Následky týrání v dětství u dospělých

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 15:19
Následky týrání v dětství u dospělých

Zajímalo by mě, jestli existuje nějaká organizace zaměřená na následky psychického a fyzického týrání u dospělých osob. Vše je zaměřeno na děti, ale dospělý si toto poškození z dětství s sebou může nést celý život a krom jeho osobního života a kariéry, to může velmi ovlivnit jeho vztah k vlastním dětem. Pokud se tedy odváží nějaké mít. Je mi jasné, že spousta lidí o tom nechce mluvit, poškozený to velmi často tají, stydí se za to. Ale kdyby se chtěl jednou pro vždy všeho zbavit, hodit se do klidu, ukončit kontakt s rodiči a konečně žít, bez toho stínu z minulosti, kam se obrátit? Existují i nějací psychologové zaměřeni na tuto problematiku?

Stránka:  1 2 3 4 5 Další »
Reakce:
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 15:29

Ahoj.
Nevím o tom, že by něco takového bylo, ale je to možné.
Sama jsem byla v dětství psychicky týraná a řeším to u psychoterapeutky, která nemá žádné takové speciální zaměření.
Psychoterapie je v každém případě super a když ti nesedne osobnostně jeden psycholog, není problém jít za jiným, který sedne lépe.
Mně osobně psychoterapeutka pomohla odejít od matky, ukončit kontakt. A když jsem ho po letech znova obnovila, nová terapeutka mi pomohla držet si ji od těla tak, aby mě to tolik nedeptalo.

ŠTastnou ruku při hledání.
L

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 15:31

Pokud se mohu zeptat, jaké následky na sobě pozoruješ? Bylo by to pro mě zajímavé na srovnání s mými zážitky a následky.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 15:31
@Anonymní píše:
Pokud se mohu zeptat, jaké následky na sobě pozoruješ? Bylo by to pro mě zajímavé na srovnání s mými zážitky a následky.

Zapomněla jsem podpis, opět L :)

warita
Echt Kelišová 8450 příspěvků 02.11.18 15:46
@Anonymní píše:
Ahoj.
Nevím o tom, že by něco takového bylo, ale je to možné.
Sama jsem byla v dětství psychicky týraná a řeším to u psychoterapeutky, která nemá žádné takové speciální zaměření.
Psychoterapie je v každém případě super a když ti nesedne osobnostně jeden psycholog, není problém jít za jiným, který sedne lépe.
Mně osobně psychoterapeutka pomohla odejít od matky, ukončit kontakt. A když jsem ho po letech znova obnovila, nová terapeutka mi pomohla držet si ji od těla tak, aby mě to tolik nedeptalo.ŠTastnou ruku při hledání.
L

mohu se zeptat, jak takova sezeni vypadaji?

Ja si toho uzila docela dost… u nas tedy predevsim fyzicke tyrani, ale ta psychika tam taky byla… a hlavne, kdyz ze nekdo mlati jako prasiveho psa, tak psychika trpet bude.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 15:47

Ahoj, mě taky v dětství týrali. Bití na denním pořádku, urážky, i vulgární nadávky. Mojí matce třeba přišlo normální otřískat mi hlavu o futra od dveří do bytu a nechat mě tam ležet. Rovnala jsem si to v sobě hodně dlouho. S „rodiči“ se nestýkáme, už je nikdy nechci vidět. Jen mám šílenou hrůzu z toho, že mi jednou přijde dopis od soudu, kde budou vyžadovat styk s vnoučetem, to je moje noční můra :( Za sebe musím říct, že dokud jsem se snažila o nějaké vídaní se a komunikaci, tak mi bylo pořád zle. I fyzicky - průjmy, křeče v břiše, nespavost. Chce to rázně utnout, zařídit si vlastní život, až v něm budeš šťastná, tak to hodně pomůže. Jinak taky se dost bojím, že budu kvůli vlastním zážitkům hrozná matka, ale doufám že právě díky nim budu o to lepší. Když ne, tak zasáhne chlap, je poučený že mi má dítě sebrat ať to stojí co to stojí a nepůjčovat mi ho :(

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 15:54
@Anonymní píše:
Pokud se mohu zeptat, jaké následky na sobě pozoruješ? Bylo by to pro mě zajímavé na srovnání s mými zážitky a následky.

Co se týče následků, náhodou jsem se dostala na tyto stránky:
http://www.nicm.cz/…-zanedbavani
a je to z velké části jakoby psali o mě :)
Následky no…jsem prostě hrozná sra.ka
Dlouho trvalo, než jsem přestala dělat krycí manévr, když se někdo rychle pohnul. Všeho se bojím, nejsem schopná se prosadit, a to ani v práci, i když si myslím, že nejsem neschopná. Cokoliv v práci se dá na někoho svést, svede se na mě a já se nebráním, i když jsem v tom nevinně. Deprese, nejradši jsem sama. Často jsem se uchylovala do rodin kamarádek, kde jsem jako zdomácněla. Nerada telefonuji, jsem snadná oběť šikany. Nechám se napálit, podvést, i když v tu chvíli vím, že jsem napalována a podváděna :) Když dojde na nějakou vyhrocenější situaci, např. i s rodiči, mám nervy v kýbli a žaludek na vodě. Zkrátka totální outsider.
Občas mívám záchvaty vzteku, přesně, jak jsem na to byla zvyklá. Po nich mě vždycku zmlátili + nějak sofistikovaně psychicky potrestali. A to mě trápí asi nejvíc. Chtěla bych se naučit s nimi pracovat a odstranit je. Nikdy jsem nikomu neublížila, ale bojím se, abych k tomu neměla tendence.
Hrozně mě štve, že ti lidé mě poznamenali na celý život a chtěla bych s tím nějak pracovat, „odstranit to“. Nikdy jsem se s tím nesvěřovala, styděla jsem se a kryla jsem to. Ví to jen pár nejbližších přátel z dětství, kterým už jsem neměla co nalhat v případě modřin.
Můžu se zeptat, ze kterého kraje je ten terapeut?

nonina
Závislačka 4046 příspěvků 02.11.18 15:57

Já tedy napíši bez anonymu. Není za co se stydět, byli jsme děti a byli to ti dospělí, kteří udělali něco za co by se měli stydět.

Také jsem byla týrané dítě - já i obě mé sestry. jenom bratr benjamínek to mu unikl, protože jeho matka celý život chtěla. Měla jsem to velmi podobné jako anonymní „růže“. Jediná věta, která protkávala celé mé dětství byla, že jsem bestie v lidské kůži a i kdyby mne matka zabila, tak by ji osvobodili, protože je to její povinnost zbavit svět bestie.

Nesu si spoustu psychických bloků i ve svých 43 letech, první dvě partnerství jsem měla postaveno na tom, že jsem se snažila dělat vše podle přání svých partnerů a přesto to nebylo v pořádku a skončili. Až můj manžel byl prvním člověkem v mém životě, který mi ukázal, že jsem to JÁ koho miluje, že jsem to já, kdo je pro něj dokonalý , že jsem to já na kom záleží! Během manželství jsem konečně z toho ustrašeného dítěte dospěla v sebevědomého tvora, který zvládá i věci, které by spousta lidí nezvládla.

Všichni okolo říkají, že jsem si z dětství vzala přesně to co bylo správné - NIKDY se nechovat ke svému dítěti jako matka k nám. Také se dokážu na své dítě naštvat, ale vím, že je to vztek na mne samotnou a nevylívám si to na dcerce, která by to paradoxně ani nepoznala (viz metřík), ale prostě NE. Děti mají být šťastné, mají vyrůstat milované a já vše pro to dělám. Samozřejmě s manželem a tatínkem dcerky.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 15:57

@warita Jestli si pamatuji dobře, tak ty už máš nějaké dítě že? A tebe tedy taky bili v dětství? A můžu se zeptat? Když tě dítě vytočí … máš někdy nutkání ho praštit/dát mu facku/zatřást s ním? Toho se totiž hrozně bojím, že přijde nějaký stresující okamžik, kdy mě to dítě vytočí a já vybouchnu a nastoupí ten vzorec chování, který mám zažitý z dětství :?

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 15:58
@warita píše:
mohu se zeptat, jak takova sezeni vypadaji?Ja si toho uzila docela dost… u nas tedy predevsim fyzicke tyrani, ale ta psychika tam taky byla… a hlavne, kdyz ze nekdo mlati jako prasiveho psa, tak psychika trpet bude.

Při sezení se rozebírá jak kdy a jak co. Někdy aktuální zážitky, kterým je třeba porozumět. Ale jinak často se mluví o minulosti, o tom, jak to zpracovat, někdy se i dozvím, že něco bylo fakt přes čáru a já to ani nevnímala, jak až tak hrozný :)

Hodně se mluví o tom, jak ty staré zážitky ovlivňují dnešek a jak se z toho vymanit.
Také mě učila relaxační techniky, protože u mně jsou ty následky především ve formě fyzických nemocí (psychosomatické). Takže techniky, jak se uvolnit z napětí.

Zaujalo mě zakladatelky konstatování, že to může ovlivnit vztah s dětmi. Děti mám dvě a těžko říct, v něčem mě to vůči dětem poznamenalo v dobrém, v nečem ve zlém. Určitě u spouty věcí di dávám bacha, abych je nedělala jako máma, takže odstrašující příklad funguje dobře. Ale problémy s dětmi také mám, konkrétně s jedním, jedno dítě je miláček, v pohodě, cítím se s ním pohodově. Druhé dítě mě spíš stresuje, někdy mám pocit, že je povahově podobné mámě…to ještě nemám u terapeutky dořešené, ale snažím se s tím něco dělat, abych i k druhému dítěti měla stejně blízko jako k tomu prvnímu. Rozhodně nechci, aby se cítilo odstrčené.
 L.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 16:02
@Anonymní píše:
Co se týče následků, náhodou jsem se dostala na tyto stránky:
http://www.nicm.cz/…-zanedbavani
a je to z velké části jakoby psali o mě :)
Následky no…jsem prostě hrozná sra.ka
Dlouho trvalo, než jsem přestala dělat krycí manévr, když se někdo rychle pohnul. Všeho se bojím, nejsem schopná se prosadit, a to ani v práci, i když si myslím, že nejsem neschopná. Cokoliv v práci se dá na někoho svést, svede se na mě a já se nebráním, i když jsem v tom nevinně. Deprese, nejradši jsem sama. Často jsem se uchylovala do rodin kamarádek, kde jsem jako zdomácněla. Nerada telefonuji, jsem snadná oběť šikany. Nechám se napálit, podvést, i když v tu chvíli vím, že jsem napalována a podváděna :) Když dojde na nějakou vyhrocenější situaci, např. i s rodiči, mám nervy v kýbli a žaludek na vodě. Zkrátka totální outsider.
Občas mívám záchvaty vzteku, přesně, jak jsem na to byla zvyklá. Po nich mě vždycku zmlátili + nějak sofistikovaně psychicky potrestali. A to mě trápí asi nejvíc. Chtěla bych se naučit s nimi pracovat a odstranit je. Nikdy jsem nikomu neublížila, ale bojím se, abych k tomu neměla tendence.
Hrozně mě štve, že ti lidé mě poznamenali na celý život a chtěla bych s tím nějak pracovat, „odstranit to“. Nikdy jsem se s tím nesvěřovala, styděla jsem se a kryla jsem to. Ví to jen pár nejbližších přátel z dětství, kterým už jsem neměla co nalhat v případě modřin.
Můžu se zeptat, ze kterého kraje je ten terapeut?

To je mi líto. Ale určitě se to dá v terapii změnit. já jsem na tom byla tak, že ani nejlepší kamarádky netušily. Ale ono přeci jen to fyzické týrání je takové hmatatelnější než to psychické. MLuvit otevřeně jsem o tom dokázala až po terapii a to se pak všichni hrozně divili, že vůbec nevěděli, že jsem tak hrozně žila.

První terapeutka byla z Prahy:
Pak jsem se přestěhovala, nyní Královhradecký kraj. Kdyby bylo třeba dám kontakt. Obě totiž byly na pojišťovnu, což je dnes těžké najít. Ale bylo to tak výborné, že i kdyby už neměly smlouvy s pojišťovnou, platila bych si to.
 L.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 16:04
@Anonymní píše:
@warita Jestli si pamatuji dobře, tak ty už máš nějaké dítě že? A tebe tedy taky bili v dětství? A můžu se zeptat? Když tě dítě vytočí … máš někdy nutkání ho praštit/dát mu facku/zatřást s ním? Toho se totiž hrozně bojím, že přijde nějaký stresující okamžik, kdy mě to dítě vytočí a já vybouchnu a nastoupí ten vzorec chování, který mám zažitý z dětství :?

Nejsem sice ta, které se ptáš. Ale ne. Naopak. Vím jak hrozně jsem jsem se já sama cítila a nikdy nedopustim aby se tak cítilo moje dítě. Tolik bezmoci, pláče, touhy utéct, být někým jiným. To si nikdo nezaslouží zažít. Natož to působit vlastnímu dítěti. Nikdy bych si to neodpustila.

Anonym e.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 16:05

Jo a dítě mám školou povinné. Takže to není o tom že bych to ještě nezažila. Nikdy dítě neudělá nic tak hrozného aby bylo nutné ho být. Je to jen selhání dospělého. Dnes i v minulosti každé z nás.

Anonym e.

Lalelale
Závislačka 2701 příspěvků 02.11.18 16:06
@nonina píše:
Já tedy napíši bez anonymu. Není za co se stydět, byli jsme děti a byli to ti dospělí, kteří udělali něco za co by se měli stydět.

Také jsem byla týrané dítě - já i obě mé sestry. jenom bratr benjamínek to mu unikl, protože jeho matka celý život chtěla. Měla jsem to velmi podobné jako anonymní „růže“. Jediná věta, která protkávala celé mé dětství byla, že jsem bestie v lidské kůži a i kdyby mne matka zabila, tak by ji osvobodili, protože je to její povinnost zbavit svět bestie.
Nesu si spoustu psychických bloků i ve svých 43 letech, první dvě partnerství jsem měla postaveno na tom, že jsem se snažila dělat vše podle přání svých partnerů a přesto to nebylo v pořádku a skončili. Až můj manžel byl prvním člověkem v mém životě, který mi ukázal, že jsem to JÁ koho miluje, že jsem to já, kdo je pro něj dokonalý , že jsem to já na kom záleží! Během manželství jsem konečně z toho ustrašeného dítěte dospěla v sebevědomého tvora, který zvládá i věci, které by spousta lidí nezvládla.

Všichni okolo říkají, že jsem si z dětství vzala přesně to co bylo správné - NIKDY se nechovat ke svému dítěti jako matka k nám. Také se dokážu na své dítě naštvat, ale vím, že je to vztek na mne samotnou a nevylívám si to na dcerce, která by to paradoxně ani nepoznala (viz metřík), ale prostě NE. Děti mají být šťastné, mají vyrůstat milované a já vše pro to dělám. Samozřejmě s manželem a tatínkem dcerky.

omlouvám se, ale musím reagovat. se mi normálně zvedl žaludek a nechápu, že tvoje „matka“ vůbec mohla být příčetná osoba, vypustit takovou sra*ku z huby. Neskutečné, co za zrůdy chodí po světě. I z ostatních příspěvků mě tu mrazí. Holky držím vám palce, neskutečné, co jste si musely prožít. :cert:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.11.18 16:13

Já teda chtěla napsat bez anonymu, ale…
Mě rodiče snad jednou, dvakrtá za cleé dětství plácli, takže o týrání ve smyslu bití u mě ne..ale..
NIkdy, opravdunikdy jsem neslyšela od mámy, slovo- mám te ráda, že by mě obejmula, a nebo dala pusu..
Můžu říct, že nemáme špatné vztahu, že bysme se nevídaly, vnoučata má ráda, , ale prostě toto mě hodně poznamenalo..
BOhužel se sešli dva takoví lidi, protože můj táta, byl to samé. Nikdy mě neudeřil, nekřil, můžu říct, jako jedináčkovi, že koupil, ale prostě nikdy neřekl- mám tě rá, pousu nikdy, nikdy nepohladil , jenom třeba blbnutí jako děti to jo. ale nikdy od nich tyto projevy lásky..
HOdně jsem nad tím přemýšlela, že vlastně nikdy mi ani jeden nikdy!!!! nedali pusu, nepohladily, sami od sebe neobejmuli.. Většinou jsem se samozřejmě jako dítě snažila já na ně..
To samozřejmě platí i v dospělosti. Když jsem měla dítě v nemocnici, a plakal jsem, protože opravdu malý byl na kraji smrti, tak jsem stála, máma naproti, nevěděla co s očima, rukama, řekla, že to bude ok, ale prostě nenaklonila se, neobejmula, nic.. za to třeba babička, a nebo sestřenice, nebyl problém..
jaká jsem má máma?? NO snažím se, snažím pořád děti mačkat, říkat jim, že je mám ráda, ale pak to na mě padne a i jako 34 letá dospělá ženská, někdy prostě pláču, protože si to uvědomuju, že mě to chybělo a chybí- samozřejmě , v tichu o samotě , nikdy jsem tak před dětmi, manželem..
Oni tak i když přejí k narozenimá, tka je to objímání a líbání.. U nás, tady si něco kup.. a peníze do ruky - bez nějakého citového..
ALe nechci si na mámu stěžovat, neni to tak,že by jsme měly špatný vztah, jinak se mi snaží obače pomáhat má ráda vnoučata..ale jsou to lidi-prostě na tyto věci chladní..

Stránka:  1 2 3 4 5 Další »
Váš příspěvek
Reklama

Poslední články

Diskuze s tatínkem Janem: O hraní i péči o nemocné dítě

Pojďte si popovídat do diskuze na eMiminu s tatínkem, který po narození... číst dále >

Vánoční úklid: Hlavně zůstat v klidu

Vánoce a úklid. Každý rok je to pořád dokola. Víte, že to musíte udělat, ale... číst dále >

Články z Expres.cz

Štrasburk, Bamberk nebo Kypr: Hrozí adventní běsnění radikálů i v Česku?

Vkusně vyzdobená města, tradiční trhy, vůně svařeného vína a pečených... číst dále >

Nejrozesmátější invalida měsíce Bohdalová: „Jak vidíte, jsem tu živá!“

Se zraněním na těle, zato se širokým úsměvem dorazila herečka Jiřina... číst dále >

Články z Ona Dnes

O 10 let mladší: Život se s nimi nemazlil, teď jsou z nich nové ženy

Magda a Hanka jsou kamarádky a spolubydlící, které se poznaly na ubytovně.... číst dále >

Svoje tělo mám čím dál radši, říká Alena Mihulová

Ve filmu Chvilky herečka Alena Mihulová na adresu svého dítěte často trousí... číst dále >