Nevim jak dál, trápím se

Anonymní
5.9.21 18:23

Nevim jak dál, trápím se

Miminko jsem hrozně dlouho chtěla, po třech letech se nám s přítelem narodil syn, těhotenství jsem si moc užila a na děťátko se těšila a zařizovala. Porod byl hodně těžký, 26 hodin a tablety na vyvolávání. Druhá doba porodní byla hodně dlouhá. Syn po narození skoro nedýchal a měl novorozeneckou infekci. Musel do inkubátoru a jeho stav se nelepšil, tak ho hned pár hodin po narození odvezli na JIP do jiného města a já nemohla s ním. Dali mi ho na břicho na pár minut a bylo to krásné,, plakala jsem a do malého se zamilovala, pak mi ho vzali a mně to rvalo srdce.

Do porodnice se vrátil za pět dní a konečně jsme mohli být spolu. Po příchodu domů jsem měla neskutečne úzkosti, s tím, že k synovi nic necítím, a že se o něj nechci starat. Psychické problémy jsem měla už i předtím několik let. Postupem času jsme si k sobě našli cestu, teď bude mít tři měsíce, a já mám zase ty pocity, že bych chtěla si užívat jen s přítelem a že malého nemám ráda. Je mi to hrozně líto, že tyhle pocity a myšlenky mám, nevím, jak se s tím vypořádat a mám výčitky, že to syn vycítí.

Psychiatr mi tvrdí, že to chce čas, ale já bych také moc chtěla zazit tu obrovskou lásku, kterou popisuji ostatní ženy.

Co mám, prosím, dělat? Myslíte, že tyto pocity jsou jenom špatne myšlenky nebo to tak opravdu je? Měla jste některá stejný problém? Může to být tím odloučením?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Anonymní
5.9.21 18:53

Rodila jsem akutni sekci v plne narkoze. Obe nas ozivovali, ja malem vykrvacela. Nasledne obe na JIP a videly jsme se s dcerou poprve az po 5 dnech. Mela jsem to same, jako ty. Navic teda byla sledovana na neurologii, jelikoz mela apgar 2-3-7. Byla jsem presvedcena, ze stejne umre, takze jsem nezapinala ani monitor dechu. Bylo to strasny obdobi. Z porodu mam obrovske trauma, ktere jdu resit az tedka, po skoro 7 letech. Co se tyce vztahu k dceri, nevim, kdy se to zlomilo, ale neboj, ono se to otoci :mavam: drzim palce :mavam:

  • Citovat
  • Nahlásit
11207
5.9.21 19:13

Mám dvě děti a ani u jednoho jsem tu obrovskou lásku nezažila. Dodnes si pamatuji, jak jsem koukala na své první dítě a říkala si v duchu, co já s ním budu vůbec dělat? Dneska jsou jim 2 a 4,umí mě fakt neskutečně štvát, ale přesto je večer tulím k sobě, čichám k jejich vlasům a rozplývám se láskou. Neboj, přijde to. Už jen to, že si svůj stav připouštíš a řešíš to, je znamení, že ti to není jedno

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
420
5.9.21 19:39

Měla byste především věřit psychiatrovi. ;)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
310
5.9.21 19:55

Mela jsem to jednu dobu stejne. Take jsem k dceri nic necitila a starala se o ni, ze musim. Vecer jsem brecela a prala si, aby vse bylo jako driv, ale pak se to kolem 5 mesice zlomilo. Neboj ono to prijde jak mavnutim kouzelneho proutku. Ted bych ji za nic na svete nevymenila a silene se tesim na rano az se probudi a ja ji budu moci pomuchlovat a zazijeme zase novy den. Nerikam, ze mi obcas neleze na nervy, ale pak na me hodi ty svoje velke oci a siroky usmev a je vse pryc. :srdce:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.9.21 20:34

Tu bezbřehou lásku jsem po narození necítila ani k jedné. Obě byly uřvané a strašně náročné. Ta bezbřehá láska přišla až po letech. Prostě tak to je, ale vím, že v době kdy jsem se cítila jako ty a něco by se stalo, tak by mi to jedno určitě nebylo. Ale ten vztah se budoval postupně. Já osobně si nic nevyčítám, prostě tak to je. Kojila jsem, byla v jednom kole. Málo spánku, strašná únava. To se na mě prostě podepsalo.

  • Citovat
  • Nahlásit
1357
5.9.21 20:58

Moje svagrova na tom byla stejně. Synovce jsem první rok života měla u sebe já nebo moje mamka. Dneska je mu sedm a jsou nerozlučna dvojka. Je dobre ze to resis. Přeji hodně stesti a brzké zlepšení tvého stavu

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.9.21 21:22

@Ajkule v tom je ten rozdíl, já bych ho takto nikomu nedala, nevydržela bych to.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
5.9.21 21:28

Rodila jsem předčasně. Syn hned po porodu na JIP ozivovany. Do náruče jsem ho dostala až po týdnu. Ale lásku jsem cítila neskutečnou, úplně tu nejvíce možnou. Seděla jsem u inkubátoru celé dny a povídala mu. Tím chci hlavně rict, že to nemusí být těžkým porodem, ale moc bych tě chtěla podpořit a určitě vymen doktora, nebo jdi k někomu jinému. Neměla by ses trápit. Určitě se ti mnohem uleví jakmile budeš ve správných rukou. Držím moc palce. Jinak u mě se ty všechny komplikace podepsaly tak že jsem s ním ráda 24/7 a že nemám hlídání mi vlastně vůbec nevadí, protože mám stále v hlavě to jak vybojovaný život to byl. Zakladatelko drž se a určitě vyhledej pomoc.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
6.9.21 00:09
@Anonymní píše:
@Ajkule v tom je ten rozdíl, já bych ho takto nikomu nedala, nevydržela bych to.

Taky bych ani jednu nikomu nedala. Proto klid. Bude to dobré. Choď k lékaři, třeba ho změň, pokud necitis úlevu. Ale už tohle je velmi dobré znamení, že je nedáš.

  • Citovat
  • Nahlásit
34554
7.9.21 17:31

Já jsem po porodu cítila jen jednu jedinou věc - paralyzující hrůzu. Že něco pokazím, že to nezvládnu, že se dítěti něco stane. Pro lásky nebyl prostor. Pro nic nebyl prostor. Jen pro tu hrůzu. Začalo se se to to zlepšovat až tak kolem tři čtvrtě roku let. Pak ta láska rostla a až nakonec byla úplně absolutní.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat