Rouhání... aneb redukce
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Kamarádka nemohla otěhotnět, řekli jí, že přirozeně to ani nepůjde, ejhle, povedlo se, bohužel v 5.měs. musela jít porodit chlapečka s nějakou závažnou vývojovou vadou, umřel by i kdyby ho donosila. 3 měsíce na to otěhotněla a má zdravého chlapečka. Ještě v 6-ti nedělí otěhotněla, opět přirozeně! A čekala rovnou dvojčata! Šla také na redukci a nelituje. je to samozřejmě o povaze maminky, ale nic si nevyčítej, pokud víš, že rozhodnutí bylo správné a o to víc miluj své děti a buď šťastná, že je máš a jsou zdravé. Přeji hodně sil a zaháním černé myšlenky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ja to fakt nechapu a chce se mi plakat kdyz to ctu:( ja mela dvojcatka a jedno zacalo v 8 tydnu stagnovat ve vyvoji a 16 zmizelo uplne. Brecim kdyz si ta to vzpomenu, na prcky jsem se moc tesila:( porad mam pocit ze mi neco chybi:(
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Na jednu stranu tě obdivuju, že jsi se dokázala rozhodnout na druhou já bych asi nemohla zabít byť i nenarozené dítě.Spíš bych se snažila vymyslet jak ušetřit peníze nebo sehnat víc peněz, pomoc rodiny ( to ale asi u tebe nehrozilo) tak abysme to zvládli.Já bych to neudělala.Ale nesoudím tě.TAkhle na to druhé budeš myslet asi pořád (viz moje mamka měla něco podobného).Užívej si že jste všichni zdraví a máte se rádi a je vám dobře
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tohle by mělo být rozhodnutí tvoje, nikoho jiného. Asi taky proto prožíváš takové pocity - byla jsi do redukce částečně dotlačená.
Podle mě člověk v těhle věcech musí hledat smysl. Takové věci mají v životě svůj důvod, záleží na tom, co si z nich vezmeme, člověk se může litovat, ale taky si z toho vzít něco pro sebe a vyjít celkově silnější.
Já osobně jsem přes rok neustále myslela na to, že jsem si po porodu nechala bezdůvodně odnést syna. Bylo to 20min, ale bylo to důležitých 20min… Nakonec jsem si uvědomila, že mě to udělalo silnější a ráznější při jednání s doktory a bylo to pro mě ponaučení, že se v zájmu svého dítěte musím za něj bít, i když to nemám moc v povaze a vždycky jsem měla pocit, že se dá domluvit jako lidi.
Takže hledej, co ti to přineslo, v čem tě to změnilo, nedívej se na to jen jako na křivdu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tady ti nikdo nemá co odpouštět, je ale evidentní, že to nebylo tvé svobodné rozhodnutí. A upřímně se nedivím, že se necítíš šťastná. A nevím, jestli kdy budeš.
Je to tak smutné. A zbytečné… 
Mohla jsem mít také dvojčátka, i dvě srdíčka už byly a pak jedno samo zaniklo - dr. řekl „syndrom mizejícího dvojčete“ - a občas si řeknu, že nám doma mohly lítat holky dvě… A to jsem nezvolila redukci. Nikdy by mne to nenapadlo. A milující manžel by to po tobě neměl chtít…
Příspěvek upraven 02.11.11 v 10:56
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Nikdo nemá právo tě soudit. (A nemám vůbec v úmyslu to dělat). Je to šílený mazec a vím, že bych v podobné situaci na tom byla psychicky jako ty. Asi z toho důvodu bych se k redukci nejspíš nikdy neodhodlala i za cenu problémů (ale těžko říct, je to co by kdyby…).
Ovšem ty ses rozhodla, zvážila jsi pečlivě pro a proti a v tu chvíli jsi to udělala nejlépe, jak jsi mohla a dokázala. Nemá smysl se obviňovat.
Tohle nepůjde uzavřít ze dne na den. Myslím, že by bylo vhodné, i kvůli tomu, abys to jakýmkoliv byť podvědomým způsobem nepřenášela do vztahu k dětem, abys to řešila s psychologem. Potřebuješ na to nebýt sama a věřím, že v rodině to otevřít nemůžeš, sami se s tím vyrovnávají každý po svém.
Kdybys chtěla napiš mi SZ, mohla bych ti doporučit nějakého psychologa (záleží odkud jsi atd)
Přeju hodně sil a nic si nevyčítej, život není černobílý.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
To teda moc nechápu 
Snad když člověk plánuje těhotenství, tak musí jít i do rizika, že bude mít děti dvě… Ještě pochopím redukci ze zdrav. důvodů, ale takhle? Jen tak, že bych to nezvládla??? To mi přijde opravdu odporné, promiň.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Přiznám se, že ač je mi 34 let, o redukci dvojčat-co to je a že se to provádí, jsem se dověděla teprve nedávno. A je mi docela z toho smutno na duši. Co se tebe týče, je škoda, že ses nechala sežvýkat rodinou, pro ně je to samozřejmě uzavřené a trápení je vždycky pouze na ženě. Ale stalo se, člověk je tvor hříšný a chybující. Taky jsem nadělala v životě spoustu chyb, důležité je se z nich poučit a až někdo tady bude řešit, zda jít na takový zákrok, tak mu můžeš popsat své pocity a třeba někomu pomůžeš 
- Citovat
- Upravit
Tak to mě mrzí a je mi do pláče. Ne všechna naše rozhodnutí jsou taková, ze kterých se pak radujeme. Přeju, ať je chlapeček zdravý. Hodně sil.
- Citovat
- Upravit
Je mi jasné, že to je těžké.
Je mnoho žen, které je nuceno k takovým a i ještě horším věcem. Psychický i fyzický nátlak okolí je strašný.
Uvědom si, že to nebyla tvoje vnitřní chyba. Řešení a svůj vlastní postoj máš v sobě. Uzamkni se v něm a tam v tom koutku duše, v tom svém ženském mateřském chrámu požádej o odpuštění.
Jednala jsi pod tlakem, možná jsi tedy udělala chybu, ne tím, že jsi šla na redukci, ale protože jsi se nechala zviklat.
A možná jsi chybu neudělala a mělo to tak být. Protože finance jsou bohužel důležité a svým způsobem je důležité i to, aby člověk přežil v okolí svých blízkých. Pokud bys je proti sobě poštvala svou tvrdohlavostí, neměla bys to lehké. Ovšem možná právě to po tobě život chtěl. Aby ses postavila sama celému světu. Pokud to tak bylo, vystaví tě znovu podobné zkoušce.. A možná sis měla prostě jen prožít tuhle zlou situaci, tohle dilema, tuhle ztrátu a to je vše. Vyčištěno, konec.
Dej si pár dní klidu, zajdi do přírody, zajdi tam, kde je tvé duši nejlépe a promluv sama se sebou. Tam najdeš odpověď. Může být totiž jakákoliv, v tom ti tady nikdo neporadí.
stalo se to - stalo. Z nějakého důvodu. Ten důvod máš v sobě.
Hodně štěstí a síly ti přeji… jsi maminka, takže tu ženskou sílu v sobě máš násobenou!
NiKi
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Neplač a ber to tak, že to prostě tak mělo být. Nikd ynevíš co by se mohlo přihodit. Třeba kdybys nepodstoupila redukci, tak by jsi miminka nedonosila, mohla být nemocná, postižená, nebo třeba by jsi o to jedno stejně přišla že by ho spotřebovalo to druhé miminko. prostě to ber jako fakt a než si jen představovat jak vedle leží stejné miminko jako je tvůj syn si představ že oba leží narození ve 22tt na JIPce a ty se klepeš zda budou vidět, dýchat, zda budou mít v pořádku mozek, apod.
je to jak to mělo být 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní, to co cítíš je naprosto normální, snažím se tě pochopit, nicméně to prostě nejde, zabít jedno z vlastních dětí jen kvůli malému bytu a že nebyl vhodný kočárek, mně to přijde naprosto šílené. Promiň jestli jsem tvrdá, tohle je nepochopitelné, ikdyž tvoje volba a právo. Můj názor je ten, že to máš uložené hluboko v podvědímí, ačkoliv jste si to tisíckrát odůvodnili jako správný krok, v podvědomí víš, co s udělala a proto máš teď tyhle pocity. nevím, nakolik tě válcují, nakolik ovlivňují tvůj život, ale pokud tě činí nešťastnou, musíš se jich zbavit, nedokážeš.li to sama, vyhledej odbornou pomoc, tohle je věc, která tě může zničit. mě by ty výčitky zničily, já bych to šla řešit k psychologovi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Odpustit to musíš hlavně sama sobě, co se stalo nedá se odestát. Můžeš zkusit i nějakého odborníka (předpokládám, že doma se z toho vypovídat nemůžeš). Bude to chtít hodně síly a snad i mimčo ti pomůže neřešit neřešitelné. Musíš prostě jít dál. Drž se. Výčitky od některých holek tady nečti, stačí kolik si jich děláš sama to ti fakt nepomůže.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snad mi odpustíte…hledám cestu, jak z toho ven. Měli jsme doma jednu malou šikulku a rozhodli jsme se pro další mimi. Moc jsem se těšila a když jsem objevila //, byla jsem nejšťastnější na Zemi. Radost zkalil první ultrazvuk v 9.tt - jsou to dvojčata. Nevěděla jsem, zda se radovat, nebo brečet. Začala jsem shánět informace o kočárech, autosedačkách atd. Bohužel rodina nepřijala informaci dobře a bylo znát, že si myslí, že to nezvládneme a měli bysme to „řešit“. Máme malý byt i malé staré auto a s penězma jsme, byť oba VŠ pracující v oboru, trochu na štíru. Brzy jsem začala i já pochybovat. A tak jsem se odhodlala k něčemu, kvůli čamu doteď nemůžu spát a ani teď přes slzy nevidím na klávesnici… absolvovala jsem redukci. Těch 14 dní před ní bylo strašlivých. Celé těhotenství jsem se bála, aby mimi bylo v pořádku, když to se mnou muselo všechno podstoupit. Manžel mě celou dobu podporoval a nechal volbu na mě. V červnu se narodil můj poklad, zdravý krásný chlapeček. Držím ho v náručí, bezmezně ho miluji, stejně jako jeho sestřička která se na něj moc těšila. Zdálo by se, že MUSÍM být šťastná a já děkuji někomu tam nahoře, za to krásné miminko, které si snad ani nezasloužím. A já myslím na to druhé, které mohlo ležet vedle něj.
Pro manžela i rodinu je to celé uzavřené a radují se z miminka. Omlouvám se vám všem a chápu vaše oprávněné pohoršení, ale snad se mi aspoň trochu uleví. A od toho tu snad také deníčky jsou…