Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Ani omylem, nemas “zastani” v nikom, samotnou te situace zdime a jeste mimino? Ne.
Bola by som rada za jedno zdravé miminko a manžela, kt. sa lepši zdravie. Neriskovala by som.
Je mi 32,manžel o neco starší.
Já jsem vždy chtěla 2 děti, ale po tom všem si nejsem jistá
Nešla bych teď do dalšího dítěte ani náhodou. Počkala bych pár let, jak se situace vyvine.
Sama mám chronické onemocnění a zvažovala jsem, zdali mít druhé. Trvalo mi to několik let se odhodlat… Neberu nicméně žádné léky trvale. Ale pokud bych byla na Vašem místě a byla na vše sama a navíc manžel musel vysadit léky…do toho bych asi nešla. Ještě je tu otázka, zdali je nemoc dědičná. Co když budete mít zdravotní problemy Vy? Mně funguje hlídací babička, děda, teta a není problém si zaplatit chůvu klidně 24h denně. Myslete i na sebe a zvažte, zdali to zvládnete. Můžete třeba ještě počkat, než bude syn samostatný…
Jaka nejistota? Kazde z nas se muze chlap kdykoliv sebrat a odejit, neplatit alimenty… a zakladatelka pise, ze chodi do prace, tak to s tou nemoci nebude tak zhavy. Pro me prusvih by byl, kdyby skoncil jako lezak, ochrnuty vsechny koncetiny s 24 hod peci. I vozik se da a vozickari si normalne deti porizuji. Mluvim z pozice vazne zdravotne postizeneho cloveka a zaroven i matky. To co si zdravi nedokazou predstavit, tak ja umim docela dobre. A kdyz uz nebude moct pracovat dostane duchod. A pak bude v domacnosti on a zakladatelka bude hlavnim zivitelem. Ale nic z toho nebrani druhemu diteti. Otazkou je, jak moc je nemoc manzela dedicna.
Já bych do toho naopak šla. Pokud se manželuv zdravotní stav zhorší, druhé dítě už nemusíš mít nikdy. Navíc z práce se Ti bude těžko vracet. Záleží také, jestli by vaše rodina potom byla závislá na Tvém platu nebo jestli má manžel ID a k tomu práci, jestli je předpoklad, že ji bude ještě zvládat. Nevíme, co přesně mu je a jakou má prognózu do budoucna. Nemocí je spoustu.
@Anonymní píše:
Nechci to úplně rozvádět. Ale nemoc je dedicna 50-60%
Tak to bych děkovala Bohu, že vám nadělil zdravé dítě a s pokorou se radovala z toho, co máte. Do dalšího dítěte bych nešla.
@Anonymní píše:
Jaka nejistota? Kazde z nas se muze chlap kdykoliv sebrat a odejit, neplatit alimenty… a zakladatelka pise, ze chodi do prace, tak to s tou nemoci nebude tak zhavy. Pro me prusvih by byl, kdyby skoncil jako lezak, ochrnuty vsechny koncetiny s 24 hod peci. I vozik se da a vozickari si normalne deti porizuji. Mluvim z pozice vazne zdravotne postizeneho cloveka a zaroven i matky. To co si zdravi nedokazou predstavit, tak ja umim docela dobre. A kdyz uz nebude moct pracovat dostane duchod. A pak bude v domacnosti on a zakladatelka bude hlavnim zivitelem. Ale nic z toho nebrani druhemu diteti. Otazkou je, jak moc je nemoc manzela dedicna.
K důchodu ještě příspěvek na péči. Taky to zase až tak černě nevidím. Ale já bez větší pomoci okolí organizuji více dětí a ještě svoje studium. Jsem zvyklá, že člověk se musí spoléhat jen sám na sebe. A věřím tomu, že kdyby se stalo něco opravdu vážného, pomůže v té rodině každý, kdo má ruce a nohy.
Kdyby zůstala s dětmi sama, budou mít sirotčí důchod.
Pokud si oba druhé dítě přejí a prognóza je relativně dobrá, šla bych do toho hned.
Já sama mám zdravotní problémy a před dalším dítětem jsem zvazovala jejich dědičnost a moji schopnost se o dítě postarat. Dědičné to není a schopnost se postarat se bude s časem spíš zhoršovat, lepší už to nebude. Takže jsme se rozhodli, že další dite bude raději ihned, protože pak by být už nemuselo. Zvážila bych ve vaší situaci stejné věci. Jestli manzelovu nemoc.muze dítě. zdedit a jak se v čase a po případném vysazení léků bude lepsit či horsit jeho zdravotní stav. U chlapa ani tak nejde o schopnost postarat se o dítě, jako spíš schopnost chodit do práce a občas vypomoct.
Ahoj, řeším v sobě takovou věc. Po narozeni 1.dítěte onemocněl manžel. Naštěstí léčba zabírá. Ale po porodu to bylo pro mě dost nárocné, nemocný manžel, nárocné dítě. Malemu budou 2 a porad je to s ním hodně těžké, je dost urvaný, trucovitý, špatně spí a tak. Babičky nejdriv nadšene, slibovali jak budou pomáhat, ale kdykoliv jsem pottebovala pohlidat nebo tak, tak ani jedna neměla čas, nemohla si vzít volno apod. Takze na vse jsem byla sama a vlastně pořád jsem. Manžel pomáhá, ale musím brát ohled na jeho diagnozu, pak chodí do práce a obcas potrebuje i on vypadnout. Já za posledni 3 roky skoro nikde nebyla, jsem spolecensky človek, ale prostě jsem neměla šanci nekam jit. Dřív jsem i kvuli své práci jezdila hodně na školení a přednášky. To už taky teď neexistuje, ztratila jsem i kontakt s hodne lidma.
Na posledni kontrole nam dr řekl, že pokud bychom chteli druhé dítě, tak se na pul roku manzelovi vysadí leky a po oplodneni by se nasadily zpet. Manzel by chtel, já mu narovinu řekla, že si ted nejsem jistá a on ze v pohodě, že si to mám promyslet.
Vím, že budu zase na všechno sama. Bojim se, jak zareaguje manzelova nemoc apod.
Vím, je to jen na nás, ale chtěla bych slyšet i jiný názor.
Děkuji