Mám pocit, že mi dítě zničilo život

  • Fotoalbum (1)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
Anonymní
16.1.22 09:14

Mám pocit, že mi dítě zničilo život.

Dobrý den. Předem Vás prosím, neodsuzujte mně. Jsem v situaci, kdy už občas myslím na to, že by bylo lepší umřít.
Mám 2 děti. Syn 5 let a druhý 8 měsíců. První syn se narodil po náročném porodu, první rok jsem se bála, že bude postižený a moc jsem si ho neužila. Naštěstí je to zdravej kluk, hidně svůj, dost náročnej, ale chytrej a skvělej.
Vždy jsem chtěla děti dvě. Chtěla jsem aby měl sourozence, chtěla jsem si druhý dítě konečně od začátku užít, a proto jsem radši rodila plánovaným císařem, aby se mu nic nestalo.
Začátky byly fajn. Šestinedělí bylo super, ale postupně se to začlo horšit. Ve 3 měsících jsme kvůli asymetrii a predilekci začly cvičit vojtovku, což mělo za následek, že syn přestal pást koníky a začal od tý doby být hodně nespokojený a ubrečený dítě. Samozřejmě jsme byli na neurologii, tam neshledali nic zvláštního, jen že neprospívá a proto se zpomalil PMV. No zkrátím to - po tom co jsme oběhli spoustu doktorů jsme zjistili, že se syn narodil asi s tzv. kiss syndromem (zablokovaný krční obratel), při cvičení se mu to akorát zhoršilo takže chudák kvůli krk nemohl ani pít. Bohužel vojtovkou se mu zablokovaly i jiné části těla, občas jsem měla pocit, jako by mu správně nefungovaly ruce, pak nohy, neustále se škrábal na krku, hůř a hůř spal. V ČR kiss syndrom prakticky nikdo neuznává, jsou 2 doktoři, kteří se tomu věnují, z toho jeden je takovej dost kontroverzní a řada doktorů ho neuznává.
Situaci řešíme, bohužel je to jako na houpačce. Syn se nějak posouvá, teď se asymetricky plazí a stoupá si, ale je hrozně slabej, člověk ho musí stále jistit. Nicméně je to nespokojený dítě, který velkou část dne prořve a v noci se budí a hystericky řve, často he vzhůru a nejde utišit.
Já jsem od jeho 5 měsíců na antidepresivech. Nezvládám pomyšlení že jsme mu ublížili vojtovkou a nejspíš i tim, že jsem ho nosila v nosítku, kde se mu ten krk vždy zablokoval. I přes antidepresiva často přes den brečim a mam pocit že máme zničenej život. Hlavně mám pocit, že ani psychicky neni v pohodě. Přijde mi že má takovej prázdnej pohled. Víc ho zajímají věci než lidi. Často akorát divně plácá ručičkou. Nežvatlá, nemazlí se. Zkoumá často dírky na rotopedu. Oční kontakt má a na jméno se otočí. Ale mám pocit že to je autista. Vim že u takhle malejch dětí se to diagnostikovat nedám ale myslim že varovný známky tam jsou. Má i často ruce v pěst.
Já to psychicky nedávám. Nedělá mi žádnou radost, jen se furt stresuju, myslim na budoucnost, na život s autistou, na to jak jsme si zničili život. V noci se často budím a klepu se. Mám pocit už že ho ani nemám ráda a často si říkám že bych ho radšu dala do babyboxu a nebo dětskýho domova. Nebejt názoru manžela a rodiny a co by si pomysleli známý bych to asi fakt udělala. Byla jsem na psychoterapii párkrát, ale pořádně mi to nic nedalo. Chtěla bych zpět svůj život jen s jedním dítětem, kterému se teď nemůžu ani pořádně věnovat protože mladší vyžaduje 100 % pozornosti. Manžel mi hrozně pomáhá a často s nim spí, ale já i tak nespím, budí mě pláč a svírá se mi u toho žaludek. Občas přemýšlím, že by bylo nejlepší to skončit, ale to bych nemohka staršímu synovi udělat.
Dřív jsem byla kkidnej a vyrovnanej člověk a rodina je pro mě vším. Ale nechci žít s autistou a nechci to dítě. Jinak okolí si myslí že je v pořádku a že je to jen v mý hlavě.
Dékuju že jsem se zde mohla svěřit. :,(

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Anonymní
16.1.22 09:22

Ahoj, předně bych tě chtěla podpořit, bude lépe :hug: pokud se ti nezdá vývoj mladšího dítěte, zkus kontaktovat ranou péči, mohli by ti poradit, na koho se obrátit při pomoci s vývojem. A na takové nějaké úvahy typu autismus je ještě brzy, sice je dítě s autismem náročné, ale určitě to není konec světa a taky na tom není pořád stejně, i takové dítě se vyvíjí a postupně se naučí vše potřebné :hug:

Určitě bych v tvém případě vyhledala psychoterapeutickou pomoc, soustředila se co nejvíc na sebe a relaxaci. Rodina at se co nejvíc zapojí do péče o děti, aby ses co nejdřív dala dohromady.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
16.1.22 09:30

Nejsem maminka a už nikdy nejspíš nebudu. Takže je pro mě nepochopitelné, že svoje dítě viníš z toho, že ti zkazilo život. Ty sama ses rozhodla jej mít. To dítě za to nemůže a zdravé dítě je obrovský dar. Jenže to předem nikdy nevíš, jak to dopadne. Takže najdi si doktora pro sebe a převezmi zodpovědnost za své rozhodnutí. A přestaň z toho vinit to dítě. Dej se dohromady, protože tvoje děti mámu potřebují a jinou mít nebudou.

  • Citovat
  • Nahlásit
16.1.22 09:30

Tak jsem si přečetla tvůj příspěvek a moc mě mrzí čím procházíš. No hele vím že se tady na mě spoustu maminek sesype ale já jsem právě s mým synem taky musela cvičit vojtovku a taky mám pocit že mu to nepomohlo a akorát se tím všechno zhoršilo. Já ti mám úplně pocit že ta vojtovka je snad jako nějaká móda že to předepisují každému druhému dítěti I když je to k prdu podle mého. No ale to je jen můj názor nejsem zdravotník ani nic takového. Je super že máš manžela který se snaží pomáhat a zapojit se to je veliká výhra. Jinak u takhle malého děťátka se nedá říct jestli to autista bude nebo ne. Možná má prostě jen nějaké blbé období dost to asi rosprdlala ta vojtovka a třeba se to všechno ještě zlepší ale asi bude chtít čas jako víc času než jiné děti prostě. Pokud jde o ty psychoterapie tak možná bych zkusila změnit psychologa nebo terapeuta a pokud by ani to nepomohlo tak bych na to prdla a Spíš bych se se svými pocity svěřila rodině nebo nějaké dobré kamarádce. To by možná bylo lepší. A taky bych se snažila i když je to opravdu těžké najít si nějaký čas sama pro sebe. Rozumím tím čas kterým opravdu budeš trávit Tak jak chceš ty a nikoli uklízení nebo vaření.😃 Mému mrňouskovi je aktuálně dva a půl roku a je tak strašně divoký že utahá čtyři dospěláky najednou jako opravdu a nejspíš je tam asi ADHD takže mám taky občas depky co si budeme povídat. A víš co mě nejvíc pomáhá dát malého prostě k babičce a věnovat se sama sobě. Vždycky si promyslím jaký filmy bych chtěla vidět a jedu si celý den Prostě filmy k tomu nějaké dobré zobání a relaxuji a odpočívám. Vím že takové ty dokonalé matky mě to asi ukamenují ale já si prostě myslím že každý máme nárok na to si odpočinout a určitě by to prospělo i tobě. Jinak takovéhle pocity jako máš ty si myslím že má hodně maminek kteří se ocitli v nějakém problémů ale jen málokdo to prostě přizná. Omlouvám se za ten sáhodlouhej román. Drž se :srdce: :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
19609
16.1.22 09:41
@Anonymní píše:
Nejsem maminka a už nikdy nejspíš nebudu. Takže je pro mě nepochopitelné, že svoje dítě viníš z toho, že ti zkazilo život. Ty sama ses rozhodla jej mít. To dítě za to nemůže a zdravé dítě je obrovský dar. Jenže to předem nikdy nevíš, jak to dopadne. Takže najdi si doktora pro sebe a převezmi zodpovědnost za své rozhodnutí. A přestaň z toho vinit to dítě. Dej se dohromady, protože tvoje děti mámu potřebují a jinou mít nebudou.

