Mírná a neprůbojná budoucí učitelka (je třeba to změnit?)
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Mírná a neprůbojná budoucí učitelka (je třeba to změnit? Jak?)
- Citovat
- Upravit
Reakce:
Spíš přemýšlej o jiném zaměstnání. To zaměstnání je tak z 90% o reagování na žáky a rodiče a těch 10% je ta odborná stránka. Ta je sice potřebná, ale bez toho prvního naprosto k prdu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Pokud bys učila na ZŠ, tak tam bych Ti řekla, boj se spíše rodičů.
Na SŠ už asi ne, záleží jakou si vybereš…nechci, aby to vyznělo zle…ale v Tvým případě bych hledala spíš gymply než učňák nebo odbornou školu. A myslím, že hodně toho je o zvyku a praxi… já byla asi podobná, nižší sebevědomí a nekomunikativní, nastoupila jsem do velké knihovny do služeb, čili denně kontakt se spoustou různých lidí, a velice brzy to začalo nést ovoce, dneska jsem už úplně jiná. Pak i narození dítěte člověka změní, posune, alespoň mě ano.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já si myslím, že se to dá naučit. A znám i učitelky povahy, kterou popisuješ a mají naprosto v pohodě autoritu. Já teda mluvím o ZŠ. Pak záleží na typu SŠ. Rozhodně bude rozdíl mezi tím učit na gymplu, na učňáku nebo na průmyslovce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Z mych zkušenosti je to spis o nejake přirozené autorite, autenticnosti, zasluhach, zkušenostech… respekt neziskas zvýšením hlasu, prubojnou povahou ani vysokým sebevědomím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Popravdě.. je to mazec. Já jsem původně historik s pedagogickým minimem pro 2. stupeň ZŠ a SŠ. Do školství mě to táhlo, tak po dětech jsem do něj zamířila. Působím na běžné základce čtvrtý rok. Ale ne na 2. stupni a až na výjimky neučím. Jsem AP na 1. stupni a asi mi to sedí. K původně vystudovanému oboru bych se ráda vrátila, ale stačilo mi pár suplování a docela mě to přešlo.
Být tebou tak hledám buď nějakou soukromou nebo alternativní školu, nebo gympl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jit na ZS je sebevrazda 🙈 Gympl asi lepsi, ale my byli docela dobra trida a i tak jsme dejepisarku, ktera mela podobne vlastnosti, docela semleli. Anglictinarka odesla na psychiatrii rovnou, ale ta odesla kvuli vice svym problemum a chlastu…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já se tohle nějak naučila a změnila jsem se během 3 let. Ale! Pořád to není žádná obrovská transformace. U mě to jde hodně pomalu a tak pozvolna. A během tak dlouhé doby to samozřejmě chceš několikrát vzdát. Ale jde to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já jsem klidná, mírná, tichá - podle nějakého psycho rozboru jsem melancholik.
Dá se s tím pracovat a praxe tě naučí. Musíš ale překonat první roky, to jsem se v tom hrozně plácala, než jsem si vůbec jako začátečník našla systém a než jsem se právě naučila pracovat se svou povahou. Školství mě změnilo, už zdaleka nejsem tak tichá a neprůbojná.
Ale myslím, že spásou, a to dost zásadní, je pro mě gymnázium, přece jen je to výběr dětí. Na jiný typ školy bych si stále netroufla - na ZŠ a učňáky vůbec, na SŠ by záleželo na jakou asi. Takže se držím gymplu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj, nejsem tedy učitelka, ale původně jsem byla spíš jako ty a po několika letech přímého kontaktu s lidmi bych řekla, že mi docela jde jednat i s konfliktními typy. (Ale nebudu lhát, první práci jsem obrecela, ale také to beru jako dobrou zkušenost, že už vím, co bych už nikdy neakceptovala.) Takže určitě si myslím, že to je dovednost, která se dá natrénovat. Asi by bylo ale fajn, jak už někdo psal, zkusit si to natrénovat před první práci, alespoň nějaká brigáda, buď s velkým kontaktem s lidmi nebo i s teenagery. Jinak souhlasím s ostatními, raději to cil na gympl či podobnou školu. Úplný základ podle mě je být raději přísnější a hlavně důsledná, co řekneš, tak to platí. Zmírnit můžeš vždy. Hlavně se nesnažit se studenty kamarádit. Jednoho takového jsme na gymplu měli, myslel to dobře, ale vůbec to nefungovalo. Naopak konzistentní, důsledný, relativně přísný učitel byl oblíbený.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Měli jsme na gymplu takovou tichou dějepisářku, monotónně přednášela, zatímco my dělali bordel. 
Dcera na 1. stupni měla mladičkou nesebevědomou třídní, často křičela a nadávala jim, že jsou nejhorší třída, zadávala hromady úkolů, nechtěla jezdit na výlety…naštěstí se stěhuje pryč, všichni jsme si oddechli.
Podle mě je důležité udělat tu hodinu zajímavou, když se děcka nebudou nudit, tak máš napůl vyhráno. A poptat se u zkušených učitelek, jak s tím kterým problémem naložit. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Podle mě, pokud uděláš hodiny zajímavé a budeš spravedlivá, tak respekt mít můžeš. My rozhodně nejvíc prudily učitelky, které neuměly učit a/nebo byly krávy. Učitelky co uměly učit, tak i když byly mladé a mírné povahy, tak nějaký zásadní hell nezažívaly. ale jsou to zkušenosti z osmiletého gymplu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já jsem taky jedináček a žádná hvězda společnosti jsem nikdy nebyla. V dobách konce výšky jsem se necítila ani prubojna, ani že bych měla autoritu, ani cokoli toho typu. Zkušenosti s dětma, třeba z okolí, malé až žádné. Prvních pár týdnů ve škole (ještě jsem učila něco úplně jiného, než jsem vystudovala - měla jsem mít biologii pro SŠ a místo toho jsem se stala třídní ve třetí třídě) bylo strašných, hrozných. Tak nekompetentní jsem se v životě necítila.
Nicméně, já se rychle učím, tak jsem se rychle učila. V lednu už to vypadalo podstatně jinak než v září a v červnu zase jinak. Už učím x-tý rok, miluju to. Myslím si, že jsem přijatelně dobrá.
Nestahovala bych kalhoty, zatím vůbec nevíš, jak to půjde. Z toho, co píšeš, nevidím důvod, proč by to nemělo jít. Musíš to zkusit a uvidíš.
Moje rady:
- na nové škole se co nejdřív seznam s co největším množstvím kolegů, udělej si všude známé. Hned v přípravném týdnu. Kolegové jsou největší zdroj - materiálů, pomůcek, rad, psychické podpory. Nikdy nevíš, kdy se ti kdo bude hodit. Nezapojuj se do žádných zákulisních složitostí, ale znej se se všema, s každým hoď řeč, o všechny se zajímej.
- ptej se. Všech, furt. Někdo to nemá rád, ale to brzy zjistíš, kdo je dobrý zdroj rad a informací a koho se nemá smysl ptát. Budeš tam nová, projde ti, že to či ono nevíš. Neváhej říkat Jak děláš tohle, jak funguje tamto, kam se píše tohle, proč se dělá tohle, co ti dobře funguje na tohle… Lidi se rádi pochlubí tím, co umí
- Je skvělý chodit se dívat kolegům do hodin. Většina lidí to nemá ráda, někdo to nesnese vůbec, jen menšině to fakt nevadí. Taky ne každý je dobrý vzor. Takže je to trochu osemetná věc. Ale vidět co nejvíc různých hodin, klidně jiné předměty než svoje, to je k nezaplacení. Piš si svoje poznámky (Co chci taky zkusit x Co dělat nechci) a nezapomeň kolegovi hodinu pochválit
(pokud to bylo blbý, najdi něco, co bylo dobrý). Pokud máte na škole povinnost vzájemných hospitací, značně to ulehčí situaci („Já tě nechci obtěžovat, ale bohužel se musím jít k někomu podívat, nevadilo by ti…?“)
- Co se týče dětí a organizace - drž se ze začátku při zemi. Žádný komunitní kruhy, projekty a skupinové práce, neumíš to, začni zlehka, klasikou, nenáročně, tím, co zvládneš a kázeňsky udržíš. Az nabereš zkušenosti a s dětmi se líp poznáte, nastane čas na běhací hry, exkurze a supr čupr metody. Snad teď ze začátku ani nečti věci jako blogy super úspěšných laureátů učitelských nobelovek, když se pokusíš o totéž jako učitelské hvězdy, nebude to fungovat. Za pár let jo, na podzim svého prvního roku ne.
