Miminko 8 měsíců - chyba

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
Anonymní
1.5.22 09:50

Miminko 8 měsíců - chyba

Je tady někdo, kdo má i po 8 měsících pocit, že mít dítě byla chyba?
Strašně jsme si ho přáli, je vymodlené, ale mívám už od jeho narození pocit, že jsme ho mít neměli. Že by to bylo lepší…
Pláču, mám pocit, že ho nechci, když kňourá celý den, tak mě strašně bolí hlava a už jsem na nervy. Nebaví mě pečovat o něj. Kolikrát už jsem nepříjemná, jak na miminko, tak manžela.
Nemyslím si, že by byly deprese. Protože jsou i dny, kdy je to v pohodě. Ale prostě mám vůči svému dítěti pocit, že kdyby nebylo nebo by bylo u někoho jiného, tak by to bylo lepší… Jak pro mě, tak pro něj.
Jinak hodně jezdíme na výlety, navštěvuji rodiče a oni mě, po sociální stránce nestrádám. Už nevím, co mám dělat. Nejradši bych byla, kdyby nebylo…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
693
1.5.22 09:56

Priznaky deprese to mohou klidne byt. Zkus se podivat sem https://www.usmevmamy.cz/
Osobni zkusenost mam, mela jsem takto komplikovany vztah k diteti a k materstvi, kde prubeh meho tehotenstvi byl necekane ohrozen mym vaznym onemocnenim a zaroven uvedomenim si, ze otce ditete jsem nevybrala dobre.
Je to uz mnoho let zpet, ale byla nutna psychoterapie.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1451
1.5.22 09:59

S podobnými pocity jsem se potýkala snad rok a půl a lituji, že jsem se neobjednala k psychologovi už v šestinedělí. Myslím si, že jsem si prošla poporodní depresí a nějak se z toho po čase vyhrabala, ale lituji, že jsem si nenechala pomoct, nemusela jsem se trápit tak dlouho. Pokud se podobné pocity objeví i po druhém porodu, už se nebudu rozmýšlet a k někomu se objedám.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2826
1.5.22 10:00

Někomu se svěř, zajisti si psychoterapii.
Někdy ty hormony po porodu s ženou hrozně cvičí, tím to taky může být. Myslím že do určité míry si tím projde spousta žen. Některé víc, některé míň. Jenom málo z nás se už od začátku vznášelo na tom úžasném obláčku lásky, souznění a radosti…
Ze dne na den je to brutální změna. Vyčerpání, nevyspání, do toho dítě furt mrčí, člověk nemá čas na sebe a pak se ta psychika snadno hroutí.
Opravdu, svěřte se a vyhledejte pomoc, aby jste si pak po x letech nevyčítala, že jste přišla o ty první měsíce/roky dítěte, kvůli špatné psychice.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.5.22 10:13

Nehorší na tom je, že mimčo mi spí dobře (od 21 do 6 a po UM ještě do 9), nebrečí nijak často, hodně brblá, je zvědavý, leze, kam se mu zachce, začíná se chytat nábytku.
Jediné co, tak je nejedlík, takže neustále bojujeme a vzteká se u jídla.
A z toho už taky šílím. Jsem na něj protivná, on začne brečet, já o to víc nervím a vůbec se nedokážu ovládat. Manžel už na mě taky vyjel, že tohle situaci určitě „pomůže“, ale já to už jinak nezvládám…
Do toho mám strach, že další dítě určitě nechci a všude je, jak jedináčci strádají, přejí si sourozence. Že dítě ze sourozenců jedináčka má, ale jedináček skoro nikdy, protože ví, jaký to byl pocit. Atd…
To už si opravdu říkám, že jsem ho mít neměla, že se vlastně bude trápit.

  • Citovat
  • Nahlásit
Ou
21611
1.5.22 10:39

Nebyla to chyba, jen je realita výrazně složitější, než si čekala. To je pochopitelně náročné ustát a péče o kojence skutečně může být opruz, rutina, vyčerpání a mnohdy zoufalství.

Jen se o tom na internetech moc nepíše.

To že máš pocity které máš z tebe nedělají špatnou matku a z tvého dítěte nedělají chybu. Jen to je prostě těžký. A každej jsme občas protivnej a přetaženej.

Výhodou je, že se to postupně bude zlepšovat a zároveň už začni hledat tedy to co ti chybí a cesty k tomu, jak takové potřeby začít posutpně naplňovat. Vždycky to jde a postupně člověk s mateřskou rolí sroste a pokud si ji aktivně bude přizpůsobovat podle svých potřeb, nikoliv podle představ okolí a internetu, tak to bude fajn jak pro rodiče, tak pro děti.