Člověk, co se nikdy nemusel kvůli novorozenci upozadit, neví co to je mít hormonální bouři, která spustí psychické potíže, nezná dlouhodobou spánkovou deprivaci, by asi měl svůj názor spolknout a nechat si svoje příspěvky pro sebe. Nic ve zlém ;)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
16.1.22 09:55

Já tě chápu a anonym si dávat nebudu. Občas si u nejmladšího nejsem jistá, jestli ho mám ještě ráda. A ono se pak v nějaké krizi ukáže, že pochopitelně mám, někdy ale ta vyčerpaná část mne neví. Občas na ten babybox myslím také, ale jemu už bude pět let, asi bych ho tam skládala dost blbě. Do toho (i blízké) okolí rádo bagatelizuje psychické dopady u synka i mne, hodnotí pohledem. Ale co chci říct, ten tvůj maličký má za sebou hodně nepříjemného, proto se může chovat jinak, proto u něj možná pozoruješ nějaké nestandardní vzorce chování.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
17409
16.1.22 09:56

Soucitim. Prvni dcera dost mozna mela KISS syndrom, to uz nikdy nezjistim, kdyz se narodila, tak jsem o nicem takovem nikdy neslysela.

Prvnich 9 mesicu bylo strasnych, byla motoricky pozadu, porad brecela (fakt porad), spatne pribirala, prestala v 8m docasne jist a pit… Pak jsme si prosli ruznymi obdobimi zachvatu vzteku a sebeposkozovani, strachu z lidi i deti, zvuku, obsesi, nespavosti… Byla abnormalne narocne dite a i ja sklouzavala k myslenkam na nejakou PAS. Ale abych to zkratila - je to sikovna holka, uz ctvrtacka, jednickarka, nadana na spoustu veci. A samozrejme je to s ni porad slozite, ale da se to zvladnout. Na jednu stranu by ji clovek nejradsi obcas uskrtil, na druhou stranu opravdu dokaze cloveku udelat spoustu radosti. Jenom chci rict, ze takhle na zacatku se muze jednat nejen o autismus, ale i spoustu dalsich diagnoz, ze kterych se da „vyrust“. Vyhledanim odborniku urcite nic nezkazite, kdyz se problemy podchyti vcas, da se s nimi udelat mnohem vic. :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
17409
16.1.22 10:03

Jo, a zpetne nevim, co jsem k nejstarsimu diteti citila v tech prvnich mesicich, protoze jsem byla jenom vycerpana, citila jsem hlavne zodpovednost… Kdyz se to pak zlepsilo a prestal ten ustavicny rev, tak jsem se skoro sesypala, asi to ze me spadlo a teprve jsem si zacala uvedomovat, jak hrozne to bylo. Dalsi dve deti byly jako mimina celkem v pohode, ale se synem jsem si zas uzila po zdravotni strance, byl porad nemocny, nebyl mesic bez vysokych horecek… Doted nam domu nosi vsechno, co potka. Clovek si to materstvi nejak maluje, ale ono je to nakonec vsechno jinak… :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8293
16.1.22 10:03
@Cattus píše: Člověk, co se nikdy nemusel kvůli novorozenci upozadit, neví co to je mít hormonální bouři, která spustí psychické potíže, nezná dlouhodobou spánkovou deprivaci, by asi měl svůj názor spolknout a nechat si svoje příspěvky pro sebe. Nic ve zlém ;)

Nebuď na ni zla. Tohle všechno se dá dopředu nastudovat a pak žena není překvapená ale připravena. Růžička má pravdu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.1.22 10:05
@Anonymní píše:
Dobrý den. Předem Vás prosím, neodsuzujte mně. Jsem v situaci, kdy už občas myslím na to, že by bylo lepší umřít.
Mám 2 děti. Syn 5 let a druhý 8 měsíců. První syn se narodil po náročném porodu, první rok jsem se bála, že bude postižený a moc jsem si ho neužila. Naštěstí je to zdravej kluk, hidně svůj, dost náročnej, ale chytrej a skvělej.
Vždy jsem chtěla děti dvě. Chtěla jsem aby měl sourozence, chtěla jsem si druhý dítě konečně od začátku užít, a proto jsem radši rodila plánovaným císařem, aby se mu nic nestalo.
Začátky byly fajn. Šestinedělí bylo super, ale postupně se to začlo horšit. Ve 3 měsících jsme kvůli asymetrii a predilekci začly cvičit vojtovku, což mělo za následek, že syn přestal pást koníky a začal od tý doby být hodně nespokojený a ubrečený dítě. Samozřejmě jsme byli na neurologii, tam neshledali nic zvláštního, jen že neprospívá a proto se zpomalil PMV. No zkrátím to - po tom co jsme oběhli spoustu doktorů jsme zjistili, že se syn narodil asi s tzv. kiss syndromem (zablokovaný krční obratel), při cvičení se mu to akorát zhoršilo takže chudák kvůli krk nemohl ani pít. Bohužel vojtovkou se mu zablokovaly i jiné části těla, občas jsem měla pocit, jako by mu správně nefungovaly ruce, pak nohy, neustále se škrábal na krku, hůř a hůř spal. V ČR kiss syndrom prakticky nikdo neuznává, jsou 2 doktoři, kteří se tomu věnují, z toho jeden je takovej dost kontroverzní a řada doktorů ho neuznává.
Situaci řešíme, bohužel je to jako na houpačce. Syn se nějak posouvá, teď se asymetricky plazí a stoupá si, ale je hrozně slabej, člověk ho musí stále jistit. Nicméně je to nespokojený dítě, který velkou část dne prořve a v noci se budí a hystericky řve, často he vzhůru a nejde utišit.
Já jsem od jeho 5 měsíců na antidepresivech. Nezvládám pomyšlení že jsme mu ublížili vojtovkou a nejspíš i tim, že jsem ho nosila v nosítku, kde se mu ten krk vždy zablokoval. I přes antidepresiva často přes den brečim a mam pocit že máme zničenej život. Hlavně mám pocit, že ani psychicky neni v pohodě. Přijde mi že má takovej prázdnej pohled. Víc ho zajímají věci než lidi. Často akorát divně plácá ručičkou. Nežvatlá, nemazlí se. Zkoumá často dírky na rotopedu. Oční kontakt má a na jméno se otočí. Ale mám pocit že to je autista. Vim že u takhle malejch dětí se to diagnostikovat nedám ale myslim že varovný známky tam jsou. Má i často ruce v pěst.
Já to psychicky nedávám. Nedělá mi žádnou radost, jen se furt stresuju, myslim na budoucnost, na život s autistou, na to jak jsme si zničili život. V noci se často budím a klepu se. Mám pocit už že ho ani nemám ráda a často si říkám že bych ho radšu dala do babyboxu a nebo dětskýho domova. Nebejt názoru manžela a rodiny a co by si pomysleli známý bych to asi fakt udělala. Byla jsem na psychoterapii párkrát, ale pořádně mi to nic nedalo. Chtěla bych zpět svůj život jen s jedním dítětem, kterému se teď nemůžu ani pořádně věnovat protože mladší vyžaduje 100 % pozornosti. Manžel mi hrozně pomáhá a často s nim spí, ale já i tak nespím, budí mě pláč a svírá se mi u toho žaludek. Občas přemýšlím, že by bylo nejlepší to skončit, ale to bych nemohka staršímu synovi udělat.
Dřív jsem byla kkidnej a vyrovnanej člověk a rodina je pro mě vším. Ale nechci žít s autistou a nechci to dítě. Jinak okolí si myslí že je v pořádku a že je to jen v mý hlavě.
