Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Omluva, které se nedočkám – jak se smířit?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
26.8.26 18:29
@Lucy75 píše: Více
Napíšu něco, co se asi mnohým nebude líbit, ale skoro bych řekla, že dnešní doba předkládá trauma jako normu. Pak mi někdo, kdo dostal v pubertě dvakrát pár facek poklidně vykládá, že jeho utrpení je stejné jako moje (možná si pamatuješ). A já ho mohu politovat, zároveň se ale suše pousmát, že nemá ponětí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 18:30
@KKubula to přece vůbec nepíšu! jen říkám, že se vším kromě smrti se dá bojovat a nechat to za sebou… se smrtí se vyhrát nedá. Ale že nebyla něčí výchova ani zdaleka ideální, se dá docela solidně hodit za hlavu a jít dál.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 18:37
@Lucy75 píše: Více
Je na tom dobře, ale to si neuvědomuje, protože třeba ani nezná ty horší reálné zkušenosti/osudy jiných. S nikým o dané problematice nemluvila. Anebo jak říkáš, považuje to za trauma, něco hrozného, ale pak jednou přijde opravdu masakr a uvědomí si, že ztrácela čas přemýšlením nad malicherností.
Zas chápu vývoj. Jako dítě jsi taky určitě brečela nad rozbitou hračkou a byla to pro tebe největší katastrofa na světě. Teď bys ji se smíchem vyhodila a koupila si tu stejnou novou 
.
Přesně- Pokud nejde o život, jde o ho.vno 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 19:33
@Lucy75 píše: Více
Pokud ti to roze. sí. rá život i po letech, tak nad tím mávnout rukou fakt nestačí. Můžeš mít v hlavě spoustu různých vrstev, které se navzájem překrývají a zakrývají ty ostatní a ty vůbec nerozumíš svým reakcím, akorát víš, že ti není dobře. Třeba že ti vůbec není dobře v situaci, kdy všechno jde fakt dobře, ale ty z toho nedokážeš mít radost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 20:23
@KKubula píše: Více
To určitě. Nekdy to ale není trauma, ale prostě povahový rys.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.8.26 20:48
@Hera01 ale já jim neustále nic nevyčítám. Jestli to tak vyznělo tak to me mrzí. Psala jsem ze mame dobry vztah ted, ale spis s tim nekdy zacnou oni, reknou Jo ty kdyz si byla na stredni tak spatny známky jsem se dozvídal až od učitelky… a ja na to reknu: Protoze kdyz jsem ti ji rekla sama tak jste me hned zfackovali, dali zaracha a poslouchala jsem jak jsem blba a neschopna tak jsem to oddalovala… na to mi reknou ze jsem ten největší ukřivděný chudacek. Dodávám ze jsem byla normalni student spíše trojkař, žádný propadák ani jedničkář. Jedniček bylo dost, ale za tu pochvala nebyla nikdy 
a nebylo to jen o známkách to je jen příklad 
ja i napsala ze me nikdo netýral! Ale žádné Mame te rádi, Uzij si to, pohlazeni atd nebylo. Svému dítěti taky nastavuju hranice, ale zároveň chci aby věděl ze ho miluju a chci aby mi vše chodil rikat sám a vše vyřešíme spolu. Ja se doteď bojím nasim rict kdyz mě neco trápí protože me servou po porodu jsem mela dost náročné období a byla jsem na tom fakt špatně a tata mi slíbil, ze odteď si budeme vše rikat a resit to. No moc jsem toho nevyužívala ale treba za par měsíců jsem za nim přišla ze chci neco probrat a na to mi bylo odpovězeno ze opět řeším kraviny a at se podívám co mají ostatní za problemy, což samozřejmě vim. Ale neni to tak ze bych jim furt neco vyčítala, to spis furt oni me a ja se nekdy zkusím bránit a akorát me “sejmou”. To je vse.
- Citovat
- Upravit
26.8.26 21:20
@Anonymní píše: Více
Proč to s nimi vubec rozebiras?
A kolik ti zhruba je?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.8.26 21:23
Mě teda přijde, že takhle se dřív chovala většina rodičů a lidi kvůli tomu nechodí k psychologovi. Možná fakt řešiš maličkosti, které tvoje rodiče prostě považujou za kraviny. Naopak já nesouhlasím se současnou volnou výchovou.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
26.8.26 21:42
@Krákora997 ja bych to nerozebírala, píšu to doufám dost jasně. Kdyz na me vytáhnou něco z minulosti tak se proste bráním, ale ne vzdycky. Vzdycky me to akorát ujisti jen v tom, ze je vse pri starém 😆 je mi 30
Jak píše někdo podemnou, volnou výchovu teda nedelam. Davam hranice, ale zároveň chci aby můj syn věděl, ze ve mě ma oporu a aby si nemyslel ze kdyz se mu neco nepovede tak ho nebudu mít rada
- Citovat
- Upravit
26.8.26 21:58
@Anonymní píše: Více
Nema cenu se bránit. Jim oci neotevřes, oni si mysli, ze te vychovavali správně. Mas jine hodnoty než oni, uvažujes jinak. To mas jskoz s partnerstvím- ted taky od partnera chceme jine kvality, než byly důležité pro generaci nasich rodičů. Možná, že když si uvědomis, ze to jejich chování není osobní, tak se ti uleví a přestaneš hledat blizkost tam, kde není.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 22:19
@Anonymní píše: Více
Využívala bych jejich praktické pomoci s vnoučetem a jinak bych si držela emocionální odstup, co to jen jde. Prostě se k nim chovat spíše jako ke známým než jako k opravdu blízkým lidem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 22:58
@Velryba černá píše: Více
Já si myslím, že některé věci se odpustit nedají a ani by odpuštěny být neměly. Něco je prostě tak těžce za hranou, že se to odpustit nedá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.26 06:15
@Krákora997 píše: Více
To neruší možnost, že to trauma je.
Já znám dost lidí po padesátce i po šedesátce, kteří šli do terapie, protože to desítky let „házeli za hlavu“ a dopracovali se k poruše příjmu potravy, obrovským úzkostem, panickými atakám apod. Terapie je těžká práce a bolí. Člověku se do tech bolavých věci nechce, protože bolesti už zažil dost a další nepotřebuje, takže to podělaný trauma se drží zuby nehty a háže mu do cesty každý klacek, který je po ruce. Zatím bohužel nikdo nic lepšího než terapii nevymyslel. Kdyby bylo nějaký bezbolestný řešení, jasně že bychom po něm skočili.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.26 07:19
@Anonymní píše: Více
Chápu, jak to myslíš, ale je úplně zbytečné nad tím přemýšlet. Rodiče se nezmění, a hlavně tu dobu už nevrátíš a jiné už to nebude. Dřív byla doba úplně jiná a lidí, co žili s rodiči, jako máš ty, znám daleko víc než těch, co chválili za známky atd. Kdybych měla chtít, ať se mi matka omluví za to, co nám dělala, a řešila to v hlavě, tak se zblázním. Vždycky jsem chtěla, aby moje děti žily jinak, a já se k nim chovám jinak než to, co jsem viděla u mojí matky. V podstatě vůbec neřeším, co bylo, ač toho nebylo málo a téměř celá rodina se s matkou nebaví xx let. Prostě je to tak, jiné to nebude a nebudu si tím ničit život. Je moc krátký na to, řešit něco, co neovlivníš. Kdyby se ti rodiče omluvili, tak v čem to pomůže? Zmizí ty křivdy? Bude ti lépe? Já myslím, že ne. Žij tím, co máš teď, ne tím, co bylo. ❤️
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
