Období vzdoru, jak jste vychovávali?

Nechci abys někoho mlátil, tak tě zmlátim. V první řadě tohle utněte, přestaňte se k němu chovat jako k veřejnému nepříteli a zkuste pochopit, že v té malé hlavičce nedokáže zpracovat to, co se v něm odehrává. Přišlo miminko které má najednou většinu pozornosti a bere mu maminku, tatínka a možná pozornost ostatních členů rodiny, kteří se najednou rozplývají jen nad miminkem. A čím víc ho budete ponižovat bitím, odstrkovat od miminka a od sebe, tím větší vztek bude mít. Měli jste ho hned více zapojit do péče o miminko, hrát si s ním třeba i když kojíte, povídat si s ním o miminku a pasovat ho do role velkého bráchy a ochranáře. Už jenom z toho vašeho psaní je cítit, že absolutně nechápete, že takhle malé dítě neuvažuje jako dospělák a vidí svět značně zjednodušeně. On to miminko netýrá ale trestá, stejně jako ho trestáte vy. Začněte všichni včetně širší rodiny věnovat více pozornosti jemu a přetrpne si teď holt to, co jste způsobili v největší míře vy samotní, svým špatným přístupem od začátku. 

Já toto období taky zažila, když tehdy dvouletý nejstarší se snažil zlikvidovat novorozenou prostřední. To nejhorší trvalo asi rok. A bylo to fakt strašné. Aby se necítil odstrčený, kojila jsem obě děti, ten starší trávil na prsu víc času. Spala jsem vedle obou dětí, starší mě v noci zaměstnával víc. Většinu dne jsem měla na rukou obě děti. Ten rok jsem se téměř nestarala o domácnost, téměř jsem nevařila, nedbala jsem o sebe - neučesané mastné vlasy v culíku. Všechen čas, co jsem mohla, jsem věnovala nejstaršímu. Až jsem se cítila vinně vůči dcerce. Stejně to nezabíralo - vnímala jsem, že můj nejstarší byl v té chvíli doopravdově nešťastný. Presvedčený, že už ho nemiluji. A byl agresivní. Strašně agresivní. Mne mlátil, kousal, kopal. Svou mladší sestru škrábal - v jednu dobu, několik měsíců, jsme měli neustále do krve poškrábáné miminko. Dvě jizvičky zůstali mé dcerce na tváři až do dnes, naštěstí nejsou moc viditelné. Rozbíjel věci kolem sebe, s oblibou všechno nádobí, ke kterému se dostal. Vyléval a ničil jídlo. Sobě ubližoval. V zoufalém, agresivním stavu, i přes moji podporu a blízkost, vydržel i několik hodin v kuse a za chvíli znovu.
V tu chvíli jsem řešila jenom jeho agresi. Žádné jiné požadavky jsem na něho neměla - ani mě nenapadlo chtít po něm, aby se učil oblékat se, aby se odplenkoval, uklízel po sobě hračky, jedl sám, aby zdravil, děkoval ( to po mně chtěli tetičky kolem). Už jen to, aby nebyl agresivní, bylo mnoho rozepří za den. Naprosto jsem tehdy nerozuměla, když mi okolí radilo, aby jsem ho trestala nekontaktem, nemluvením - to by můj syn neustál. Pod nátlakem jsem asi dva pokusy udělala, že jsem ho minutu nevzala do náruče, následně jsem celý den řešila šílené emoční záchvaty svého syna, který se celou minutu cítil opuštěn. Zároveň jsem potřebovala mu dát hranice, že toto ne. Toto dělat nebude, doopravdově se zlobím. A pro mně nejschůdnější cestou v tu chvíli bylo taky plácnutí po zadku. Lepší než křičet, lepší, než dlouho vysvětlovat ( stejně nerozuměl), lepší, než se na něho dlouho zlobit - to by byl ještě víc smutný, v silných neovládaných emocích - agresivní. Plácnutí pro mne bylo lepší než nebrat ho za trest do náruče. A zároveň pro něho to byla srozumitelná hranice, která ho nebolela a nestresovala a neoddělovala ho ode mne. ( Ale ani nikdy nefungovala na déle, než pět minut).

A taky jsem mu v té době dala dohromady několik facek. Vždy v stejné situaci - já seděla na zemi a kojila mimino, on se přišel tulit (to se ale dělo většinu dnů), a on pro mne naprosto nečekaně mimino škrábnul do krve a chtěl pokračovat. A já potřebovala s miminem zdrhnout, ale on mi to nechtěl dovolit. A já měla příliš špatné břicho, jednou rukou jsem držela mimino, druhou rukou jeho, aby neubližoval a bez rukou jsem se neuměla i s miminem postavit a utéct. A tak jsem mu dala facku, využila moment překvapení, utekla a následně si tu facku dlouho vyčítala. Naštěstí neměl z toho červenou tvář. Stalo se to asi třikrát. Pak už mé břicho bylo funkčnější a utekla jsem z takových situací i bez facek.
Pamatuji se, jak mě danou dobu všichni odsuzovali, že to kvůli mně je syn takový agresivní, co čekám, když já jsem agresivní k němu. A já chtěla brečet nepochopením a vyčerpáním. Neumím si představit nikoho, kdo by v takových situacích, které netrvají jenom pár minut, ale celé hodiny, dny, týdny, měsíce, každý den velkou část dne, měl pořád sílu být jen laskavý a absolutně neagresivní.

Co se dělo dál? Je o tři a půl roku vic. Můj syn má pořád příliš silné emoce, velmi lehce vybuditelné. Ovšem už je umí řídit na mnohem lepší úrovni, držet v sobě, takže například ve školce o jeho emocích nic nevědí. Jen se v sobě často trápí. Rozhodně to není žádný ideální kluk - neuznává autority, pravidla dodržuje jen tehdy, když se mu zdají rozumné, rád škádlí lidi, baví ho vzbuzovat silné emoce i v jiných. (To jsem vypsala jeho negativa, myslím, že je v mnoha ohledech velmi fajn kluk). Děti škádlí, posťuchuje a zápasí s nimi, ale nemlátí, ani ve chvíli, kdy sám je někým ve školce mlácený. Říká, že proto, že on nebude dětem vracet bolest.
Jaký má vztah se mnou? Vnímám, že mi naprosto důvěřuje v tom, že ho miluji a že mi na něm záleží, že jeho názory a potřeby jsou respektované. Neviděla jsem ho bát se mne. Hodně spolu mluvíme, i když ještě raději mluví s tátou, protože já nedokážu nadšeně sdílet jeho záliby tak, jak jeho táta. Ne, ideální vztah určitě nemáme, dost se hádáme a když občas prosadím něco proti němu, je na mne naštvaný. Každopádně „následky plácání“ moc nevidím. Na co jsem pyšná, je vztah všech třech dětí k sobě - jo starší se pořád hádají a je to otravné - ale mají se rádi. Rádi spolu tráví čas, stýská se jim po sobě a k nejmladšímu miminu jsou hodně pečující a něžní.
Co se stalo s plácáním? Občas plácám i mladší holky, ale spíš proto, že jsem si na to zvykla, než že u nich by to bylo fakt potřeba. Nejmladší jsem teda plácla jednou, kdyz mě do krve kousala, a bylo to milé a kouzelné - ona mě viděla plácnout starší děti a věděla, o co jde ( starší děti svého času měli pocit, že jde o legraci a hodně se smáli) - a začala se žvatláním omlouvat. Prostřední je dost hubatá a to je i prostředek, jak se zvládneme domluvit, plácání vlastně není třeba. Staršího už plácat přestávám, už nám na to přijde starý. Můj muž v jednu dobu mě napodobil a taky plácnul syna na zadek a hned toho zanechal - nebyl si jistý, jestli u toho neměl napnutou ruku a jestli to syna nebolelo. ( Já plácala s uvolněnou rukou).

V jedné diskuzi jsem to už psala - kdybych měla rozhodovat na celospolečenské úrovni, fyzické tresty bych nejspíš zakázala - podle popisu je plácnutí a plácnutí to samé, ale jedno z nich je fyzické násilí, jiné spíš neverbální signál. Každopádně mě svého času plácání na zadek u batolete docela posloužilo. Ty facky spíš vnímám jako své selhání. U starších dětí mi už nepřijde plácání na místě, už jde s nimi diskutovat, taky vydrží, když je na ně máma pár minut nazlobená.

Neobhajuji fyzické násilí - znám hodně lidí, kterým zničilo život. Z druhé strany já jsem spíš citlivá na „jemné“ psychické násilí, které je v populaci všeobecně akceptováno - nesnáším, když rodiče s dětmi za trest dlouhé minuty, desítky minut nemluví, když jimi manipulují tím, ať se kouknou, jak je máma kvůli nim nešťastná. Když děti ponižují. Když zlehčují jejich trápení, žádají, aby děti nebrečeli, když spadnou… Když zveličují provinění dítěte a dlouhé minuty ho nechávají trápit se tím, že „vysvětlují“ - dramatizují.

Nevím, kam směřuji, nejspíš jsem chtěla jen sdílet svůj podobný příběh a říct, že držím pěsti. Že vím, jaké to může být hrozné a že lehké řešení neexistuje. U některých dětí to chce pár tydnů, u některých mnohem víc, kým si to sedne.
Funkční rada je, nezveličuj své selhání - zaměř se spíš, aby tvých k synovi hřejivých reakcí bylo víc. To, co situaci časem vyřeší, je to, že syn se začne opět cítit jistý tvou láskou k němu a bude vědět, že nemusí o ní se sestrou bojovat.

Podle mě je zásadní rozdíl v tom, jak dlouho dokážou být batolata agresivní. Pár desítek minut agrese denně ustojí naprostá většina z nás s grácií a dobrým pocitem ze sebe, dokonce i s přesvědčením, že druhým můžu radit. Naopak mnohahodinové záchvaty pravidelně každý den, bez možnosti odpočinout si, už nedá s grácií téměř nikdo.
Já až u druhého a třetího dítěte, a až po čtvrtých narozeninách prvního dítěte zažila, jak může být výchova lehká, příjemná a plná pocitů naplnění a dobrého pocitu ze sebe.

V té době, když jsem se musela nejvíc snažit, se mi dostalo nejvíc kritiky a nepochopení ze strany okolí ( je jasné, že jsi špatná matka, když tvůj syn je, jaký je). Zpětné mám pocit, že práve v tom období jsem podala největší výkon svého života. Můj syn nevypadá, že má z toho období trauma, ale já určitě jo. Bylo to TAK náročné…

@Bramborova jako promiň, ale tvůj syn vás neuvěřitelně terorizoval…