Mám poporodní depresi?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Kolem 3 mesice by mohlo mit rustovy spurt.http://www.moje-rodina.cz/miminka/rustovy-spurt
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
potřebuješ se vyspat, to je všechno, jsi utahaná. je to normální, bohužel. jinak na kojení kašli, vůbec to není tak důležité, když dáš UM, budeš klidnější, mimino spokojené a najedené a o nic jiného nejde. Já mám děti tři o únavě můžu psát romány 
, manžela vidím cca 2hod denně, takže s dětmi moc pomoct nestihne. Prostě se uklidni, máš dítě, dostane najíst, přebalíš a oblékneš, nic jiného důležité není, stres je zbytečný
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
to se spraví, to nic já to zažívala pár týdnů po porodu, kdy jsem byla úplně KO a do toho se vše kazilo, malou bolelo bříško, doma bordel a chodili návštěvy. Nemáš babičky? Nebo zajeď někam na návštěvu, malá už je větší, mě by to pomohlo ať nesedíš doma atd. S kojením neboj se, já mám prsa miniaturní 
!!!!! a kojia jsem plně 6měsíců a taky těch krizí bylo a hlavně jak do mě všichni hučeli, prostě koj častěji, tvroba se pak upraví a po prá dnech bude zase s kojením líp…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Musíš se vyspat a odpočinout. Měla sem něco podobného kydž bylo malému 5 měsíců, totální zhroucení, uzkosti, pláč, Šílené. pomohlo mi rozhovor z psychologem a fakt se pořádně vyspat, Malej skoro v noci nespal a do toho dcerka 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Chce to odpočinek… vyprdnout se na uklízení a jít si lehnout s mimískem. Já měla nervy z toho, že jsem málo spala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
já to měla podobně s tím rozdílemže unavená jsem byla první půlrok permanentně a pak se to postupně zlepšovalo.taky mě nic nebavilo a přiznám se,že když se mě někdo zeptal nad kočárkem,to je paráda mít miminko,co?jak si to užíváš??odpovídala jsem,neužívám!!..čuměli na mě jak na blbku,ale říkala jsem pravdu.ted je prckovi 19 měsíců a začalo mě to bavit cca v jeho 10ti měsících,když už dost vnímal..prostě nejsem typ na miminka,ale radši si „pokecám“ s těmi většími:-)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mno… ja poporodni depku měla jak vyšitou.. 
Omlouvám se za anonym ale jinak to nejde) Snášela jsem to hodně špatně.. Myslela jsem si že to prostě nezvladnu.. Bylo mi 19 kdyz jsem porodila.. Cítila jsem se na vše sama a myslela že budu už jen cely život poslouchat řev, ze budu jen krmit a přebalovat a že už se nikdy nevyspím.. Měla jsem chuť skočit s malou z okna.. Řvala jsem že to je smrad kterej jen rve.. Ted je mi to strašně moc lito.. Stydím se za to co jsem dokazala tenkrat řict a stydím se za své myslenky.. Měla jsem chut ji nekde nechat a jít spat .. prostě to bylo unavou.. Ted už má mala 8 měsicu a už je vše v pořadku.. je to moje zlatíčko ktery miluju z celyho meho srdíčka
- Citovat
- Upravit
Ahojky, já mám doma 5ti týdnů starého bručka a taky občas bojuji s pocity… sice nám spinká docela krásně v noci, ale ze zečátku nás dost vystresli v porodnici, pak nám trvalo než jsme „stabilizovali“ kojení a do toho mě chytl žlučník
teď je vše o.k. až na ten žlučník, ale ten dělá docela potíže… já jsem pak v nepohodě a už to jede…
Já myslím, že po porodu a do třeba 3/4 roku dítěte možná i dýl stačí nějaké „rozkolejení“ a už na sebe nějaká ta depka nenechá dlouho čekat. Hlavně nesmí být permanentní si myslím. Snaž se chodit hodně ven, pokud to jde zapoj babičky a odpočívej… ženský strašně špatně nesou, že pak nestíhaj ať jde o cokoliv…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
No, také jsem prožila svoje po 1 i po 2 porodu. Poprvé- bylo mi 22 roků, navíc daleko od rodičů(jsem cizinka) i když nablízku byl manžel i tchyně. Přesto jsem se tak cítila bezmocná, že se o dítě nedokážu postarat, neustále jsem bulila, nejedla pořádně. Výsledek-málo mléka, malá skončila na lahvi. Brala jsem to jako svoje selhání. Druhy porod se konal až po třidcitce, tento krát jsem vzala do hlavy že zase selžu v kojení. Zase ten pocit bezmocnosti měla jsem za to, že nic nezvládám a při tom je mi už za 30, styděla jsem se za to. Byla jsem tak citově labilní, rozbrečela mne i letící mucha. Nakonec, uběhly asi 4 týdny po porodu a všechno se dávalo do pořádku, malého jsem kojila rok a pul, pak „opičaček“ už nechtěl, jinak bych ho kojila i dal. Zkratka, chci říct, že každá žena porod nese jinak, nesmí o sobě myslet že je neschopná, že nic nezvládá, a mít na mysli že jsou to hormonální změny, které dokážou pěkně s námi zamávat, ne bát se poprosit o pomoc.
- Citovat
- Upravit
Ahojky,já rodila před 11 lety.Manžel v tu dobu jezdil za prací 300km daleko,babičky jsem měla taky daleko,do toho se syn narodil v listopadu/snad nejhorší měsíc v roce na depky/ a bydleli jsme v cizím městě.No prostě…nikoho jsem tady neznala.Depkama jsem nikdy netrpěla,ale jsem úzkostlivý a stresový typ.Těhu jsem si užívala super,ale po porodu /císařem/ druhý den…záchvaty pláče,panika a strach.Dojela jsem s malým domů-manžel viděl maloška až 8 den.Když byl doma,tak se to docela dalo,ale jakmile měl odjet a já slyšela jak se za ním zabouchly dveře,už jsem letěla na záchod a průjen a nadavovala jsem se.Nenapadlo mě,že je to depka.Takhle jsem to vydržela asi půl roku,manžel si toho ani nevšiml a já se tím "nechlubilaů 
,připadala jsem si jako neschopná matka. Žaludek už mě bolel stále,nebyla jsem schopná vůbec jíst a shodila jsem asi 6 kg.Doktorka mě poslala na sono žaludku a vše o.k. a pak na psychiatrii a tak doktorka řekla,že mám poporodní deprese-střední.Takže antidepresiva jsem brala 4 roky.Po nástupu do práce se vše zlepšilo a léky jsem mohla zahodit.
Ovšem teď po 11 letech jsem neplánovaně opět otěhotněla,jsem v 6.měsíci.Na mimi se moc těším,ale zároveň mám hrozný strach,abych nedopadla stejně.Jsem typ.který má veliké problémy se spaním i tak a jakmile to malé v noci budu kojit,těžko usnu a pak to u mě nastupuje ve stres a stres se mění v depku.
Manžel říká,že to bude jiné,že máme už syna co pomůžu,on už nejezdí za prací a znám tady plno lidí,ale mě to nějak neuklidňuje…
- Citovat
- Upravit
pepivaha píše:
Ahojky,já rodila před 11 lety.Manžel v tu dobu jezdil za prací 300km daleko,babičky jsem měla taky daleko,do toho se syn narodil v listopadu/snad nejhorší měsíc v roce na depky/ a bydleli jsme v cizím městě.No prostě…nikoho jsem tady neznala.Depkama jsem nikdy netrpěla,ale jsem úzkostlivý a stresový typ.Těhu jsem si užívala super,ale po porodu /císařem/ druhý den…záchvaty pláče,panika a strach.Dojela jsem s malým domů-manžel viděl maloška až 8 den.Když byl doma,tak se to docela dalo,ale jakmile měl odjet a já slyšela jak se za ním zabouchly dveře,už jsem letěla na záchod a průjen a nadavovala jsem se.Nenapadlo mě,že je to depka.Takhle jsem to vydržela asi půl roku,manžel si toho ani nevšiml a já se tím "nechlubilaů
Ovšem teď po 11 letech jsem neplánovaně opět otěhotněla,jsem v 6.měsíci.Na mimi se moc těším,ale zároveň mám hrozný strach,abych nedopadla stejně.Jsem typ.který má veliké problémy se spaním i tak a jakmile to malé v noci budu kojit,těžko usnu a pak to u mě nastupuje ve stres a stres se mění v depku.
Manžel říká,že to bude jiné,že máme už syna co pomůžu,on už nejezdí za prací a znám tady plno lidí,ale mě to nějak neuklidňuje…
- Citovat
- Upravit
Anonymní píše:
Dobrý den maminky,
mám doma téměř 3 měsíční dcerku. Porod byl opravdu těžký, musela jsme pak i na revizi, ale nakonec jsem to zvládla. Přítel teď bohužel pracuje mimo město a domů jezdí jen na víkendy. Jsme na všechno sama…začala jsme mít šílené stavy úzkosti, v noci jak jdu spát mám stáhnutý žaludek a je mi na zvracení, pořád jen brečím a někdy je to nezastavitelné. Začlo to i kvůli kojení, malá se mi začala kroutit u prsu, tak jsme myslela, že mám málo mlíka. Nakoupila jsem homeopatika, čaje, Caro…snažím se jíst a pít co nejvíce. Chtěla jsem moc kojit, ale začala jsem mít pocit, že to nepůjde, že určitě nemám mlíko a moc to prožívala. Jak mi dr.řekla, že mám dát Nutrilon, sesypala jsem se… Nic mě nebaví, nic netěší. Jen ta moje malá, když ji mám u sebe a blbnem, tak jsem šťastná, jak pláče, pláču taky…jsem chodící mrtvola, nechápu co se mnou děje. Miminko jms esi moc přáli a teď je to pro mě všechno velký boj. Myslíte, že bych měla vyhledat pomoc? A kde? Děkuji
Ahoj zakladatelko. Něco podobného jsem zažívala první těhotenství 
Je to fakt hrůza. No, teď asi napíšu něco za co mne tu ženský asi umlátí,ale já se vyflákla na kojení koupila nutrilon a do týdne bylo po starostech. Malá se srovnala,mě se hormony asi taky začaly upravovat a byla jsem malinko odpočatější. Bylo to tak strašný, že při druhým dítěti jsem se nebála porodu jako toho, že mě budou nutit kojit-nenutil mě nikdo,malá je na flašce od narození a já i ona jsme happy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj, chci Vás podpořit pepivaha. Moc Vás chápu-„abych nedopadla stejně“. Já také málem skončila u psychologa. U mne to bylo kojení, že zase to nezvládnu. Když manžel odjížděl přič na školení, jsem se s ním loučila jako by šel do války. Takže kamarádka byla tak hodná, že přespala u mne. Mimochodem bydlíme v jednem domě s rodiči manž. S tchyní máme dobré vztahy ale nemáme moc k sobě blízko. Hlavně nesmíte připouštět, že to dopadne stejně. U mně to nakonec všechno dopadlo dobře. Jestli máte někoho, komu můžete říct víc než ostatním, a věřite mu, tak se nebojte s ním podělit o svých problémech. Podle toho, co píšete, Já bych osobně vyhledala ještě před porodem i odbornou pomoc(psychologa). Ta vaše doktorka, podle mne, měla poznat mnohém dřív důvod Vašich zdravotních problémů. Psychické naladění je moc důležité. Hlavně, všechno je ve Vašich rukou. Vaš manžel má pravdu, že už všechno jiné, to znamená, že tento krát prostě musí všechno dopadnout dobře a ne jak jinak. Držím Vám palce a věřím, že to zvládnete, i když to občas nebude pro Vás jednoduché. Ještě chci zdůraznit, že nejste sama, je na Vás jak s tím poperete. Snažte se nemyslet na to, jak to bylo tehdy a myslete na to jaké očí bude mít miminko apod., vím, že radit je snadné.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Dobrý den maminky,
mám doma téměř 3 měsíční dcerku. Porod byl opravdu těžký, musela jsme pak i na revizi, ale nakonec jsem to zvládla. Přítel teď bohužel pracuje mimo město a domů jezdí jen na víkendy. Jsme na všechno sama…začala jsme mít šílené stavy úzkosti, v noci jak jdu spát mám stáhnutý žaludek a je mi na zvracení, pořád jen brečím a někdy je to nezastavitelné. Začlo to i kvůli kojení, malá se mi začala kroutit u prsu, tak jsme myslela, že mám málo mlíka. Nakoupila jsem homeopatika, čaje, Caro…snažím se jíst a pít co nejvíce. Chtěla jsem moc kojit, ale začala jsem mít pocit, že to nepůjde, že určitě nemám mlíko a moc to prožívala. Jak mi dr.řekla, že mám dát Nutrilon, sesypala jsem se… Nic mě nebaví, nic netěší. Jen ta moje malá, když ji mám u sebe a blbnem, tak jsem šťastná, jak pláče, pláču taky…jsem chodící mrtvola, nechápu co se mnou děje. Miminko jms esi moc přáli a teď je to pro mě všechno velký boj. Myslíte, že bych měla vyhledat pomoc? A kde? Děkuji