Dékuju že jsem se zde mohla svěřit. :,(
Rozumim Ti a klidne priznavam, ze potom co prozivam se svoji schizofrenickou, byly caste chvile, ze jsem si rikala, kdyby sel vratit
@Anonymní píše:
Dobrý den. Předem Vás prosím, neodsuzujte mně. Jsem v situaci, kdy už občas myslím na to, že by bylo lepší umřít.
Mám 2 děti. Syn 5 let a druhý 8 měsíců. První syn se narodil po náročném porodu, první rok jsem se bála, že bude postižený a moc jsem si ho neužila. Naštěstí je to zdravej kluk, hidně svůj, dost náročnej, ale chytrej a skvělej.
Vždy jsem chtěla děti dvě. Chtěla jsem aby měl sourozence, chtěla jsem si druhý dítě konečně od začátku užít, a proto jsem radši rodila plánovaným císařem, aby se mu nic nestalo.
Začátky byly fajn. Šestinedělí bylo super, ale postupně se to začlo horšit. Ve 3 měsících jsme kvůli asymetrii a predilekci začly cvičit vojtovku, což mělo za následek, že syn přestal pást koníky a začal od tý doby být hodně nespokojený a ubrečený dítě. Samozřejmě jsme byli na neurologii, tam neshledali nic zvláštního, jen že neprospívá a proto se zpomalil PMV. No zkrátím to - po tom co jsme oběhli spoustu doktorů jsme zjistili, že se syn narodil asi s tzv. kiss syndromem (zablokovaný krční obratel), při cvičení se mu to akorát zhoršilo takže chudák kvůli krk nemohl ani pít. Bohužel vojtovkou se mu zablokovaly i jiné části těla, občas jsem měla pocit, jako by mu správně nefungovaly ruce, pak nohy, neustále se škrábal na krku, hůř a hůř spal. V ČR kiss syndrom prakticky nikdo neuznává, jsou 2 doktoři, kteří se tomu věnují, z toho jeden je takovej dost kontroverzní a řada doktorů ho neuznává.
Situaci řešíme, bohužel je to jako na houpačce. Syn se nějak posouvá, teď se asymetricky plazí a stoupá si, ale je hrozně slabej, člověk ho musí stále jistit. Nicméně je to nespokojený dítě, který velkou část dne prořve a v noci se budí a hystericky řve, často he vzhůru a nejde utišit.
Já jsem od jeho 5 měsíců na antidepresivech. Nezvládám pomyšlení že jsme mu ublížili vojtovkou a nejspíš i tim, že jsem ho nosila v nosítku, kde se mu ten krk vždy zablokoval. I přes antidepresiva často přes den brečim a mam pocit že máme zničenej život. Hlavně mám pocit, že ani psychicky neni v pohodě. Přijde mi že má takovej prázdnej pohled. Víc ho zajímají věci než lidi. Často akorát divně plácá ručičkou. Nežvatlá, nemazlí se. Zkoumá často dírky na rotopedu. Oční kontakt má a na jméno se otočí. Ale mám pocit že to je autista. Vim že u takhle malejch dětí se to diagnostikovat nedám ale myslim že varovný známky tam jsou. Má i často ruce v pěst.
Já to psychicky nedávám. Nedělá mi žádnou radost, jen se furt stresuju, myslim na budoucnost, na život s autistou, na to jak jsme si zničili život. V noci se často budím a klepu se. Mám pocit už že ho ani nemám ráda a často si říkám že bych ho radšu dala do babyboxu a nebo dětskýho domova. Nebejt názoru manžela a rodiny a co by si pomysleli známý bych to asi fakt udělala. Byla jsem na psychoterapii párkrát, ale pořádně mi to nic nedalo. Chtěla bych zpět svůj život jen s jedním dítětem, kterému se teď nemůžu ani pořádně věnovat protože mladší vyžaduje 100 % pozornosti. Manžel mi hrozně pomáhá a často s nim spí, ale já i tak nespím, budí mě pláč a svírá se mi u toho žaludek. Občas přemýšlím, že by bylo nejlepší to skončit, ale to bych nemohka staršímu synovi udělat.
Dřív jsem byla kkidnej a vyrovnanej člověk a rodina je pro mě vším. Ale nechci žít s autistou a nechci to dítě. Jinak okolí si myslí že je v pořádku a že je to jen v mý hlavě.
Dékuju že jsem se zde mohla svěřit. :,(

Rozumim Ti a klidne priznavam, ze pri souziti se svoji schizofrenickou byli chvile kdy jsem si rikala, ze kdyby sel vratit cas a ja to vse mohla zmenit, tak ze bych dceru mozna dala do baby boxu.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
16.1.22 10:06

Celkem se v tom vidím. Mám 2 syny. První měl náročný porod, hrozili mi tím, že bude postižený… No a je mu 10 let, je to nejchytřejší člověk, co znám. Je to „divnodítě“, ale je skvělej.
Pak máme dítě, co bylo podobné, jak popisuješ. Včetně toho, že si myslím, že měl kiss syndrom (v době před 8 lety o něm nikdo neslyšel). Cvičili jsme vojtovku, ale jeho posunula - naučil se otáčet na břicho, ale nepásl snad do půl roka :lol: Do roka byl jak kývající pejsek (neudržel pořádně hlavu a ještě ve 14 měsících preferoval v kočárku leh). První 3 roky života prořval. Do 3 let měl dudlík, abych přežila :lol: Problém bylo jídlo a všechno.
Pokud má oční kontakt a reaguje na jméno, tak bych byla klidnější. U nás se taky řešil autismus. Syn se do 2 let projevoval jako autista. Nezávisle na sobě se mě na to ptalo několik lékařů.
Taky jsem probrečela několik dní, ale manžel mi řekl, že je to naše dítě a je na nás ho posunout tak, aby byl v pohodě. Takže jsem změnila přístup a přestala jsem se soustředit na to, co neumí a začala jsem se soustředit na to, co umí. A asi to mi pomohlo, protože jsem začala sledovat pokroky.
Není autista. Je prostě náročnější. Osobně si myslím, že má ADHD, ale on se všude chová slušně, má problém mluvit před cizími lidmi, hodně se stydí a vydrží to i 2,5 hodiny, než se uvolní. Jak se uvolní, tak to je smršť. Takže veškerá vyšetření v pohodě a já vypadám jak hysterka. Ale už se začíná uvolňovat ve škole, tak uvidíme, co nám přinese konzultace s učitelkou (jsem zvaná).

PS: Někde jsem četla, že malé kluky víc zajímá hýbající se závěs než pitvořící se matka. Takže proto ho může zajímat rotoped.

@Anonymní píše:
Nejsem maminka a už nikdy nejspíš nebudu. Takže je pro mě nepochopitelné, že svoje dítě viníš z toho, že ti zkazilo život. Ty sama ses rozhodla jej mít. To dítě za to nemůže a zdravé dítě je obrovský dar. Jenže to předem nikdy nevíš, jak to dopadne. Takže najdi si doktora pro sebe a převezmi zodpovědnost za své rozhodnutí. A přestaň z toho vinit to dítě. Dej se dohromady, protože tvoje děti mámu potřebují a jinou mít nebudou.

Připomínáš mi moji mámu. Ta to viděla podobně. Pořád mi připomínala, jak jsem se sama rozhodla a neustále mi opakovala, jaké náročné a hrozné dítě jsem byla já. No a já jsem onemocněla, manžel byl pryč a ona mi přišla na týden pomoct. Po týdnu mi řekla, že mě obdivuje, že ona by takové dítě nedala a zrušila společnou dovolenou na léto :lol:
A to byly mladšímu už 2 roky a z toho nejhoršího jsme byli venku.
Nesuď nikoho, pokud nejdeš v jeho botách ;)

