Poradna pro neplodnost, reprodukční medicínu a genetiku
MUDr. Kateřina Veselá Ph.D.
Neplodnost - kde brát optimismus?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
18.4.16 11:46
Neplodnost - Kde brát optimismus?
Ahoj holky,
také jsem se ocitla na dlouhé cestě léčby neplodnosti. Předem podotýkám, že jsem si dítě vždy přála, považuji jej za smysl života. Mám milujícího manžela. Ale..
Poslední týdny se cítím pod psa… Podstoupila jsem 2 neúspěšné cykly IVF, nyní se chystám na laparoskopickou operaci. Vzhledem ke svému věku neuvažuju o nějaké delší pauze mezi „léčebnými postupy“.
Chtěla jsem se vás zeptat, kde berete energii a optimismus do dalších pokusů? Nedaří se mi totiž myslet pozitivně. Jednotlivé kroky už podstupuji s jakousi rezignací, přístupem „ať už to mám za sebou“. Nedaří se mi věřit ve výsledek a zároveň být střízlivá k procentům úspěšnosti. Jsem nervózní, napjatá, stává se ze mě můra, kterou jsem nechtěla být.
Koníčky mám, s manželem se miluju ráda a nemyslím celé dny jen na dítě. Ale prostě to ve mně je. Dostaly jste se do podobného stavu? Využily jste psychologa?
Děkuju moc!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
18.4.16 11:52
Předně Ti chci poslat moc síly. Já toto sice neznám(ikdyž snažení o mimčo bylo vždy dlouhé),ale přesto se chci zeptat…o osvojení jste neuvažovali?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.16 11:53
Psychologa bych na tvém místě zkusila, může pomoct víc než gynekologové. Jinak jako odpověď na otázku dávám příběh - jedné známé kdysi oznámili, že je zcela neplodná a teď už čeká třetí dítě. Jde to, je to hlavně o tobě! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.16 11:56
Psychloga - mě hodně pomohl. Sažili jsme se 7 let. Jestli chceš napiš IP, klidně napíšu víc 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.16 12:16
@Lojzísek Úplně vím o čem mluvíš! 
… Nemůžu mluvit za ostatní, ale třeba konkrétně o mě už se o žádnou super energii a naději do dalších pokusů mluvit nedá. Spíš už jak robot řeším co nám chybí ještě za vyšetření, co vše se dá ještě podstoupit, kde by se dala najít nějaká chyba…
Sice se té myšlenky na vlastní dítě asi nikdy nevzdám, ale už to není takové jako na začátku snažení, nebo na začátku IVF… Teď třeba moc dobře vím, že pozitivní TT neznamená NIC…
Je to hodně o prioritách, nedokážu se smířit s tím, že bych NIKDY neměla dítě… ale už jsem snížila z požadavku, že musí být biologicky naše…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.16 12:19
Nespadám do vaší,,kategorie" a nemám s tím osobní zkušenost, ale u nás ve škole je hodně propagovaná i při léčbě neplodnosti muzikoterapie - prý to má podle nějakých statistik skvělé výsledky. Moc o tom nevím, jen kdybyste třeba měly rády vážnou hudbu, možná by to stálo za pokus a zároveň je to taková zvláštnost, že by vás to jinak možná nenapadlo. Držím palce! a mizím. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.16 13:32
Mně dali na začátku šanci 10-15%. Nakonec vyšel 4. pokus (IUI), ted mám pár dní do termínu a tak doufám, že to dotáhneme do zdárného konce… ta prvotní rána s malými šancemi byla těžká, moc jsem se nedokázala od těch bídných procent oprostit, takže racionálně jsem uvažovala o alternativách (u mne o darovaných oocytech) a postupně si zkrátka připouštěla i varianty s nebiologickým dítětem.
Pocitově však plamínek naděje někde v koutku duše hořel.. Nakonec to pro mne asi byla z psychologického hlediska docela schůdná varianta- mít naděj, na druhou stranu být otevřená všemu. I eventuelnímu úplnému nezdaru…
Každá to prožíváme jinak, pro všechny je to ale dost zátěžová situace, nevím odkud jsi, ale už jsou i psychologové, kteří se věnují přímo téhle oblasti.
Já je nakonec nevyhledala, neb to snažení nakonec netrvalo tak dlouho, nicméně si myslím, že to může být dost důlžitý, tyhle věci s někým „zvenku“ probrat…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.16 20:06
Moc vám všem děkuju za reakce a povzbuzení. Bohužel jsem dost pracovně vytížená, nemohu odpovídat na SZ, kterých přišlo dost… Děkuju za pochopení .
Asi nejlépe mne vystihla Kikuška. Ano, připadám si jako robot jdoucí od procedury k proceduře s nadějí, že to někdy skončí. Energie, optimismus nebo snad nadšení = 0. Holky, je to asi divný, ale to, že jsem těhotná, s břichem, mi připadá tak… nemožné, vůbec si to neumím představit. Upínat se k možnosti, že to tak bude, nechci, ale chtěla bych být pozitivní, věřit, a to se mi nějak nedaří 
O adopci zatím neuvažujeme. Přemýšlím o darovaném vajíčku, ale.. To si v sobě budu muset ještě srovnat. Nechci manželovi upřít šanci mít vlastní dítě. A taky se bojím. Miluju ho a vím, že si dítě moc přeje. Mám prostě strach z toho, že když dítě nebude (po letech vyčerpání z pokusů apod.), opustí mě.
Psycholog bude nejspíš dobrá volba. Jsem z okolí Prahy..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.4.16 20:42
Tak to jsi ve vyhode. V Pze je psychologu hodne, vcetne tech specializovanych. Vis co, myslim, ze pocity ktery mas k tomuhle proste patri a psycholog ti muze pomoct se v nich vyznat. A co se tyce darovanych vajicek-tvuj partner by byl biologicky otec preci. A ty bys dite odnosila, porodila…to je taky hodne podstatny faktor… ale tohle se teprv vsechno uvidi, jestli bude vubec potreba, navic i pocity kolem tehle alternativ se v case hodne meni a i to jsou veci, ktere s psycholigem muzes probrat… hodne stesti!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.4.16 08:48
Také vím, čím procházíš. Já tedy dítě mam (klaplo tehdy 1. pokus IVF), ale o druhé se snažíme přes tři roky, mam za sebou všechny pokusy IVF, hafo ketů a nyní čekám na výsledek druhé minimálky. Nikdy nepochopím, co bylo prvně jinak a vyšlo to, a pak prostě nic. Psycholog mi ale hodně pomohl, například v Cube mají psycholožku, která má i vlastní ambulanci v Praze Mudr. Jana Březinová a zabývá se mimo jiné neplodnosti. Pak mi hodně pomohla jóga a takové ty relaxační cvičení, to s psychikou udělá hodně. Možná by stálo za zvážení i změnit centrum, někde dělají PGD vyšetření na pojišťovnu, dodělat všechna vyšetření a cvičit ještě Mojžíšku. Může to pomoci i nemusí, ale pro dobrý pocit to za to stojí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.4.16 20:00
@Lojzísek Ahoj, jsem/jsme na to podobně jako vy. Snažím se to brát jako proces, buď to vyjde nebo ne. I bez dětí je život krásný a má smysl. Nenech si cpát něco jiného. Ani děti prostě nejsou všechno. Ať si každý tvrdí co chce… (Před časem mi zemřela kamarádka, které nebylo ani 33, měla dítě, ale to si ji bude pamatovat jen z vyprávění.)
Je potřeba si to srovnat vnitřně a už to, že jste se mužem potkali a jste spolu šťastní je hodně (někdo nemá ani to).
U nás je problém u chlapa a ten např. muzikoterapie opravdu nevyřeší.
Hlavu vzhůru Zkus pravidelný sport, jestli je to v tvých možnostech, procházky do přírody apod. To mi pomáhá hodně
Hlavně je důležité vypouštět blbé kecy okolí (to já ještě moc neumím). Příroda je mocná, ale bohužel není všemocná. Je potřeba i štěstí a to je už doufám za rohem
Adopce tyhle pocity nevyřeší. Navíc je to velmi zdlouhavý proces…dětí podle statistik málo, zájemců víc a proberou vás na kost. 
Drž se
- Citovat
- Upravit
19.4.16 20:10
@Lojzísek Ahoj, také znám ty stavy, i když se denně usměji a řeknu si, že to jednou vyjde, MUSÍ! A když ne? to si zatím nedokážu představit. Každou noc a každý den na to myslím, možná i každou hodinu. Je to jednou nahoře, jednou dole…držím Ti moc palce, nejsi v tom sama, nevím, kolik toho máte za sebou… klidně vyhledej psychologa. Já se upínám ke koníčkům, k přírodě, k tomu, že někoho miluji a on mě… prostě nějak se snažím žít ne jen přežívat, i když zatím bez dítěte…hodně štěstí!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.4.16 20:21
My jsme se dočkali, po 2 neúsp. ivf, jsme na nic necekali a sli do adopce a už nám v postýlce spinká téměř 2 letá holcicka… adopce je řesení..
- Citovat
- Upravit
20.4.16 23:49
Holky, mluvíte mi z duše…
Měsíce si nárazově pročítám různé diskuze a mám z nich pocit „hurá, desátý pokus, jdu do toho, mimi za to stojí!!!“. Začala jsem se dokonce cítit provinile za svoji únavu, vyčerpanost a alergii na slova jako folikul..
Víte, pracuju s dětmi. Některé z nich jsou úžasné, ale.. Nejsou to moje děti. Přála bych si vlastní dítě, abych v něm viděla sebe a svého muže, kterého miluju. Denně se starám o cizí děti, zatím prostě nemám potřebu být máma ne-svého dítěte. Nevím, jestli je to pochopitelné. Prostě si alternativy jako adopci nepřipouštím, jak jsem již psala, uvažuji o darovaném vajíčku, ale jen kvůli manželovi, abych ho nějak „neochudila“. Mám strach, že mi to jednou vyčte. Bojím se, že o něho přijdu, i když k tomu nyní nemám jakýkoliv racionální důvod.
chtěla jsem se ještě zeptat, jak zápasíte s okolím? Rodině jsme to neřekli, ale tchýně má někdy dost nevybíravé průpovídky Řekla jsem to jen nejbližším kamarádkám, ale… Ony děti mají, i když se snaží, nemohou mi porozumět. Manžel mě taky maximálně podporuje, ale mám pocit, že mi nerozumí.. Bere to všechno rozumně, s klidem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.4.16 23:52
@Lojzísek no myslím, že Tě chápu, my se snažili 5,5 roku a i bylo řešeno jestli vůbec můžu mít děti a jestli vůbec svoje. Chlap dítě má, takže kdybychom nemohli mít svoje, tak by do darovaného vajíčka neměl potřebu jít, ale nejsem v Tvé situaci, nevím jak bych se zachovala, ono se to mluví, když je člověk v jiné kůži. Držím palce ať jsi šťastná
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
IVF při polycystických vaječnících (PCOS)
- 07.04.26
- Anonymní
Opakované biochemické těhotenství rada na...
- 01.04.26
- Anonymní
Opakované selhání implantace
- 09.04.26
- Kamca82
Akupunktura a podpůrné metody během stimulace
- 13.03.26
- Anonymní