Jinak teda určitě není od věci mít pro podobné situace podporu jen pro sebe, někoho kdo nesoudí a umožní ti srovnat si věci v hlavě a hledat cesty jak to nastavit tak, aby to pro všechny - zejména pro tebe - bylo snazší k žití. Jestli by tě něco takového zajímalo, tak si najdi psychoterapeuta či psychoterapeutku a párkrát se setkejte a pobavte se o tom. Tipla bych si, že pokud to je opravdu jen frustrace tak jak to popisuješ, tak bude bohatě stačit pár on-line setkání. Pokud za tím je přeci jen schováno hlubší trápení, které možná úplně ještě nevidíš, tak se rozkryje a budeš mít někoho, k kým se poradit kam dál.

Tady se mrkni a vyber si někoho, kdo ti bude sympatický, výhodou je že hned vidíš, kdo má kapacity brát nové klienty.

https://app.terapie.cz/

Většinou první setkání je bezplatné a pak se dál domluvíte, jestli jsou tvoje starosti tak závažné, že to spadá do pásma nemoci a tedy ti to bude hradit zdravotní pojištění a jestli dotyčný či dotyčná má nějakou smlouvu s pojišťovnou a nebo jestli prostě bude stačit pár setkání a bude to dobrý, takže to bude únosné zaplatit přímo. V příapdě že by přímé platby pro vás byly neúnosé, tak hledej lidi, kteří nabízí péči v rámci sociální kliniky.

https://www.socialniklinika.cz/

Jo a jeslti používáš facebook - mrkni sem. Vážně se svými pocity nejsi sama.

https://www.facebook.com/…ymatky/about

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
302
1.5.22 10:41
@Anonymní píše:
Nehorší na tom je, že mimčo mi spí dobře (od 21 do 6 a po UM ještě do 9), nebrečí nijak často, hodně brblá, je zvědavý, leze, kam se mu zachce, začíná se chytat nábytku.
Jediné co, tak je nejedlík, takže neustále bojujeme a vzteká se u jídla.
A z toho už taky šílím. Jsem na něj protivná, on začne brečet, já o to víc nervím a vůbec se nedokážu ovládat. Manžel už na mě taky vyjel, že tohle situaci určitě „pomůže“, ale já to už jinak nezvládám…
Do toho mám strach, že další dítě určitě nechci a všude je, jak jedináčci strádají, přejí si sourozence. Že dítě ze sourozenců jedináčka má, ale jedináček skoro nikdy, protože ví, jaký to byl pocit. Atd…
To už si opravdu říkám, že jsem ho mít neměla, že se vlastně bude trápit.

hele tohle znám plus k tomu ještě reflux a špatné spaní a z toho spánková deprivace, byla jsem jako zombie a pořád přednas. aná, pomohlo mi opakovat si, že nic z toho nedělá schválně, že teda ať si jí co chce a kolik chce, když viditelně nestrádá fyzicky a sebe hodit do klidu. uklidnila jsem se já, uklidnilo se dítě. problémy s jídlem se sice úplně nevyřešily doteď, ale kromě toho jsme v pohodě, prostě to bereme, jak to je
edit: jedináčci vždycky nestrádají, někdy mají tendence mít víc dětí někdy ne, protože jim jejich dětství vyhovovalo. nebude se trápit

Příspěvek upraven 01.05.22 v 10:45

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
21611
1.5.22 10:43

Jinak kdybys byla špatná matka a svoje dítě týrala, tak nebudeš sama sebe týrat těmi pochybnostmi co máš a byla bys přesvědčená o tom, že takhle to prostě musí být, ty si v mládí taky dostala a nikdo se s tebou nemazal, je to pro to dítě nejlepší atd.

Ty jsi normálníá, nejistý, dobrý člověk, co se snaží seč může, ale je ve složité situaci a logicky není dokonalý. O to víc si svou nedokonalost vyčítá.

Ten bludný kruh výčitek, pocitů viny a dalších negativních emocí je to co tě sžírá a komplikuje situaci - ten je potřeba začít postupně rozpouštět.

jo a vlastně jo - i knihu mám na skladě - myslím že tahle taky může jen pomoci https://www.grada.cz/…-sobe-10465/

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.5.22 11:05

Zajdi si k psychiatrovi, já na tom byla podobně a léky i pomohly. Kvůli nemoci dávám anonym, děkuji.
A jinak jsem jedináček a musím říct, že kdybych nějakou souhrou okolností(zdravotní důvody) měla mít jedináčka, tak udělám cokoli, abych druhé adoptovala a to jsem měla podobné pocity jako ty.