- Kázeň obecně - to není o průbojnosti nebo křičení. Nejdůležitější je nebát se (a jestli se jich bojíš, nesmí to být vidět) a nekamarádit se s nima, nejste parťáci, jsi jejich učitelka.
- Kázeň konkrétně - osvědčilo se mi říkat často a přesně, co se právě teď bude dít, co přesně očekávám, že budou dělat, a co naopak očekávám, že dělat nebudou. A proč. Stručně a zřetelně. Děti jsou v zásadě vstřícné a pokud vědí, co chceš, a není to nějaká pitomost, snaží se ti vyhovět. Teda to je moje zkušenost.
Konkrétně: „rozdělte se do dvojic a diskutujte o tom, co chce básník říct“ je úplně blbej pokyn. Lepší je říct „teď uděláme dvojice, každý se svým sousedem, ty souseda nemáš, půjdeš tam, ty tam, v tichosti se prosím přesuňte…počkaš si na klid a pak řekneš… dostanete pět minut - zde je timer - a během nich si NEJDŘÍV přečtete KAŽDÝ SÁM POTICHU báseň znovu A PAK se VE DVOJICI shodnete na třech myšlenkách, které chce básník sdělit čtenáři. Tyhle myšlenky si oba zapíšete do sešitu. Ve dvojici prosím mluvte šeptem, ať vás ostatní neslyší.“
Pak vylosuješ tři dvojice, ty ti přečtou své myšlenky a budeš se ptát, jestli to má někdo úplně stejně, nebo úplně jinak, a proč. Třeba.
- Ty děti se nesmí nudit. Vždycky musíš mít práci navíc pro ty, kdo jsou hotoví. Taky je třeba střídat aktivity. Druhý stupeň vydrží jednu věc tak deset minut, pak začnou první odpadat a buď zlobit, nebo vypnou.
- Čím víc se budeš s dětma znát a čím víc ti budou věřit, tím spíš tě budou poslouchat a pak si můžeš dovolit akčnější věci, ale je to proces, není to hned (a v některých třídách to není nikdy)
- Měj nároky (a zařiď, aby byly pro všechny s trochou snahy splnitelné). Nejsi kámoška ani animatorka, je v pořádku, že chceš, aby děti pracovaly. Mám zkušenost, že i když pracovat se jim často nechce, zpětně oceňují, že se něco naučily. A nesnaž se být oblíbená.
- Staromódně chci, aby se děti hlásily, a pravidelně a zřetelně to říkám. Poskytuje to prostor k vyjádření všem, nejen těm rychlým a průbojným (a takhle to taky podávám dětem).
- Hodina musí mít strukturu, někam směřovat, navazovat. Je s výhodou, když děti tu strukturu vidí. Říkám běžně věci jako „Teď se budeme zabývat slovní zásobou s tématem jídlo. Za chvíli si totiž pustíme video a tam ta slovíčka využijeme.“ nebo „Budeme číst tento článek. Dávejte dobrý pozor, příští hodinu budete něco podobného psát vy!“
Plán hodiny píšu dokonce v bodech na tabuli a odkazuju na něj, aby všichni viděli, kde se nacházíme.
- Rozmysli si, jak budeš získávat známky (kdy, co a jak budeme psát?), aby to dávalo smysl a testovalo to to, co chceš naučit, na začátku roku to řekni a pak to dodrž. Vřele doporučuju mít hodně známek hned od začátku. Poskytuje to průběžnou zpětnou vazbu, udržuje to nějaké učební napětí a motivaci, tempo. My jsme „něco psali“ každou třetí čtvrtou hodinu, považuju to za minimum. Když se dělají příliš moc věci, ze kterých „se nepíše“, rozplizává se to. Typicky před Vánocema, nesnáším to.
Děti samozřejmě musí vždycky přesně vědět, co se bude psát, kdy a jak to bude vypadat.
- když uděláš něco blbě, řekni dětem, že to bylo blbě. Ideálně teda nedělat chyby každou hodinu, ale občas se stane a pak je třeba to říct. Věcné chyby („děti, zjistila jsem, že Jonáš měl minulou hodinu pravdu, toto se skutečně čte takto“) i lidské („neměla jsem na tebe křičet, omlouvám se“).
- Drž slovo, nenech se ukecat („Co kdybysme si radši něco pustili? A nemůžeme tu písemku psát až příště? A můžu sedět s Kájou, my nebudeme zlobit…? Paní učitelko, teď už se NIKDO neučí…“).
- Citovat
- Upravit
Jinak myslím si, že výuka není nijak moc „o výchově“, ale není teda ani o „předávání vědomostí“. Nejdůležitější je podle mě organizace - zorganizovat těhle 45 minut s těmahle dětma v téhle učebně tak, aby tu bylo bezpečí (a tedy kázeň, nikoli chaos), aby měli všichni celou dobu smysluplnou činnost (ideálně) a aby se naučili, co mají.
- Citovat
- Upravit
Ahoj,
byla jsem asi docela podobná jako ty. V té době - asi tak před 20 lety - se říkalo „dnešní děti jsou hrozné, co si všechno dovolí“, tak jsem se trochu bála jít do praxe.
Nakonec to ale nebylo zdaleka tak zlé.
Naopak teda kolega, který očekával, že bude mít přirozenou mužskou autoritu, byl rozčarován, že ji nemá . Přičemž já se tomu vůbec nedivila vzhledem k tomu, že na výšku neměl asi ani metr šedesát, byl hubený a mluvil hrozně potichu.
Ale to jsem odbočila. Nebylo to zlé, ale je pravda, co píšeš, že ta výuka je hodně „o výchově“ a o usměrňování dětí, které na tebe zkoušejí různé věci, protože jako učitelka jsi jejich přirozený nepřítel. Nedělaly to zdaleka všechny děti, ale ty potížisty člověk ignorovat nemohl.
Práce na ZŠ mě nakonec i přesto celkem bavila, ale týden co týden jsem měla hrozné migrény. Starší kolegyně se mi svěřily, že i ony zpočátku své učitelské praxe mívaly různé psychosomatické problémy jako vyrážku, která se objevila vždy v neděli večer, potíže se spaním a tak. Učitelství je prostě nápor na nervy.
No, nakonec učím dospělé. Můžu pro studenty vymýšlet zajímavé aktivity a nemusím řešit výchovu a nespokojené rodiče. Oproti základce je to procházka růžovou zahradou. Aspoň co se náplně výuky týče.
- Citovat
- Upravit
Zdravím.
Jsem v posledním ročníku na VŠ (studuji obor Učitelství českého jazyka pro střední školy). Mám mnoho vlastností a kvalit, díky kterým se na povolání učitelky hodím - jsem empatická, trpělivá, pečlivá, precizní a velmi mě naplňuje předávat vědomosti dalším lidem.
Bohužel mám pocit, že práce učitele často není ani z poloviny o skutečném předávání vědomostí, ale o „výchově“. A zde je můj kámen úrazu.. jsem jedináček, nikdy jsem se s nikým nemusela o nic rvát, dohadovat, jsem velice klidná a mírná, trošku nesebevědomá, neumím moc zvyšovat hlas..
Bojím se, že mě žáci ušlapou..
Je tu nějaká paní učitelka, která má podobné vlastnosti jako já? Která je sice empatická a profesionální, ale hodně klidná a neprůbojná? Je možné žáky zvládnout? Nebo.. dá se průbojnost a přirozená autorita naučit? Jak? Co se s tím dá dělat?