Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@jdukolem píše:
a co tatínek? babičky dědové, ví někdo jak se mamka chová?
Táta na máminy nadávky neříká nic nebo s ní souhlasí. Před babičkou nenadává. Párkrát mámě něco řekla a jednou mě babička objala, po to co mě máma zbil, ale jinak to nikdo neřeší.
Normální to není A bohužel následky si ponesete celý život.
Ptám se, protože by mohlo pomoci, kdyby jsi promluvila s rodičema v klidu a bez výčitek ty, pokud se na to cítíš. Možná si to nejsou schopni uvědomit, ale vidím za tím psychické týrání, které může zanechat velké škody na dětské duši. Ne, tohle není opravdu normální a je mi z toho smutno, se snad za ně stýdím, že tohle někdo dokáže říct dítěti…hnus ![]()
@kahlen píše:
Táta na máminy nadávky neříká nic nebo s ní souhlasí. Před babičkou nenadává. Párkrát mámě něco řekla a jednou mě babička objala, po to co mě máma zbil, ale jinak to nikdo neřeší.
a maminka vás běžně i bije?
Takhle by se rodiče ke svým dětem chovat neměli
Ponižovat je a urážet. Vypadá to, že je máma hodně nervozní a nemá trpělivost
Takhle sprostě by se dětem nadávat nemělo. Já synovi jednou řekla, že je ulítanej pošuk, ale sprostě nenadávám, jednak je jěště malej a pak nechci snižovat jeho osobnost, ego…
Kolik je ti let? ![]()
Normální to není a nadávat by se dětem nemělo. Osobně tedy musím říct, že jak jsem v životě nikdy nikomu nenadávala a sprosté slovo jsem nevypustila z úst, tak s dětmi tu trpělivost občas nemám. A nějakou tu nadávku vypustím. Je to upuštění stresu. Občas se to sejde + náročné zaměstnání v pomáhající profesi, kde celý den člověk řeší problémy jiných. Hlavně v období PMS (premenstruačního syndromu). To potřebuji zalézt někam hodně daleko, aby mě nikdo s ničím „neobtěžoval“, ale jakmile musím v tuto dobu řešit problémy a je toho hodně, tak jsem hodně nepříjemná. U maminky už to může být způsobeno třeba i přechodem nebo i únavou, pokud jsou starší rodiče a už nemají tolik sil. Kolik je rodičům let? Třeba moje teta měla poslední dítě po čtyřicítce a už byla nervózní a řešila kdeco, kdežto u prvních dětí to vůbec neřešila a nic jí nerozházelo. Možná, až bude maminka v klidu a v lepší náladě, tak by bylo dobré si s ním o tom promluvit, že Vás to trápí, že jí máte rádi a že Vás to mrzí a zda by se s tím nedalo něco dělat.
@jdukolem
Mě už od mých 14 ne, ale když byla hodně naštvaná tak jo někdy i vařečkou, denně ale samozřejmě ne. Bráchu už hodně dlouho ne a když tak max. facka. Nejspíš proto, že se to u nás se ségrou minulo účinkem.
@MagdaSara píše:
Ptám se, protože by mohlo pomoci, kdyby jsi promluvila s rodičema v klidu a bez výčitek ty, pokud se na to cítíš. Možná si to nejsou schopni uvědomit, ale vidím za tím psychické týrání, které může zanechat velké škody na dětské duši. Ne, tohle není opravdu normální a je mi z toho smutno, se snad za ně stýdím, že tohle někdo dokáže říct dítěti…hnus
Už jsem to zkusila, po tom co máma bráchu zfackovala, tak jsem ji řekla, že to přehnala, ale akorát jsme se všichni hrozně pohádali
Já bych ti tak ráda pomohla zlato, jsem z té gererace kdy tohle co popisuješ bylo normální. Mám k tomu neskutečný odpor a právě proto jsem svoje děti nikdy neuhodila ani slovně neublížila, vím jaké to je…mám chut jí jednu ubalit za tebe.
A nemůže trpět nějakou duševní poruchou? Třeba jen „blbou“ depresí?
@Jana206 může být, na druhou stranu, v některých rodinách je tohle prostě normální styl výchovy.
Moje máma byla stejná, padaly čas od času i horší slova, nikdy mi neřekla, že mě má ráda,…jí to dodnes přijde naprosto normální a nechápe, na co si (s odstupem času) stěžuju. Tehdy jsem se vzepřela jen jednou, možná dvakrát, bylo to to nejhorší, co jsem mohla udělat.
Jediné, co můžeš udělat, je bohužel to nějak přežít, co nejdřív se odstěhovat a modlit se, abys podobnou povahu nezdědila a jednou jsi to nepřenášela na vlastní děti. Udělala jsem to také tak.
A jak pomoct bráchovi? No, po dobrém to nepůjde, a nevím, jestli má někdo z vás žaludek na to hlásit to na policajty a rozvrátit i zbytek rodiny (navíc, když to brácha nepotvrdí, tak z toho nic nebude, jen bude mít ještě horší peklo)…hrozně těžká situace, nezávidím ti, posílám sílu, ale víc nemám co poradit…
Jinak z dnešního pohledu mám pocit, že podle mámy byla tohle prostě normální výchova (její otec byl to samé) a částečně v tom byl její nedoceněný pocit, otěhotněla velmi mladá, často mi jako malé holce vyčítala, že jsem se narodila, že sem jí zkazila život ![]()
Matně si vzpomínám, že mamce občas ujely nervy a byla uječená, až hysterická - ale taky já s nevl. bratrem jsme byli dobré kvítka.
Ale nepamatuji si, že bychom nějak od ní dostali na zadek, pohlavek nebo tak. Dokonce ani sprosté slovo nikdy nevypustila. Když jsme ale zlobili hodně tátu, tak byť to byl super chlap, ten se s námi neštval a buď nám dal letmý pohlavek a nebo přes zadek, ale nějaká šílená síla tam nebyla. To když jsme naštvali souseda, tak to byl vítr. A všichni z něj měli respekt, i největší sígři v paneláku. ![]()
Ahoj, jsi sikovna, ze se zajimas o to, jak brachovi pomoct. A vzhledem k vekovemu rozdilu myslim, ze mu urcite pomoct muzes. Sama citis, ze to neni poradku a ze vam v tom neni dobre, ale rodice nezmenis. Mozna by pomohla I babicka, vypada to, ze se na ni muzes obratit, ze? Kdybys potrebovala vic podpory, napis mi sz.