  • Citovat
  • Nahlásit
3691
1.5.22 11:24
@Anonymní píše:
Nehorší na tom je, že mimčo mi spí dobře (od 21 do 6 a po UM ještě do 9), nebrečí nijak často, hodně brblá, je zvědavý, leze, kam se mu zachce, začíná se chytat nábytku.
Jediné co, tak je nejedlík, takže neustále bojujeme a vzteká se u jídla.
A z toho už taky šílím. Jsem na něj protivná, on začne brečet, já o to víc nervím a vůbec se nedokážu ovládat. Manžel už na mě taky vyjel, že tohle situaci určitě „pomůže“, ale já to už jinak nezvládám…
Do toho mám strach, že další dítě určitě nechci a všude je, jak jedináčci strádají, přejí si sourozence. Že dítě ze sourozenců jedináčka má, ale jedináček skoro nikdy, protože ví, jaký to byl pocit. Atd…
To už si opravdu říkám, že jsem ho mít neměla, že se vlastně bude trápit.

Najdi si odbornou pomoc. On je to bohužel začarovaný kruh, ty jsi na nervy, dítě to z tebe cítí a pak kňourá a pláče o to víc. A mít dvě děti opravdu není nutné. Mám jedináčka a nikdy jsem neměla pocit, že by strádala a chtěla sourozence.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1196
1.5.22 11:55
@Anonymní píše:
Nehorší na tom je, že mimčo mi spí dobře (od 21 do 6 a po UM ještě do 9), nebrečí nijak často, hodně brblá, je zvědavý, leze, kam se mu zachce, začíná se chytat nábytku.
Jediné co, tak je nejedlík, takže neustále bojujeme a vzteká se u jídla.
A z toho už taky šílím. Jsem na něj protivná, on začne brečet, já o to víc nervím a vůbec se nedokážu ovládat. Manžel už na mě taky vyjel, že tohle situaci určitě „pomůže“, ale já to už jinak nezvládám…
Do toho mám strach, že další dítě určitě nechci a všude je, jak jedináčci strádají, přejí si sourozence. Že dítě ze sourozenců jedináčka má, ale jedináček skoro nikdy, protože ví, jaký to byl pocit. Atd…
To už si opravdu říkám, že jsem ho mít neměla, že se vlastně bude trápit.

Na další dítě bych v tehle situaci vůbec nemyslela a už vůbec na to, jestli bude jako jedinacek stradat … Zaměř se na sebe a na to dítě co ted aktuálně mas a potřebuje te. Na tom mít jedno není nic spatnyho a upřímně, málo kdo touží po dalším, když je prvnímu teprve par měsíců.
Je to náročný, ale pořad jste relativně na začátku a věř, ze za svoje pocity se nemusis stydět ani před nikým omlouvat. Jestli mas pocit, ze by ti mohlo pomoct nejake psychologické sezení, jdi do Toho. Jestli mas pocit, ze by ti pomohlo si jit třeba 3× týdně na hodku / dvě zabehat nebo chodit na jógu, zaridte si to tak s manželem - ale nezanedbej se.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
24510
1.5.22 12:17
@Anonymní píše:
Nehorší na tom je, že mimčo mi spí dobře (od 21 do 6 a po UM ještě do 9), nebrečí nijak často, hodně brblá, je zvědavý, leze, kam se mu zachce, začíná se chytat nábytku.
Jediné co, tak je nejedlík, takže neustále bojujeme a vzteká se u jídla.
A z toho už taky šílím. Jsem na něj protivná, on začne brečet, já o to víc nervím a vůbec se nedokážu ovládat. Manžel už na mě taky vyjel, že tohle situaci určitě „pomůže“, ale já to už jinak nezvládám…
Do toho mám strach, že další dítě určitě nechci a všude je, jak jedináčci strádají, přejí si sourozence. Že dítě ze sourozenců jedináčka má, ale jedináček skoro nikdy, protože ví, jaký to byl pocit. Atd…
To už si opravdu říkám, že jsem ho mít neměla, že se vlastně bude trápit.

Ale prd, není to o počtu dětí. Znám několik jedináčků, kteří mají taky jedináčka a jsou spokojení. O počtu dětí rozhodují rodiče, ne sousedi nebo děti.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1.5.22 12:58

A jak si žila před dítětem?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.5.22 13:49

@Alexandria Nixia Téměř stejně. Maximálně o trochu častější a delší výlety. Ale v létě máme nějaké plány na dovolenou v ČR.

  • Citovat
  • Nahlásit
1.5.22 15:50
@Anonymní píše:
@Alexandria Nixia Téměř stejně. Maximálně o trochu častější a delší výlety. Ale v létě máme nějaké plány na dovolenou v ČR.

Já se přiznám, že mám občas pocit, že dítě byla chyba i po letech. Mám ovšem postižené dítě a zůstala jsem na něj sama. To, že je péče o takové dítě velmi náročná a já přišla o naprostou většinu svého života ani nemluvím.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat