Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Mám dceru, která se ve stejném věku chovala stejně. Nejraději by mi asi visela na noze po celý den…
Scénky v šatně ve školce skoro každé ráno, jenže holt do práce jsem musela, tak neexistovalo, že bych jí ustoupila a do školky nedala.
Ze školky jsem odcházela s pocitem nejhorší matky, ale pak jsem po jedné scénce šmírovala přes okno. Dítě vysmáté, šlo si pro nějaké hračky a pohoda. To mi pak potvrdila i učitelka, že jenom se za mnou zaklapnou dveře je z ní úplně jiný člověk a celý den je v pohodě.
Trvalo to první 3 roky, jako předškolák už to byla pohoda.
Teď jí je devět, pořád v něčem zkouší jestli ty vytyčené hranice někam nezmizely, smůla, hranice tam pořád jsou
. přidávají se nějaké předpubertální nálady, školní folklor…
Je to náročné neustupovat v zásadních věcech, nebo i těch kde nejde o život, ale nevhodně ovlivňujících provoz a svobodu ostatních v rodině, ale jinak to nejde.
S hladem je to svatá pravda
„je potřeba nakrmit zvíře“ ![]()
@Svistice píše:
Ano, a pak tu z nich máme ženy mezi 18 a důchodem, které si nechávají kakat na hlavu v rámci rodiny, na pracovošti a ve vztazích. Diví se, že se můžou přetrhnout aby byly dobrými manželkami, přítelkyněmi, snachami, pracovnicemi, navaří, uklidí, udělají všechno, co se jim řekne a on si jich přesto nikdo neváží a chová se k nim jako ke kusu hadru. Přitom i ruku do ohně strčí, jen aby je jejich okolí mělo rádo. V čem asi bude zakopaný pes?
Já tady kritiku za svoje příspěvky nepotřebuji… Musíš vědět, co si můžeš dovolit svému dítěti říct. Já jsem si jistá, že tahle, výjimečně řečená věta naší malé neubližuje a že si na hlavu opravdu kakat nenechá
Taky píšu, že to slyší jen při fakt ošklivým chování, to se stalo třeba jen jednou, dvakrát