Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Mám nevychované dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
17.9.20 15:52
- Citovat
- Upravit
17.9.20 17:45
@Malaga kluci se ozvali, ale syn jimmto říkal dál, normálně se tam s nima dohadoval, tedy on říkal asi jednu větu pořád dokola, navíc se na ně ani nedíval, byl u nich a koukal kamsi do keře, kluci naštvaně, co si to dovoluje…přestal, až jsem si ho zavolala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.9.20 18:55
@chaela to je ale fakt divné 
ta psycholožka je na místě. Já pro ni ty situace i nahrávám na mobil.
- Citovat
- Upravit
17.9.20 19:38
@chaela píše:
@Malaga kluci se ozvali, ale syn jimmto říkal dál, normálně se tam s nima dohadoval, tedy on říkal asi jednu větu pořád dokola, navíc se na ně ani nedíval, byl u nich a koukal kamsi do keře, kluci naštvaně, co si to dovoluje…přestal, až jsem si ho zavolala.
@Anonymní píše:
@chaela to je ale fakt divné
Taky bych řekla, že nejde ani tak o sprosťárny, jako o divné chování. Ale každé dítě je jiné a každé zraje jinak. Ta konzultace určitě pomůže.
@Tomáš916 Úplně souhlas. Taky se chovám přirozeně a když mi nějaký výraz ujede, děti se smějou a „mami, to se neříká“. Ono to i spojuje 
. I máma je jenom člověk.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.9.20 12:58
Já se teda omlouvám, ale asi jsem i já agresor. Kdyby nic co doposud fungovalo nezabíralo, prostě bych každý zadek, ho..o a podobně řešila okamžitou střelbou po papuli, maximálně do tří vteřin od prohřešku tak, že by se mu hvězdičky před hlavou protočily. Nevěřím tomu, že by po 4 takovém otřesu mozku, alespoň nepopřemýšlel, než tohle vypustí z pusy. 
Jinak jsou to podobné projevy jako u tourettova syndromu, to je pak samozřejmě jiná situace
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.9.20 22:45
Sice už to není úplně aktuální, ale to vážně nikoho nenapadlo, že největší trest pro dítě než ho mlátit mu nedat tu pozornost po které touží. Náš byl asi 2 měsíce jako dlaždic, protože kousek opravovali barák řemeslníci, kteří používali nadávku za každým druhým slovem a jemu se to strašně líbilo. Taky jsem upozorňovala vysvětlovala, ale pak mi učitelka ze školky poradila zcela ignorovat a zafungovalo to krásně. Jen jsem mu párkrát zopakovala, že to dělají ošklivé a hloupé děti a že s těma já se nechci bavit a vždycky když to řekl, naprostá ignorace a přestala jsem se s ním bavit a nereagovala ani na žádosti, aspoň na 10 minut. Když se dožadoval, proč se s ním nebavím, řekla jsem, že s hloupýma lidma se nechci bavit. Bavilo ho to jenom asi týden, sice dvakrát ječel ku*va jak posedlý v obchodě, ale vydržela jsem, ono když se zachová ledový klid, tak i ti kolem si asi myslí, že se přeslechli 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.9.20 16:40
@Anonymní píše:
@Svistice to si úplně tak nemyslím. Na hysterické děti, arogantní a ty co nezdraví se třeba zrovna v mém okolí pohlíží velmi kriticky. I proto jsem s dcerou šla k psycholožce, protože mi okolí dávalo dost najevo, že tohle je už tedy dost. Myšleno její vztek a vzdor a z toho vznikající scény.
Zapracovala bych na sobe, abyste tak mepodlehala tlaku okolí…moje deti tez nezdravi a opravdu neresim, co si kdo o tom myslí…syn take ma sve problémy, chova se pres míru, ale na nazory okoli opravdu nejsem zvědavá. Nikdo vam nema co davat neco najevo, at se staraji o sebe…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.9.20 16:56
@Svistice píše:
Jinak za ty roky galejí s mými dětmi mi přijde, že takováhle údajná „nevychovanost“ je vlastně není ani tak nevychovanost. Je to jen odchylka od nějakého očekávaného chování a (možná lehce paradoxně) je nejhůře hodnocena okolím a vede ke koukání na děti a i jejich rodiče skrz prsty. Do stejného pytle jsou házeny děti, které reagují agresivně nebo děti s dominantními vůdčími sklony.
Na druhou stranu z okolí a kroužků znám dost dětí, co reagují přehnaně hystericky, pláčou a žalují kvůli každému prdu, nekomunikují, nezdraví. Nicméně to je pro okolí ok. Společensky je to přijatelné (asi méně obtežující). Kolikrát jsou ty děti v tomto chování ještě utvrzovány (on/ona je citlivý, moc empatický, on má každého rád a chce se s každým objímat, stydí se, on z toho vyroste…).
Přitom oba ty extrémy jsou něco, co je potřeba nějak korigovat ruku v ruce s tím, že se dítě nechá dozrát.
K olikrat se ruzne chovaji i dospeli a vy chcete div ne dokonale chovani po detech, ktere se vsechno teprve učí…deti jsou deti, ne mali dospeli a nebudou se chovat dokonale…uplne nechapu tohle ruzne hodnoceni a pomlouvání deti…uvedene chovani je vcelku bezne a normální…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.9.20 16:57
@Svistice píše:
Ty arogantní a nezdravící jsou vnímány nehativně, to ano. A zejména u těchto dvou případů je to něco velmi velmi ovlivnitelného výchovou a vzory doma.
Hysterie typu válecí scény má hodně blízko k té agresivnosti.Edit: Nebo dvě stejně staré školkové děti. Jedno je bojácné a tiché, druhé hlasité, hodně v pohybu. To klidnější s eživějšího bojí. Společenské očekáání je, že se přizpůsobí to živější a bude chodit pomalu, mluvit potišeji, nedělat prudké pohyby. Proč není tlak na to, aby to se to bázlivější trochu pochlapilo a naučilo, že pár decibelů v kolí navíc ho nezabije?
Já měla na mysli zejména takové ty děti, co brečí půl hodiny protože jim někdo omylem šlápl na nohu, co žalují, protože Pepíček jim nechce půjčit koloběžku (a očekávají, že ty mu to nařídíš), ty co pozdravíš a oni čučí v šesti letech do země, prtož se prý stydí.
Máme ti jednu takovou holčičku. Jo, kopíruje chování maminky - úzkostná maminka, úzkostné dítě. Nicméně společensky je to viditelně přijatelnější než dítě, co třeba v rámci hry leze po stromech a plotech a u toho vydává hlasité zvuky, protože si hrajou na zloděje a policajty. První dítě vnímáno jako chudák citlivá holčička, druhé jako nevychovaný sígr.
Kluk, co je neprůbojný a super opečovávaný staršími rodiči. Když se ho jiné dítě zeptá, jestli si může půjčit tu zelenou křídu, tak mlčí a kouká. Tak si jí dítě půjčí (když hoch vyloženě nezakázal či nedal jinak najevo nevůli). Kluk začne brečet a je z toho haló, že to druhé zlé dítě mu bere křídy. Ale on je chudák takový citlivý a to druhé děcko je prostě moc oráchlé.
Muj predchozi příspěvek mel byt k tomuhle
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.9.20 17:00
@chaela jeho chovani ma souvislost s tim porozuměním…syn ma s porozuměním take problemy, take se chova atypicky, aby to kompenzoval…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.8.21 16:20
Ahoj. Chtěla bych anonymně oživit diskuzi. Mám (asi) také nevychované dítě. Poraďte. Na podzim bude mít 3 roky, je to chlapec. Je to vymodlene dítě, porodila jsem ho v 37 letech. Partner od nás odešel, když jsem byla těhotná. Vychovavam ho tedy sama. Nemám sourozence a jen jednoho rodiče, mamku. Takže syn zná převážně jen mě a babičku. Do roku a půl byl syn hodné, zlaté dítě. Často mi lidé říkají, že se mu hodně věnuji, chválí, že je šikovný a že jsem s ním pořád, ale kdo jiný by mi s ním byl? A taky je to moje jediné a dlouho očekávané dítě, tak se.mu věnovat chci, chci mu „dát“ do života co „nejvíce“'. Hodně si povídáme, chodíme na procházky, čteme, ukazujeme, poznáváme…syn je šikovný, pěkně mluví, poznává barvy, naji se hezky sám, umí si obout boty i částečně se obléknout, pozdraví, poprosi, podekuje, ale neskutečně mě ničí, že mě neposlechne, řeknu mu/upozorním ho na něco 3× a stejně si udělá po svém. Dám příklad: jeli jsme dnes na výlet autobusem, na nádraží si hrál s autem, jezdil s ním po zemi, pak na zem sednul a lehnul, vstát nechtěl, několikrát jsem mu řekla, ať vstane, vysvětlila, že na zem se neleha, že je tam špína, neposlechl, zvedla jsem.ho ze země, posadila na lavičku a řev, vztekani. Na výletě jsme šli po mostě přes přehradu, v tom se mi vytrhnul z ruky a běžel na druhý konec mostu, volám na něj, ať počká, zvysim hlas ať zastaví a počká na mě, neposlechl a utíkal dál a smál se, utíkala jsem za ním a volala, ale bez úspěchu. Když jsem ho doběhla, dostal na zadek. Brečel a vztekal se. Když se uklidnil, vzala jsem jej do náruče a řekla mu, že se mi nelíbilo, že mi utíkal, že jsem se o něj bála, že spadne do vody z velké výšky, přikyvoval a že už to dělat nebude. Cestou se držel pěkně za ruku a na nádraží se mi zase vytrhnul a málem vletěl pod autobus, jesteze řidič rychle zabrzdil. Jsem z toho unavená, vycerpana. Podobné příhody máme denně. Vím, že hodně dá na chlapy, poslechne je, jenže tatínka ani jiného muže v rodině či okolí nemáme. Poradite mi, jak se chovat, co dělat, abysme měli pěkný vztah, aby nám bylo spolu dobře, aby měl syn ve mně důvěru a oporu? Nechci na něj (pořád) křičet a bít ho. Děkuju! A omlouvám se za anonym
- Citovat
- Upravit
13.8.21 16:25
@Anonymní píše:
Ahoj. Chtěla bych anonymně oživit diskuzi. Mám (asi) také nevychované dítě. Poraďte. Na podzim bude mít 3 roky, je to chlapec. Je to vymodlene dítě, porodila jsem ho v 37 letech. Partner od nás odešel, když jsem byla těhotná. Vychovavam ho tedy sama. Nemám sourozence a jen jednoho rodiče, mamku. Takže syn zná převážně jen mě a babičku. Do roku a půl byl syn hodné, zlaté dítě. Často mi lidé říkají, že se mu hodně věnuji, chválí, že je šikovný a že jsem s ním pořád, ale kdo jiný by mi s ním byl? A taky je to moje jediné a dlouho očekávané dítě, tak se.mu věnovat chci, chci mu „dát“ do života co „nejvíce“'. Hodně si povídáme, chodíme na procházky, čteme, ukazujeme, poznáváme…syn je šikovný, pěkně mluví, poznává barvy, naji se hezky sám, umí si obout boty i částečně se obléknout, pozdraví, poprosi, podekuje, ale neskutečně mě ničí, že mě neposlechne, řeknu mu/upozorním ho na něco 3× a stejně si udělá po svém. Dám příklad: jeli jsme dnes na výlet autobusem, na nádraží si hrál s autem, jezdil s ním po zemi, pak na zem sednul a lehnul, vstát nechtěl, několikrát jsem mu řekla, ať vstane, vysvětlila, že na zem se neleha, že je tam špína, neposlechl, zvedla jsem.ho ze země, posadila na lavičku a řev, vztekani. Na výletě jsme šli po mostě přes přehradu, v tom se mi vytrhnul z ruky a běžel na druhý konec mostu, volám na něj, ať počká, zvysim hlas ať zastaví a počká na mě, neposlechl a utíkal dál a smál se, utíkala jsem za ním a volala, ale bez úspěchu. Když jsem ho doběhla, dostal na zadek. Brečel a vztekal se. Když se uklidnil, vzala jsem jej do náruče a řekla mu, že se mi nelíbilo, že mi utíkal, že jsem se o něj bála, že spadne do vody z velké výšky, přikyvoval a že už to dělat nebude. Cestou se držel pěkně za ruku a na nádraží se mi zase vytrhnul a málem vletěl pod autobus, jesteze řidič rychle zabrzdil. Jsem z toho unavená, vycerpana. Podobné příhody máme denně. Vím, že hodně dá na chlapy, poslechne je, jenže tatínka ani jiného muže v rodině či okolí nemáme. Poradite mi, jak se chovat, co dělat, abysme měli pěkný vztah, aby nám bylo spolu dobře, aby měl syn ve mně důvěru a oporu? Nechci na něj (pořád) křičet a bít ho. Děkuju! A omlouvám se za anonym
Normální dítě, ještě nedomýšlí následky a má svoji hlavu. Já si na syny v tomto věku pořídila batůžek s vodítkem aby nemohli utíkat, taky to u nás bylo/je na denním pořádku. Zabraň tomu, aby se mu něco stalo a nech ho, on vyzraje a pochopí, že nemůže nikam zdrhat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.8.21 16:27
Úplně normální dítě. Je zbytečné ho bít, že se zlobíš pochopí i z toho, že na něj zvýšíš hlas a důrazně mu řekneš, proč se zlobíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.8.21 16:28
@Anonymní píše:
Ahoj. Chtěla bych anonymně oživit diskuzi. Mám (asi) také nevychované dítě. Poraďte. Na podzim bude mít 3 roky, je to chlapec. Je to vymodlene dítě, porodila jsem ho v 37 letech. Partner od nás odešel, když jsem byla těhotná. Vychovavam ho tedy sama. Nemám sourozence a jen jednoho rodiče, mamku. Takže syn zná převážně jen mě a babičku. Do roku a půl byl syn hodné, zlaté dítě. Často mi lidé říkají, že se mu hodně věnuji, chválí, že je šikovný a že jsem s ním pořád, ale kdo jiný by mi s ním byl? A taky je to moje jediné a dlouho očekávané dítě, tak se.mu věnovat chci, chci mu „dát“ do života co „nejvíce“'. Hodně si povídáme, chodíme na procházky, čteme, ukazujeme, poznáváme…syn je šikovný, pěkně mluví, poznává barvy, naji se hezky sám, umí si obout boty i částečně se obléknout, pozdraví, poprosi, podekuje, ale neskutečně mě ničí, že mě neposlechne, řeknu mu/upozorním ho na něco 3× a stejně si udělá po svém. Dám příklad: jeli jsme dnes na výlet autobusem, na nádraží si hrál s autem, jezdil s ním po zemi, pak na zem sednul a lehnul, vstát nechtěl, několikrát jsem mu řekla, ať vstane, vysvětlila, že na zem se neleha, že je tam špína, neposlechl, zvedla jsem.ho ze země, posadila na lavičku a řev, vztekani. Na výletě jsme šli po mostě přes přehradu, v tom se mi vytrhnul z ruky a běžel na druhý konec mostu, volám na něj, ať počká, zvysim hlas ať zastaví a počká na mě, neposlechl a utíkal dál a smál se, utíkala jsem za ním a volala, ale bez úspěchu. Když jsem ho doběhla, dostal na zadek. Brečel a vztekal se. Když se uklidnil, vzala jsem jej do náruče a řekla mu, že se mi nelíbilo, že mi utíkal, že jsem se o něj bála, že spadne do vody z velké výšky, přikyvoval a že už to dělat nebude. Cestou se držel pěkně za ruku a na nádraží se mi zase vytrhnul a málem vletěl pod autobus, jesteze řidič rychle zabrzdil. Jsem z toho unavená, vycerpana. Podobné příhody máme denně. Vím, že hodně dá na chlapy, poslechne je, jenže tatínka ani jiného muže v rodině či okolí nemáme. Poradite mi, jak se chovat, co dělat, abysme měli pěkný vztah, aby nám bylo spolu dobře, aby měl syn ve mně důvěru a oporu? Nechci na něj (pořád) křičet a bít ho. Děkuju! A omlouvám se za anonym
Nevidím nic zvláštního Neboj, to bude lepší a lepší a radím vydržet, po třetím roce se to většinou začíná lámat a dítě „dostane rozum“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.8.21 16:30
Rekla bych, ze celkem normalni triletak. To valeni a vztekani na nadrazi je uplne klasicke. Na nebezpecnych mistech bych ho drzela poradne a byla kdyztak pripravena rychle reagovat. Dobehnout triletaka (pokud nema odrazedlo) by nemel byt problem. Pak vysvetlovat, co je nebezpecne a proc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
@Svistice nevím, nedokáži argumentovat. Mně hlučné chování vadí. Proto i dceru řeším. Mám sestřenici, které je všude plno a dost lidem leze na nervy. Prostě všeho, čeho je příliš může vadit. Tomu rozumím a taky je pro mě přijatelnější klidné chování a vystupování, oproti hulákalům a hlučné chování mě rovněž stresuje. Určitě ****si nezvyknu. Děti nemastne, neslane nevím. Tohle jsem zatím úplně tak neregistrovala. Žalování zatím taky nic. Obě dcery chodí do kroužku, kdy se provazují ty velmi malé, až třeba děti 9.trida. Klasické šarvatky na hřišti moc neznám. Holky si většinou hrají spolu (mám dvě dcery), nebo ve skupině, kde se celkem znají a hranice už jsou jaksi vymezené, tudíž ví, že žalovat blbosti je zbytečné. Zase si třeba pamatuji, že mě teta přesvědčovala a dokonce vůči hlučnější sestřenici zhazovala, že jsem právě nemastná neslaná a ťuňťa. Vůbec jsem to nějak nechápala, spíš to zase vidím až s odstupem času. Kdy i ona je taková hlučnější a takové ty usedlejsi děti ji prostě vytáčí. Ale spíš z principu, protože sama tak nějak vnitřně cítí, že takoví ti je jich všude plno se často s pochopením úplně tak nesetkají.