Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Nezvládám péči o dítě a nesnáším svůj život
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
28.4.23 13:34
- Citovat
- Upravit
Anonymní
28.4.23 13:44
@Anonymní píše:
Hmm, tak to asi psycholog neodvedl moc dobrou práci. Ty by sis měla hlavně uvědomit, že to dítě za to nemůže, vy s manželem jste ho stvořili, a i kdyby nebyl plánovaný, vy jste se rozhodli si ho nechat. To dítě v tom je nevinně. Takže tyhle myšlenky o tom, že ti dítě zkazilo život, bys měla dostat z hlavy. Když už, tak si říct, že ty sis svým rozhodnutím “zkazila život”, ikdyž sama víš, že to tak není, protože máš dítě ráda. Mám děti rok a půl od sebe a první půlrok byl pro mě peklo, kolikrát jsem v duchu přemýšlela, proč že jsme si to druhé dítě takhle brzy dělali, jaká by teď byla pohodička s jedním atd. Ale nikdy by mě nenapadlo to ani v duchu vyčítat tomu dítěti. Bylo to jen a jen naše rozhodnutí…
Kdyby psycholog neodvedl nějakou práci, tak už bych tady asi nebyla. Já to všechno vím, vím že to bylo naše rozhodnutí si ho udělat, vím, že on za nic nemůže, proto taky odcházím, když chytne ten svůj záchvat. Pro mě bylo peklo rok a půl, než šel do jeslí. Já nikoho neměla, rodiče máme přes půl republiky, manžel chodil do práce a ten malý nespal, celé dny jen řval a visel na mě, nemohla jsem se najíst, napít, zajít na záchod, nic…samozřejmě, že jsem šla, ale znamenalo to pak uklidňovat naprosto vystresované zeblité děcko, které ještě další hodinu řvalo..neužívala jsem si to a bylo to nejhorší období v mém životě a už v životě nechci žádné mimino.
- Citovat
- Upravit
28.4.23 13:49
Také mám synáčka, čerstvé 3 roky. Někdy člověk opravdu padá na hubu, ale dítě prostě změní život od základů, to si nelze dopředu představit. Alespoň ty první roky jsou náročné. Pořád ale lepší, než aby po mně na tom světě nic nezbylo. Být bez dětí asi není dobrá volba. Ale občas bych ho nejradši narvala do babyboxu. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.4.23 13:53
@Anonymní píše:
Kdyby psycholog neodvedl nějakou práci, tak už bych tady asi nebyla. Já to všechno vím, vím že to bylo naše rozhodnutí si ho udělat, vím, že on za nic nemůže, proto taky odcházím, když chytne ten svůj záchvat. Pro mě bylo peklo rok a půl, než šel do jeslí. Já nikoho neměla, rodiče máme přes půl republiky, manžel chodil do práce a ten malý nespal, celé dny jen řval a visel na mě, nemohla jsem se najíst, napít, zajít na záchod, nic…samozřejmě, že jsem šla, ale znamenalo to pak uklidňovat naprosto vystresované zeblité děcko, které ještě další hodinu řvalo..neužívala jsem si to a bylo to nejhorší období v mém životě a už v životě nechci žádné mimino.
Já opravdu vím, co myslíš měla jsem to dost podobně a až v roce a půl, kdy mladší dítě dostalo trošku rozum a přestalo řvát, jsem si začala říkat, že to není tak hrozné. A ano, taky bych další mimino nechtěla ani za zlaté prase, další dítě klidně, ale kdyby mi ho někdo dal až tak v tom roce a půl minimálně.
- Citovat
- Upravit
28.4.23 14:03
@Anonymní píše:
Já opravdu vím, co myslíš
Jenže ten můj řve furt, pořád, kvůli všeho. On nikdy nepřijde a neřekne „mami prosím zapnout mikinu“ nebo „mami prosím nasadit ponožku“..on to zkusí a jakmile se to nepovede na první pokus tak přepne do módu řevu a totálně se rozbrečí a řve a pokud u toho zrovna nejsem, abych poznala, kde je problém, tak není schopný říct, co chce, takže takhle ječí pět minut než se uklidní a začne třeba mávat ponožkou..a tohle mám denně několikrát..nachystám mu oblečení na gauč a ponožky jsou třeba pod tričkem a opět dostane záchvat, že nemá ponožky a řve a když mu řeknu, že je má pod trikem, tak začne řvát znova, že tam nejsou a to to triko ani nezkusí zvednout. Já na tohle prostě nemám, všechno je neskutečný problém. Ještě ve 2,5 letech se mnou stál na hřišti za ruku a nešel si hrát, když jsem šla vyhodit něco do popelnice, která od nás byla 3m, tak byl schopný udělat neskutečnou scénu, že jsem si dovolila odejít! (a to jsem mu řekla, že to jdu vyhodit) 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 14:07
Ja te na jednu stranu chapu, on ten stereotyp na rodicaku s urvanym ditetem je nekdy na palici 
ale zase na stranu druhou, pokud si s ditetem otec denne 2 az 3 hodky hraje, a mas moznost ho dat na dve dopoledne v tydnu do jesli, to je fakt vyhra. To ma maloktera mamina. Ono holt s ditetem musi clovek slevit ze svych naroku. Ale neboj, prcek odroste a bude lip 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 14:09
@Bramborova
Super rady, jak sis se synkem poradila. Smekám
Jenom jednu poznámku: čokoládu dětem do 4 let NE, ona je - jak bych řekla - rozrušuje, dodává hyperaktivitu, je pro ně jako droga.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.4.23 14:10
@Meggiska píše:
Jenže ten můj řve furt, pořád, kvůli všeho. On nikdy nepřijde a neřekne „mami prosím zapnout mikinu“ nebo „mami prosím nasadit ponožku“..on to zkusí a jakmile se to nepovede na první pokus tak přepne do módu řevu a totálně se rozbrečí a řve a pokud u toho zrovna nejsem, abych poznala, kde je problém, tak není schopný říct, co chce, takže takhle ječí pět minut než se uklidní a začne třeba mávat ponožkou..a tohle mám denně několikrát..nachystám mu oblečení na gauč a ponožky jsou třeba pod tričkem a opět dostane záchvat, že nemá ponožky a řve a když mu řeknu, že je má pod trikem, tak začne řvát znova, že tam nejsou a to to triko ani nezkusí zvednout. Já na tohle prostě nemám, všechno je neskutečný problém. Ještě ve 2,5 letech se mnou stál na hřišti za ruku a nešel si hrát, když jsem šla vyhodit něco do popelnice, která od nás byla 3m, tak byl schopný udělat neskutečnou scénu, že jsem si dovolila odejít! (a to jsem mu řekla, že to jdu vyhodit)
No tak tohle zase už plynule přešlo do období vzdoru, to mělo starší dítě taky a trvalo to asi 3/4 roku, tyhle scény denně třeba 15×. Mladší to teprve čeká, teď je mezidobí mezi miminovským řevem a obdobím vzdoru.
- Citovat
- Upravit
28.4.23 14:14
@Anonymní píše:
No tak tohle zase už plynule přešlo do období vzdoru, to mělo starší dítě taky a trvalo to asi 3/4 roku, tyhle scény denně třeba 15×. Mladší to teprve čeká, teď je mezidobí mezi miminovským řevem a obdobím vzdoru.
Mě to nepřijde jako vzdor, on spíš ze sebe dělá naprosto neschopného. Já vím že to umí, ale on to rovnou vzdá a radši to vyřeší řevem. Když nemáme čas, tak mu pomůžu, ale když nikam nespěcháme, tak ho nechám, ať si řve jak dlouho chce s tím, že se stejně musí obléct sám. Já prostě nejsem tak odolný jedinec, 3,5 roku neustálého řevu mě prostě zničily..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 14:14
Máme podobné staré dítě. Asi jsem měla vcelku dobrou loterii v povaze děti, protože ač je moje dítě vcelku velký nespavec (přes den už rok nespí), tak říkám že už to je s ní ten cca rok pohoda (přiměřeně věku). Teď teda aktuálně máme stavy, že nechci ven, nechci domů, ale pořád se dá ješte ukecat.
Co mě teda zarazilo, 2× dopoldne je v jeslích a manžel se po práci dítěti věnuje 2-3 hodiny??? Hele, to je jako hodně slušne, to co ty máš za tyden, já mám za měsíc, někteří nemají vůbec. Může si dovolit jesle, aby jsi měla volno. Si představ, že někdo musí pochůzky a všechno zvládat s ditetem… Asi zapracuj na vnitřním nastavení, prehodnot svoje nároky, zkus na ni jít úplně jinak…
Neříkej mi, že to dítě nic nebaví - malování vodou, prstovyma barváma, lego, pomoct s vytíráním, knížky, sbírání bince venku, pri věření může přesypávat suché těstoviny, vesis prádlo, dítě má kolíčky… A pokud jsi unavená z tahání kočáru, popř, kočáru a motorky zapracuj i na své fyzičce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 14:50
@MareB já mám dvouletá dvojčata… Jsou děsně živí, to co vymyslí za celý den by mě samotnou nikdy nenapadlo… Dětské knížky nečteme, stejně všechny skončí roztrhané, venku chodí za ruku, i kdybych je za sebou měla táhnout. Dvacet pět kilo v kočáru plus samotný kočár prostě tahat nebudu. Děti na rukách taky ne. Týden to šlo s řevem, ale už máme delší dobu klid. Odrážedlo jsme už několikrát na pár dní dali na půdu, že ho dáme někomu, kdo s ním nebude zlobit. Doma jsem 14 dní nechala už před nějakou dobou nepořádek za celý den, tak manžela napadlo, že by bylo fajn děti naučit, aby si po sobě uklízely protože takto to nejde. A od tatínka to vzali úplně na pohodu a uklidí si. Když doma řvou, tak ať si řvou dle libosti, ale ne mě do ucha, takže je pošlu do jejich pokoje a za chvíli je klid. U nás si tatínek prohraje maximálně půl hodiny. A já celý den opakuju jen nedělej to, nelez tam, nehazej s tím, dej mi to, nechej toho, nelej to pití, jez, pojď, ukliď si to, atd… Dřív mě to šíleně vadilo, snažila jsem se děti neustále nějak zabavit a nakonec byla nejlepší má rezignace. Prostě si dělej co chceš, pokud nepřekročíš stanovené hranice. Pár měsíců to byla dřina, ale teď už aspoň venku respektují, že budou poslouchat, nebo budou sedět doma.
Chtějí jíst těstoviny nebo rýži tak jim to k obědu dám. Chtějí doma chodit jen v trenkách, tak ať 
A teda bonbóny jako takové u nás neexistují.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tosidelassrandu
28.4.23 14:56
Dva dny je v jeslích a manžel se dítěti 2-4 hodiny věnuje. Jestli tohle nestačí k tomu, abys načerpala energii na to, abys měla na dítě trpělivost, tak už nevím co. Ono dost často se ukáže, že ten problém není v dítěti a v rodiči/rodičích. Dítě je nejlepší zrcadlo, do kterýho se můžeš podívat. Ty chceš, aby bylo dítě klidný, nevyvádělo a sama neumíš svoje emoce ovládat. A to ty jsi ta, která má plně dovyvinutý mozek a měla by to teoretický zvládat.
- Citovat
- Upravit
28.4.23 14:57
@Elea9 fakt je pro tebe min náročné táhnout za sebou za ruce dvě deti, než je nacpat do kočárku? Já se úplně děsím, až budu muset kočár dávat pryč, do toho narvu všechno, v nejhorším i větší dítě, když nespolupracuje a jedu. Když ho tahnu za ruku, sme oba vztekly, spoceny, každou chvíli se mi vysmekne a vali se po chodníku, pokouší se mě kousnout, když ho držím proti jeho vůli a když ještě mám nést třeba tašku s nákupem tak to je úplně konec. A to se bavím o jednom téměř 4 letem 
Ve dvou letech by mě ani nehlo jít někam bez kočárku
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 15:03
@Kriss Tina píše:
@Elea9 fakt je pro tebe min náročné táhnout za sebou za ruce dvě deti, než je nacpat do kočárku?
Však já děcko vozím na koloběžce než by se ona rozhodla, že teda jdem, tak by byla hodina v háji, všude kytičky (které miluje), já nákup v ruce, no to určitě, že tak jí dám do ruky jednu kytičku, naložím na koloběžku, nákup taky a jedem. Ale tohle děláme až od 3,5 roku, předtím mi tam neuměla vydržet, tak holt byla v nosítku 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 15:08
Některé děti jsou holt Náročnější, ale ono se to věkem mění, neboj!!
já měla zlatíčka totální a včil od 12+ puberta šílená, hnusná, odporná, nesnášejí se (a to jsou dvojčata), jde to až do nenávisti, jedna musela přestoupit na jinou školu, nevydrží spolu, jedna teď tráví více času u táty
hele, každý věk má něco
nemá smysl se z toho hroutit, prostě jí dej ty těstoviny, NO a co
jedna stará dětská lékařka říkala, že Hlady ještě žádné dítě dobrovolně neumřelo 
muž ti pomáhá dost, je jich hodně, kteří si vydrží hrát 20 minut, ty píšeš 2-3 hodiny denně, to je dost
prostě vypadni, najdi si cvičení, kámošku, běž se jen tak projít ven…
nejsi na tom psychicky dobře, musíš změnit prostředí… ty jesle jsou fajn volba, změnila bych to na po-st-pátek, ať máš volná tři dopoledne, to už je podle mne na zotavenou OK.. plus možná nějaká lehčí adéčka, pokud bys cítila, že fakt už „nemůžeš“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Hmm, tak to asi psycholog neodvedl moc dobrou práci. Ty by sis měla hlavně uvědomit, že to dítě za to nemůže, vy s manželem jste ho stvořili, a i kdyby nebyl plánovaný, vy jste se rozhodli si ho nechat. To dítě v tom je nevinně. Takže tyhle myšlenky o tom, že ti dítě zkazilo život, bys měla dostat z hlavy. Když už, tak si říct, že ty sis svým rozhodnutím “zkazila život”, ikdyž sama víš, že to tak není, protože máš dítě ráda. Mám děti rok a půl od sebe a první půlrok byl pro mě peklo, kolikrát jsem v duchu přemýšlela, proč že jsme si to druhé dítě takhle brzy dělali, jaká by teď byla pohodička s jedním atd. Ale nikdy by mě nenapadlo to ani v duchu vyčítat tomu dítěti. Bylo to jen a jen naše rozhodnutí…