Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Nezvládám svůj život
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
alena1995
1.4.20 19:06
A na co se tedy ptáš? Pomoc jsi už vyhledala, rodině se svěřit nechceš…
- Citovat
- Upravit
1.4.20 19:07
Asi by to chtelo jim to říct. To, že to skrýváš, ti akorat zhorsuje tvuj stav. Pokud más milujici rodiče, urcite te podpori a pomohou najit dobreho psychologa. Drzim palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.4.20 19:12
Ahoj 
co se rodičům svěřit? Pochopili by Tě? A určitě vyhledej psychologa, není na tom nic špatného 
jaký studuješ obor? Nešlo by si dodělat nástavbu s maturitou?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.4.20 19:32
Pokračuj v nějaké terapii a svěř se doma rodičům. Každá milující máma by chtěla vědět, že její dítě prochází něčím takovým.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.4.20 19:35
Určitě začni s psychoterapií, teď v průběhu pandemie můžeš využít zdarma online konzultace s psychology třeba na delamcomuzu.cz.
- Citovat
- Upravit
1.4.20 23:42
Nemůžeš za to. Podle mě to vždycky nejsou jenom okolnosti…ale i genetika. Nekdo se narodí jako pohodář a někdo je úzkostlivý. Je to asi hrozně těžký, ale je hodně moc lidí, co to mají uvnitř podobně, jako ty. Snaž se ze všeho nejvíc najít něco, co ti dělá radost. Film, seriál, pes, sport,…cíleně hledej. A denne to provozuj. Život je boj. Držím ti palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.7.21 23:41
Nedávám to. 
Prostě už nemůžu dál žít.
V poslední době se ve svém životě jen plácám. Ani nevím, jak to vše uchopit, ale pokusím se poradě.
Dětství nic moc. Otec podpantoflák. Matka cholerická, výbušná. Často na. mě vztáhla ruku. Co mě ale bolí víc jsou duševní šrámy. Často byla nepříčetná. Dávala mi nesmyslné úkoly, starala jsem se o sourozence poměrně často. Stačil jeden její pohled a věděla jsem, že je zle. Často jsme se stěhovali a já změny snášela špatně. Uprostřed základky jsem přestoupila a bohužel nezapadla. Nasledovala šikana. Byla jsem hodně uzkostlivá, vyhýbala jsem se lidem, často sama zavřená v pokojíku. Doma bylo pořád vše špatně 
snažila jsem se co nejvíc mámě pomoct, pořád si na něco stěžovala a já nabyvala na pocitu, že za vše můžu ja. Nikdy žádný náznak lasky, vlídné slovo, pohlazení. Nic. Pamatuju si časté návštěvy lékařů, kvuli každému příznaku mě tahala po vyšetřeních. A ackoliv se nikdy nic neprokázalo mela radost z kazdeho špatného výsledku. Snažila se mi přilepit nějakou vážnější diagnózu 
. Otec byl uražen, že je to nemožný de.ent any děti byli za.rani spratci Neustále nás shazovala a ponizovala. Její humor tkví v tom, že urazí po nižuje a zesměšnuje ostatní. Dodnes. Čím jsem byla starší, tím vic jsem byla uzavřená do sebe.
Pravděpodobně jsem od dětství trpěla uzkostma.
Abych to alespoň malinko zkratila.
Jsem už pár let dospělá. Ale mám pocit, že nezvládám svůj život. Kolektiv lidí zvladam jen s nasazenou maskou. Takový smutný klaun. Vetsina lidi mě vidí, jako tu milou a hodnou, obětavou holku, co má energie na rozdávání. Jenže jakmile se za mnou zavřou dveře. Jsem sama. Neuklizim, nevarim, všechno mě neskutečně unavuje a vysává. Přestala jsem se o sebe starat. Nevidím důvod proč. Nevidím smysl v koníčcích, které jsem měla. Každý vztah s mužem skončil proto, že měl podobné rysy, jako moje matka. Nedávno jsem četla na toto téma článek a zarazilo mě, že se nejspíš jednalo o psychické týrání. 
Vubec nevím co mám dělat. Kde mám začít a jak dál.
Děkuji za vyslechnutí, moc to pro mě znamená!!
Btw. dneska zase budu koukat do stropu a civet doblba. Moje hlava je prázdná.
- Citovat
- Upravit
20.7.21 00:03
Možná sis měla založit svou vlastní diskuzi, tyhle obnovené jsou k hovnu.
Trošku z tebe cítím, že žiješ pro druhé lidi, což je na jednu stranu dobře, ale člověk musí mít rád i sám sebe.
Neodbývat se, protože ty sama o sobě máš hodnotu.
Já ze sebe taky nemám vždycky dobrý pocit. Furt si myslím, že musím udržovat konverzaci, vyhovět, bavit lidi… Je těžký to změnit, protože moje přirozenost je mít ráda lidi. Ale zase jim nechci dělat blbce, takže s tím taky trochu bojuju.
jestli máš nějaké hlubší problémy, tak je tady těžko vyřešíš. Mně tedy emimino párkrát pomohlo, když jsem se tu spíš vyvztekala, vylila si srdce (anonymně někdy i neanonymně).
Jenže já jsem celkově prostě v pohodě.
Chodíš třeba na nějakou terapii?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.7.21 00:14
Anonymní ze 23:41:
Jak už bylo řečeno výše - žiješ moc pro jiné lidi. Měla bys dělat něco pro sebe, respektive většinu věcí pro sebe, aby ti to dělalo radost.
Třeba si ukliď byt, abys měla radost, že je hezky uklizený (když teda tě to extra nebaví).
Samozřejmě potřebuješ odbornou pomoc, což zde nedostaneš.
Jinak pro informaci - měla jsem na střední škole spolužačku, která se od rána do večera mohla pro druhé přetrhnout, až se z toho ve třeťáku tak složila, že skončila na psychiatrii. Akorát ji všichni zneužívali, zřejmě i doma a pak nakonec i její přítel. Holky říkaly, že jí nemůžou mít rády, protože je tak obětavá a je jako nikdo (žádná osobnost). Já s ní nekamarádila, mně to také vadilo.
Takže všeho moc škodí. Je třeba v tom najít míru.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.7.21 00:25
Hele i kdyby ses rozkrájela, nečekej vděk (vděku se totiž dočkáš jen od uznalých a inteligentních lidí a těch tolik není) a ani od těch uznalých a inteligentních lidí nemůžeš čekat, že tě budou mít rádi, i když se pro ně rozkrájíš…
Protože láska je naprosto iracionální záležitost, která se nedá nikterak zasloužit..
A především ty musíš mít ráda sebe a musíš si vážit sebe, pak budeš vyzařovat cosi, nevím, jak to nazvat a dosáhneš toho, že tě budou mít rádi a vážit si tě i ti druzí. Ale pokud budeš mít dostatečně ráda sama sebe, tak to ani nebude potřebovat, chápeš?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.7.21 00:32
Odbornou pomoc určitě. Jen jsem si chtěla ulevit
Aktuálně už se pro nikoho nerozdavam. O mladší sourozence bylo potřeba se postarat. Matka by to neudělala. Ostatnim jsem vždy ráda pomohla, ale že by bylo z mé strany nejake spasitelske chování to ne. Nemám na to sílu ani energii.
Uklízet a žít normálně bych ráda. Jenže nevim, jak se vymotat z toho bludného kruhu, kdy se musím ke všemu přemáhat. Bolí mě celé tělo. Spokojená jsem snad jen když můžu odpočívat a nic nemuset. I být v přítomnosti je ted pro mě nadlidský úkon.
- Citovat
- Upravit
20.7.21 00:44
@Anonymní píše:
Odbornou pomoc určitě. Jen jsem si chtěla ulevit
Aktuálně už se pro nikoho nerozdavam. O mladší sourozence bylo potřeba se postarat. Matka by to neudělala. Ostatnim jsem vždy ráda pomohla, ale že by bylo z mé strany nejake spasitelske chování to ne. Nemám na to sílu ani energii.
Uklízet a žít normálně bych ráda. Jenže nevim, jak se vymotat z toho bludného kruhu, kdy se musím ke všemu přemáhat. Bolí mě celé tělo. Spokojená jsem snad jen když můžu odpočívat a nic nemuset. I být v přítomnosti je ted pro mě nadlidský úkon.
To může být i deprese, najdi si psychiatra, a pak i terapii. Někoho šikovného.
A pořiď si psa, toho nějaká tvoje historie nezajímá, má tě rád bez nějakých podmínek, a vytáhne tě ven.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.7.21 00:55
@Anonymní píše:
Odbornou pomoc určitě. Jen jsem si chtěla ulevit
Aktuálně už se pro nikoho nerozdavam. O mladší sourozence bylo potřeba se postarat. Matka by to neudělala. Ostatnim jsem vždy ráda pomohla, ale že by bylo z mé strany nejake spasitelske chování to ne. Nemám na to sílu ani energii.
Uklízet a žít normálně bych ráda. Jenže nevim, jak se vymotat z toho bludného kruhu, kdy se musím ke všemu přemáhat. Bolí mě celé tělo. Spokojená jsem snad jen když můžu odpočívat a nic nemuset. I být v přítomnosti je ted pro mě nadlidský úkon.
Ahoj, pripomina mi to moji depresi kterou jsem mela z tezkeho zivotniho obdbobi. Neuklizela jsem, nevarila, jen spala, konicky me nezajimali. Take jsem nemela uplne jednoduche detstvi. Mama alkoholicka, nevl.otec pedant kterej nevedel jak mamu donutit aby se starala o domacnost tak jsem to schytala ja. Kazdou sobotu jsem drhla po celym baraku kartacem koberce a dalsi prehnane ukoly. Musela jsem se starat o brachu, nesnasela jsem to. V 10 letech jsem si pripadala jako ja ta matka. Pomohl az terapeut. Chodila jsem rok v kuse a az pak to ze me spadlo i kdyz samozrejme musim na sobe porad pracovat. Neboj se toho a jdi do toho, musis kvuli sobe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Vlastně ani nevím, kde začít. Mám skvělý život. Mám rodinu, úžasnou hodnou mamku, bezvadnou babičku, a nejlepší sestru a bráchu. Měla jsem super dětství. Rodiče do sebe byli zamilovaní, pořád se obíjmali, drželi za ruce a nás měli hrozně rádi.
Přesto jsem v dětství, asi 10 začala trpět úzkostma. Měla jsem panický attaky a hrozný strach. Z ničeho nic, nezažila jsem žádný trauma, nic. Prostě jsem měla hrozný strach a každou noc jsem brečela. Moji rodiče o tom nevěděli, protože jsem to před nima skrývala, vždy jsem říkala např. že mi není dobře, když na mně viděli, že nejsem v pohodě. Neměla jsem v tu dobu kamarády, a proto, že jsem byla divná, mě začali ve škole šikanovat. Byla jsem hrozně sama, rodiče se to nikdy nedozvěděli. Sama sobě jsem nalhávala, že jsem normální a věřila v to, že až přejdu na střední, tak se to zlepší. Ale akorát se to zhoršilo. Měla jsem ještě silnější úzkosti a do třídy jsem vůbec nezapadla a nezačlenila jsem se. Pak jsem přestoupila na jiný obor, protože jsem tu školu nedávala vůbec. Nic z toho, co jsem prožívala, rodiče nevěděli, mysleli si, že přestupuju, protože mě tahle škola nebaví. Hrozně jsem to dusila v sobě a strávila jsem strašně moc času tím, jak to před ostatníma skrýt. V tu dobu začaly moje depresivní a sebevražedné myšlenky, které jsem naštěstí nikdy neuskutečnila. Začala jsem se poškozovat, s tím, že jsem sama sobě nalhávala, že mi to dělá dobře, ale věděla jsem, že chci, aby si toho někdo všimnul a věděl, že nejsem v pohodě. Zároven jsem se toho ale bála, nosila dlouhé rukávy, skrývala to a nikdo se to nedozvěděl. Ted jsem ve třetáku a budu končit. Minulý rok jsem si zašla tajně k psychiatrovi, který mi předepsal antidepresiva, které mi jaksi pomohly nemít depresi. Ale ted? Absolutně nevím, co se životem. Budu končit učnák a je mi hrozně líto, že jsem nezlstala na té střední a nematuruju. Vždy mám naplanované aktivity, a potřebuju mít nadevším kontrolu. Ted se ale všechno mění ze dne na den, kromě toho jsem s rodinou pořád doma a pro mně je těžké se přetvařovat. Mrzí mně, že jim lžu, a nedokážu odpovědět, na to proč. Nevím, kdo jsem, nikam nezapadám a nevím ani o ničem, co by mně bavilo (za činnost), nebo v čem bych byla dobrá. Příjdu si absolutně zbytečná a vyčerpaná. Jediný důvod, proč tu jsem je moje rodina.