  • Citovat
  • Nahlásit
24052
16.1.22 10:12

V první řadě posílám :hug: musí to být opravdu na palici. Zkoušeli jste i jiné cvičení? Jestli je slabý a „zablokovaný“, cvičit by potřeboval, ale něco jiného než vojtovku. Že se chová zvláště může být čímkoliv, autismem i třeba tím, že si už zažil dost bolesti. Když si představím že měl zablokovaný krk a do toho mu to ještě zhoršilo cvičení, které samo o sobe bolí, musel si chudáček fakt vytrpět :( kdo by toho neměl plné zuby. Všechno se zlepší, uvidíš, ale ty musíš být silná, ber léky a zkus najít jinou terapii. Jednou budeš ráda, že jste všechno zvládli.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.1.22 10:14
@Cattus píše: Člověk, co se nikdy nemusel kvůli novorozenci upozadit, neví co to je mít hormonální bouři, která spustí psychické potíže, nezná dlouhodobou spánkovou deprivaci, by asi měl svůj názor spolknout a nechat si svoje příspěvky pro sebe. Nic ve zlém ;)

Asi chápu, jak to myslíš. Ano, mít dítě je náročné. Ale za mě teda minimálně nevhodná volba slov. Opravdu nechápu, jak matka o svém dítěti může smýšlet tak, že ji zkazilo život. To dítě si to nevybralo.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
16.1.22 10:15

Ja se ti vubec ale vubec nedivim. Nemohla bych mit postižené dite. Radsi zadne nez autistu. Dala bych ho nekde do ustavu a radsi předstírala ze zemrel. Postizene dite znici zivot i sourozencum. Anonym. Stydim se to rikat verejne, ze jsem takový necita.

  • Citovat
  • Nahlásit
3747
16.1.22 10:17
@kulíšek_s_bambulí píše:
Tak jsem si přečetla tvůj příspěvek a moc mě mrzí čím procházíš. No hele vím že se tady na mě spoustu maminek sesype ale já jsem právě s mým synem taky musela cvičit vojtovku a taky mám pocit že mu to nepomohlo a akorát se tím všechno zhoršilo. Já ti mám úplně pocit že ta vojtovka je snad jako nějaká móda že to předepisují každému druhému dítěti I když je to k prdu podle mého. No ale to je jen můj názor nejsem zdravotník ani nic takového. Je super že máš manžela který se snaží pomáhat a zapojit se to je veliká výhra. Jinak u takhle malého děťátka se nedá říct jestli to autista bude nebo ne. Možná má prostě jen nějaké blbé období dost to asi rosprdlala ta vojtovka a třeba se to všechno ještě zlepší ale asi bude chtít čas jako víc času než jiné děti prostě. Pokud jde o ty psychoterapie tak možná bych zkusila změnit psychologa nebo terapeuta a pokud by ani to nepomohlo tak bych na to prdla a Spíš bych se se svými pocity svěřila rodině nebo nějaké dobré kamarádce. To by možná bylo lepší. A taky bych se snažila i když je to opravdu těžké najít si nějaký čas sama pro sebe. Rozumím tím čas kterým opravdu budeš trávit Tak jak chceš ty a nikoli uklízení nebo vaření.😃 Mému mrňouskovi je aktuálně dva a půl roku a je tak strašně divoký že utahá čtyři dospěláky najednou jako opravdu a nejspíš je tam asi ADHD takže mám taky občas depky co si budeme povídat. A víš co mě nejvíc pomáhá dát malého prostě k babičce a věnovat se sama sobě. Vždycky si promyslím jaký filmy bych chtěla vidět a jedu si celý den Prostě filmy k tomu nějaké dobré zobání a relaxuji a odpočívám. Vím že takové ty dokonalé matky mě to asi ukamenují ale já si prostě myslím že každý máme nárok na to si odpočinout a určitě by to prospělo i tobě. Jinak takovéhle pocity jako máš ty si myslím že má hodně maminek kteří se ocitli v nějakém problémů ale jen málokdo to prostě přizná. Omlouvám se za ten sáhodlouhej román. Drž se :srdce: :hug:

S tou vojtovkou souhlasím, je to móda. Mě ji v nemocnici do donutili pro syna, no byla jsem s nim jednou, když jsem viděla co tam dělají naprosto zdravému miminku tak jsem ho vzala a už nikdy tam nesla ani to s nim necvicila. Rval chudak jak tur. A doporučili to jen proto, ze nebyl úplně dle tabulek, no samozřejmě byl úplně normální, jen mu něco trvalo trosku déle.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat