Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Mám špatně svědomí, k synovi mám blíž
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
6.7.23 07:39
@Anonymní píše:
Ahoj, je to pro mě těžké si to přiznat, ale ačkoliv miluju i dceru a za nic na světě bych jí nedala. Mám blíž k synovi, asi je to i proto že je to taková moje malá kopie, ve výchově žádné rozdíly nedělám. Jen prostě uvnitř sebe mám takový pocit, že syna mám o něco radši. V mém okolí je to spíš opačné a mámy mají blíž k holčičkam. Já jsem nikdy nebyla úplně ženský typ a mám vlastně celý život blíž k klukům. Nechci se tím omlouvat, ale je to tak. Už šest let se s tím snažím něco dělat a mít oba dva děti ráda stejně, ale nejde to. Máte to někdo stejně? Co mám dělat aby se to nějak dalo do normálu?
Nevim co s tím dělat, těžko poručíš svým pocitům, ale každopádně je to smutné. Neznám to, miluju obě dcery stejně hodně. Snad to tvoje dcera na tobě nikdy nepozná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Velryba černá
6.7.23 08:25
Taky mám radši jedno ze svých dětí a rovněž nemám nejblíž zrovna k jediné dceři. Cesty života bývají plné zákrut a nečekaných zvratů a člověk se s tím vypořádává přesně tak, jak umí a může.
- Citovat
- Upravit
6.7.23 08:56
Vzpomněla jsem si kolegyni v práci, má 4 děti. První lehčí adhd je vymodlená po x pokusech ivf a několika gyn. zákrocích, je dost náročná, má problémy s chováním i ve škole s učením, tu miluje a mluví o ní hezky.
Druhý a třetí jsou chtění, hodní kluci, samostatní, bezproblémoví, ale skoro o nich nemluví, oproti té první dceři.
Poslední čtvrtá je holka, je ji teď 7, je nechtěná, ne jen neplánovaná, ale vyloženě nechtěná.
Když byla kolegyně těhotná, zjistila, že ji manžel podvádí, chtěla od něj odejít a jít na přerušení, ale když to o manželovi zjistila, bylo už na přerušení pozdě.
To dítě vyloženě nechtěla, bylo neplánované a byl to důvod proč nemohla jen tak opustit nevěrného muže a byla nucena s ním zůstat, kvůli okolnostem, penězům, bydlení atd. On podniká a finančně je na tom dobře, ona by to sama se čtyřmi dětmi neutáhla, pomoc neměla. Její muž s nimi zůstal, ale žijí vedle sebe, on si žije svůj život s milenkami a k tomu finančně zabezpečuje rodinu.
Tu čtvrtou holku bych řekla vyloženě nemá ráda, jen ji trpí, nějak jí asi má za zle, že je kvůli ní nucena žít takhle, nebo nevím proč.
Ale ta holka je hrozně zlá, jedno z těch dětí, které byste nechtěli hlídat ani hodinu. Samozřejmě za to můžou rodiče, ne to dítě.
No i takhle to může vypadat, bohužel.
Jinak co slyším v okolí, rodinu, kolegyně apod. Mluvit o svých dětech, skoro u každého mám pocit, že jedno dítě mají vždycky radsi. Možná si to lidé neuvědomují, ale vidět to je a neobvyklé to až tak není.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.7.23 09:34
Taky máme v okolí takovou rodinu, mladší kluk a starší holka. Z kluka vyrůstá neschopný ňouma, holčina je docela šikovná. Ale zatímco kluk je protěžovaný, holce se dostává od matky jen kritiky. S věkem se to zhoršuje, podle matky se nemožně obléká, nemožně chová, špatně vypadá, není dost chytrá, dává špatné dárky, na nic nemá talent, nic neumí dost dobře. Matka nevynechá jedinou příležitost jak o ní před ostatními říct něco kritického. Je mi jí líto. Co si do života asi tak odnese? Že není dost dobrá ani pro vlastní mámu? Tak jak by mohla být dost dobrá pro ostatní? A pro život? Ale její matka si myslí, že to s ní přece myslí dobře a proto se jí konstruktivní kritikou snaží změnit k lepšímu. Strašné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Psylocke
6.7.23 22:53
Ted čekám druhé dítě a fakt bych nerada cítila něco takového. Hlavně to nikdy nesmí to méně milované dítě pocítit. Já jsem byla to méně milované od mámy. Nejsem dost hezká, hubená, schopná atd. Tak nějak se mnou soupeří. I když mi to vyloženě neřekla, tak to poznám. Bráchu má raději. A já mám v sobě, ale pořád nějakou nutkavou potřebu se jí zavděčit, aby mě měla taky ráda.
Zajímavý taky je, že ve většině případů ty protěžované děti na rodiče kašlou a bývaj to pěkní budižkničemové.
- Citovat
- Upravit
6.7.23 23:00
@ZuzaM píše:
Taky máme v okolí takovou rodinu, mladší kluk a starší holka. Z kluka vyrůstá neschopný ňouma, holčina je docela šikovná. Ale zatímco kluk je protěžovaný, holce se dostává od matky jen kritiky. S věkem se to zhoršuje, podle matky se nemožně obléká, nemožně chová, špatně vypadá, není dost chytrá, dává špatné dárky, na nic nemá talent, nic neumí dost dobře. Matka nevynechá jedinou příležitost jak o ní před ostatními říct něco kritického. Je mi jí líto. Co si do života asi tak odnese? Že není dost dobrá ani pro vlastní mámu? Tak jak by mohla být dost dobrá pro ostatní? A pro život? Ale její matka si myslí, že to s ní přece myslí dobře a proto se jí konstruktivní kritikou snaží změnit k lepšímu. Strašné.
tak matka na nu prenasa svoj vztah k sebe, povedala by som. asi sa tiez nema prilis rada
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Sandra.B1
6.7.23 23:24
To je normální, protože každý je jiná osobnost. Důležité je, že OBA MILUJEŠ a k oběma jsi stejně spravedlivá, nedáváš to najevo řečma ze kterých logicky má dítě komplexy, apod. No a pak je to proste lidský, že z toho „oba milovat“ je jeden „oblíben ještě o kousek víc“. Žel, i tohle je většinou poznat, nevím. Ale pokud oba miluješ, nemělo by to druhému způsobit újmu. Stejně tak každé dítě má jednoho rodiče o něco radši 
- Citovat
- Upravit
7.7.23 00:03
Já osobně bych řekla, že není potřeba mít nutně obe děti stejně ráda… Ani v životě člověk nemá lidi stejně rád… Co je ale důležité - člověk je musí brát takoví, jací jsou. A musí se k nim chovat s úctou, respektem a láskou.
Já třeba nemám moc ráda, když matka říká, že se chová ke všem dětem stejně/že je vychovává stejně. To je, dle mého, naprostá blbost. Ty děti jsou jiné a potřebují jiný přístup a jinou péči. Kdybych se k dceři chovala stejně jako k synovi, nevím, co by z ní vyrostlo, asi uzlíček nervů. Syn byl naprosto samostatná bezproblémová jednotka, sám se učil, dělal si věci do školy apod. Naopak dcera dyslektik, ADHD, problémy se soustředěním, učením, uklízením, zapomínáním 
a to se prostě nedalo přistupovat k ní stejně, byla potřeba asistence se školou, víc ji hlídat v mnoha věcech. Kdybych ji nechala „být stejně jako syna“, dopadlo by to zle.
A samozřejmě bych byla ráda, kdyby všechny děti byly jak ten nejstarší, ale nejsou a přijala jsem to dost rychle, prostě lidi jsou různí a každý je jinak svůj a dokonalý .
Je potřeba, aby u dětí nebyly rozdíly stylem - jeden dostane iphone a druhý starou tlačítkovou nokii. Aby jeden neměl hadry od Calvin Klein a druhý ze sekáče zn. pepco. Ale zase na druhou stranu je potřeba ty věci komunikovat - pokud dítěti zaplatím autoškolu, tak to neznamená, že všem ostatním dětem musím dát 20 tisíc na ruku, ale prostě budou vědět, až oni budou potřebovat něco většího/výjimečného, tak i oni to třeba dostanou. Ale nebude to hned, ale až za 5 let.
Je důležité nevidět na jednom dítěti jen pozitiva a na druhém jen negativa. Prostě brát oba jako lidi s klady a zápory a snažit se je vést k tomu, aby byli co nejlepší verzí sebe sama tak, aby byli v životě spokojení a šťastní.
Holt někdo má na to, aby byl neurochirurg a jiný bude vystupovat v divadle, protože to každého z nich naplňuje.
Hlavně to chce klid. Přemýšlet nad tím, co člověk dělá a zároveň se ale zbytečně nestresovat. Je v pohode mít ke každému dítěti jiný vztah, ale milovat, respekovat a vést k tomu být spokojený a šťastný se musí obě podle jejich možností.
Dětí mám celkem 6, každé je dá se říct jiné, chlapce mám obecně jednodušší a bezudržbovější, s holkama je pořád něco a užily jsme si krušné chvíle, ale miluju je všechny, i když každého jinak.
Každému dopřáváme stejnou úroveň, když je potřeba něco koupit, dostávají stejnou kvalitu, všichni dostávají kapesné, mají možnost jet na tábor, chodit na kroužky, je jim šetřeno na budoucnost atd. A holt s jedním dítětem řeším medicínu, s druhým hru na saxofon, s dalším sběr brouků a s jiným jízdu na kole. Neřeším, že jiné dítě brouky nesnáší a nebo, že neumí vzít saxofon do ruky 😀. Prostě je každý nějaký 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.7.23 07:54
@Mkmkz píše:
tak matka na nu prenasa svoj vztah k sebe, povedala by som. asi sa tiez nema prilis rada
Ano, to je bohužel asi ten problém.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.7.23 07:57
Je to normální. Bylo o tom napsáno už dost článku, kde i bylo vysvětleno, proč tomu tak je.
Pokud v dětech člověk nedělá rozdíly atd., tak ok.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.7.23 08:00
@Gituš píše:
Já osobně bych řekla, že není potřeba mít nutně obe děti stejně ráda… Ani v životě člověk nemá lidi stejně rád… Co je ale důležité - člověk je musí brát takoví, jací jsou. A musí se k nim chovat s úctou, respektem a láskou.Já třeba nemám moc ráda, když matka říká, že se chová ke všem dětem stejně/že je vychovává stejně. To je, dle mého, naprostá blbost. Ty děti jsou jiné a potřebují jiný přístup a jinou péči. Kdybych se k dceři chovala stejně jako k synovi, nevím, co by z ní vyrostlo, asi uzlíček nervů. Syn byl naprosto samostatná bezproblémová jednotka, sám se učil, dělal si věci do školy apod. Naopak dcera dyslektik, ADHD, problémy se soustředěním, učením, uklízením, zapomínáním
A samozřejmě bych byla ráda, kdyby všechny děti byly jak ten nejstarší, ale nejsou a přijala jsem to dost rychle, prostě lidi jsou různí a každý je jinak svůj a dokonalý
Je potřeba, aby u dětí nebyly rozdíly stylem - jeden dostane iphone a druhý starou tlačítkovou nokii. Aby jeden neměl hadry od Calvin Klein a druhý ze sekáče zn. pepco. Ale zase na druhou stranu je potřeba ty věci komunikovat - pokud dítěti zaplatím autoškolu, tak to neznamená, že všem ostatním dětem musím dát 20 tisíc na ruku, ale prostě budou vědět, až oni budou potřebovat něco většího/výjimečného, tak i oni to třeba dostanou. Ale nebude to hned, ale až za 5 let.
Je důležité nevidět na jednom dítěti jen pozitiva a na druhém jen negativa. Prostě brát oba jako lidi s klady a zápory a snažit se je vést k tomu, aby byli co nejlepší verzí sebe sama tak, aby byli v životě spokojení a šťastní.
Holt někdo má na to, aby byl neurochirurg a jiný bude vystupovat v divadle, protože to každého z nich naplňuje.
Hlavně to chce klid. Přemýšlet nad tím, co člověk dělá a zároveň se ale zbytečně nestresovat. Je v pohode mít ke každému dítěti jiný vztah, ale milovat, respekovat a vést k tomu být spokojený a šťastný se musí obě podle jejich možností.
Dětí mám celkem 6, každé je dá se říct jiné, chlapce mám obecně jednodušší a bezudržbovější, s holkama je pořád něco a užily jsme si krušné chvíle, ale miluju je všechny, i když každého jinak.
Každému dopřáváme stejnou úroveň, když je potřeba něco koupit, dostávají stejnou kvalitu, všichni dostávají kapesné, mají možnost jet na tábor, chodit na kroužky, je jim šetřeno na budoucnost atd. A holt s jedním dítětem řeším medicínu, s druhým hru na saxofon, s dalším sběr brouků a s jiným jízdu na kole. Neřeším, že jiné dítě brouky nesnáší a nebo, že neumí vzít saxofon do ruky 😀. Prostě je každý nějaký
Napsala jsi to moc krásně. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
