oni muzou mit zdrave dite a jeste se nam smat?,co mam delat? Mam se snad „zabit“? To prece nemuzu, musime bojovat. Ach jo.Jsem v prde.li.
Třeba ani nekoukají na vás. Máš hodně naložené a pak jsi paranoidní, objednej se k doktorovi hned! Nejsi na to sama ![]()
A opravdu se smeji? Neumim si predstavit, ze bych videla nemocne ci postizene dite a smala se tomu.
Taky mě spíš napadlo, zda to nebude už v tvé hlavě. Protože se mi nechce věřit, že by se lidi vysmívali nemocnému dítěti. Možná že nějaký blbec by se našel, ale ne všichni.
Třeba se ti lidé usmívají. Tzv. Chtějí povzbudit a máš jejich obdiv. Samozřejmě nevím, jak se ta nemoc u vás projevuje nebo jak je to na pohled vidět. Ale já když potkám u nas ve městě chlapecka, co je postižený. Vždy se na něj i na maminku usměju. Je to prostě podpora a obdiv ode mě beze slov a maminka to chápe a úsměv vždy oplatí.
Ano - zajděte na psychiatrii, kvůli pečlivé diagnostice. Určitě ale vstupte do psychoterapie (tu nabízí většinou psychologové), abyste dokázala rozmotat to co se ve vaší hlavě děje.
A ideálně bych na vašem místě ještě hledala nějakou podpůrnou skupinu lidí, kteří se také starají o nemocné dítě - ohromně to pomáhá si ulevit a vědět, že nejste sama, kdo se potýká s tím vším zlým. Podívejte se ve svém okolí po nějakých neziskovkách, které se věnují právě dětem s podobnými problémy, jako máte vy -většinou nějaká setkání nabízí. Stejně tak mívají kontakty na psychology, ke kterým se nebojí svoje klienty poslat.
Psychiatr se vás bude vyptávat na spoustu věci - od toho jak spíte po to rodinnou anamnézu, potřebuje si o vás udělat obrázek. První setkání vyjde tak na hodinu.
Posléze tedy nazná co s vámi je a navrhne léčbu. Je možné že doporučí ještě nějaká další lékařská vyšetření.
Psychoterapeut se z počátku bude taky potřebovat vyptat na základní věci, ale pak bude řešit především to co se děje teď a provázet vás v tom, abyste si věci srovnala.
Na to že klienti a pacienti u nich prožívají emoce, křičí, pláčou a nebo naopak mlčí jsou zvyklí a zcela zaručeně nejste člověk, co by je obtěžoval zbytečnostmi a nebo ten nejhorší klient, co kdy měli.
Udržet si sílu při péči o nemocného člena rodiny je strašlivě těžké a není ostuda, že vám prostě síla došla.
To klíčové, co totiž musí pečující osoba dělat je pečovat i sama o sebe. Tak držím palce, aby se vám co nejdříve vrátilo zdraví a energie.
Ahojky, určitě si zajdi k psychologovi i psychiatrovi, neboj oni ti uleví, i kdyz asi ne hned, ale uleví, mě taky kdysi hodně pomohli…Jsi statečná, že bojuješ. Nemyslim si, že by se smáli konkrétně všichni lidi jen Vám, já nevím, ale já když jsem někde a v okolí jsou postižení, tak se mi v životě nestalo, že bych viděla někoho se někomu veřejné posmívat, opravdu to není jen tvůj pocit…?Držím palce ![]()
Zajdi a hlavně se objednej co nejdříve, protože čekácí doba může být příšerně dlouhá. Zkus do telefonu vysvětlit, že je tvůj problém akutní a snad tě vezme dřív.
Nevěřím, že potkáváš tolik lidí, kteří by se smáli postiženýmu dítěti, odsuzovali tě. Spíš už je toho na tebe fakt moc a vidíš něco, co není. K psychiatrovi si zajdi, není se čeho bát, vypovídáš se, pomůže ti to. Divím se, že si už dávno nešla, nemocné dítě je určitě velká zátěž a profesionální pomoc je na místě. Ničeho se neboj a dej si pomoct
.
@Anonymní píše:
Jdu kolem lidi s detma, oni na nas koukaji a smeji se..a ja si rikam, proc?? Proc oni muzou mit zdrave dite a jeste se nam smat?,co mam delat? Mam se snad „zabit“? To prece nemuzu, musime bojovat. Ach jo.Jsem v prde.li.
Urcite se ti nesmeji (vyjma nejakych vymazancu), a koukaji asi protoze pritahujete pozornost. Kdybste ji ale pritahovali nejak moc, tak bys to poznala podle rozpaku okoli a odvraceni hlav, pripadala by sis jako neviditelna.
Chapu, ze toho mas dost, psychiatra vyhledej, kazdy neni prozeny bojovnik s neprizni osudu, nech si pomoci.
Predem bych chtela poprosit o zachovani anonymity. Dekuji, je to pro me velmi tezke priznat i ted kdyz pisi mam sevreny zaludek a potim se. Mam nemocne dite, doted se nejak bojovalo, osm let, ale uz nemuzu. Bojim se ze jsem si vypestovala nejakou psychickou poruchu. Nesnasim lidi, nesnasim je protoze kamkoliv jdeme hledi, komentuji, smeji se. Ja uz nemuzu, nejradsi bych byla jen doma. Kdyz jdeme ven okamzite se zacnu potit, tluce mi srdce, chce se mi zvracet a sleduji VSECHNY kdo se na nas diva a soudi. Bud zacnu okamzite dotycnemu nadavat, nebo brecet. Brecim ted casto. Je mi z tech odsuzujicich lidi spatne. Partner me sice se snazi pomoci, ale marne, nejde to zastavit. Ja uz proste nemuzu, myslite ze je na miste psychiazr, psycholog??? Co mu mam rict??? Ze se nedokazu ovladat???
jak to u nej bude probihat??