Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Omluva, které se nedočkám – jak se smířit?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
26.8.26 13:13
Tohle téma lidem často vyplouvá právě s dětmi. Já jsem se smířila s tím, že moji rodiče dělali, jak nejlépe uměli. Ne mohli, ale je to už nenávratné. Důležitý je ten posun. Osobně se citově hojim právě na tom, jak se chovají k mým dětem. Nic víc už očekávat nelze. Na druhou stranu - skvělé babičky/dědečkové pro vás mohou být daleko důležitější než omluva.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.8.26 13:14
@Anonymní píše: Více
Rozumim Ti, cim jsem starsi, tak si uvedomuji jak patologicke detstvi jsem mela, ale vim, ze to mame nikdy vycitat nebudu. Chovani bylo odraz vzorce chovani, ktere vnimala u rodicu a na to reagova, vnimala a videla maminku jak uslaplou, upracovanou pani, a tatu jako chlapa, vladce rodiny co neumel vyjadrovat emoce. Ja uz je vnimala jinak. Babicku jako dost tvrdohlavou a deda uz byl jako senior jiny..ale vysledek byl domina, ktera musela mit vse pod kontrolou ze strachu aby ani chvili nepodlehala a tata submisivni..k mne mela komplikovany vztah, neumela dat najevo lasku, neustala kritika, nikdy jsem nebyla tak dobra..cestu jsme k sobe nasli castecne jako az kdyz jsem daleko starsi. Detstvi me hodne poznamenalo, tezkou hledam ve vztazich balamc mezi dominanci a subnis.ten stred..sebevedomi mi chybi..Ale stejne i spoustu veci nerikam. Ale vim, ze tenkrat delala co znalaa umela. Nemohu ji to vycitat.
- Citovat
- Upravit
26.8.26 13:20
Jednou jsem někde četla, že člověk se stává dospělým v momentě, kdy dokáže odpustit svým rodičům.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 13:25
A neni to tím, že rodiče v takovém prostředí taky vyrůstali, takže jim takový model chování přišel normální a teď si to uvědomili a třeba je pro ně těžký říct nahlas sorry posr.ali sme to?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.8.26 13:32
@JancaS84 nemyslim si, ze si mysli ze udělali něco špatně. Prece by jinak rekli No to jsme dělat neměli… nebo proste neco takového lehčího nez omluva.
- Citovat
- Upravit
26.8.26 13:36
@Anonymní píše: Více
Ja myslim, ze nejake ty krivdy z detsvi ma vetsina lidi. Ja taky. Driv ty rodice nebyli az tak otevrene milujici, nemazlili se, bylo dulezitejsi vychovat a aby deti slapaly, jak bylo potreba.
Ja si nepamatuju, ze by me mama jen tak pohladila, pritulila se, i kdyz treba to tak bylo, ale nepamatuju se. Na co ale vzpominam, bylo presne jak pises, prikazy a zakazy. Musela jsem doma kmitat. Co ja zvladla v 7,8 letech, dodnes se divim. Byla jsem jak cvicena opice. Po skole doma vyvencit pejska, umyt a utrit nadobi, ustlat vsem postele, ukoly do skoly, a pokud mama potrebovala, tak me jeste poslala na nakup. A jako nee nakup typu 5 rohliku a jedno maslo, ale pekne i lahve atd.
Kdyz byl vikend, zadny vyspavani. V pul 8 se otevrely dvere do pokoje a uz me posilala se psem a na nakup. A kdyz neco zapomnela, tak zase.
Z uceni me zkousela, a kdyz jsem neco nevedela, poslala me zpatky do pokoje a at prijdu, az to budu umet. A takhle nekolikrat. Stejne to nepomohlo a ja od 5.tridy nosila trojky, ctyrky, a na vysvedceni mi bylo receno, ze jsem blba jak bota. Skvely.
V puberte jsem se utrhla z retezu, protoze jsem mela jen vyjimecne pkvoleno jit treba na bruslak, i kdyz jsem doma spnila vse, co se po me chtelo, a tak ve me zustaval pocit horkosti a puberta byla echt vyzivna.
Mama mi pak priznala, ze ona to mela doma taky tak a jinak to neznala.
Vztahy mame dobre, mama by se rozkrajela, ale obcas kdyz to prijde na pretres, tak proste ji neco pripominam. Je fakt ze se mi omlouvala, takze v tom je to jine, no.
Ja svoje deti vedla uplne jinak a verim, ze se citili a citi milovany.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 13:37
Jo, rodiče posrali kde co. Třeba tak vyrůstali oni a jinak to nevěděli.
Nebo to řešili spontánně a nějak nad tím nepřemýšleli.
Radili se s ne úplně správnými lidmi a napáchali škody. Třeba můj bývalý byl bity za koktání. Místo co by sháněli dobrého logopeda, tak ho na rady lidí z vesnic triskali. Však on to dělá schválně. Zůstalo mu to, kokta pořád.
Nebo jsem slyšela, ADHD je nálepka pro neposlušné dítě, je kult dítěte, psychologie si vymyslela. Kdysi stačilo pár na zadek a ADHD vyléčené. Dnes se to strašne řeší.
Někdo otrlejsi si dokáže říct, že rodič to podelal, v duchu že možná byl b.bec, co s ním a s někým se to táhne a táhne a táhne. Ale je dobré, že to vidíš. Všude je něco, nikde nejsou sluníčkove vztahy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 13:48
@Anonymní píše: Více
Nepotřebuješ jejich omluvu. Nepotřebuješ, aby něco uznali. Tvoje pocity jsou úplně stejně relevantní, i když je oni popřou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 13:53
Mně rodiče ublížili moc. A nepovažuji to za „chyby, které dělá každý“. Šlo o bití pro zábavu, výsměch, ponižování. Něco jsem tu o tom kdysi psala. Já jsem se pro svoji duševní pohodu rozhodla je vymazat ze života. Táta to vzal v pohodě a naše vztahy se pomaličku zlepšily s tím, jak si po rozvodu rodičů v mých 19 letech našel super ženskou, mnohem lepší, než je moje máma. Nová žena ho změnila.
Ale máma to brala za šílenou křivdu. Já jsem nikdy nepomyslela na omluvu. To je podle mě zbytečné. Jediné, co jsem chtěla, bylo uvědomění, že udělala nějaké konkrétní chyby. Ale ne, zásadně odmítla o tom vůbec jen přemýšlet. Tak jsem to prostě vzdala, nemá to smysl. Moje děti ji neznají, byla by jim nebezpečná. Neviděla jsme ji 8 let. A já už se dětstvím netrápím, když ji nevidím.
Příspěvek upraven 26.08.26 v 14:08
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 14:05
Člověk dělá chyby. I my děláme chyby. Presto se většina lidi snaží žít dobre a starat se o deti.
Ja se smířila s některými věcmi az po smrti mých rodičů. Zrovna teď připravuji řec nad hrobem mého otce a kdyz si rekapituluji jeho život, vidim, co vše udělal dobre. A co udělal špatně - to jsem uz vyřešila nebo se snazim vyřešit. Ja díky otci promrhala roky dospívání - byla jsem kontrolovaná a nic jswm nesměla. Proste jsem nežila svůj život, neuměla jsem se o sebe postarat, zastat se sama sebe. Tak se to učím holt v dospělosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.8.26 14:09
Taky citim krivdy, ale tehdy to tak bylo no… nebyly internety, lidi zili podle zvyku, rad blizkych lidi, do toho komunisti… a pak delali chyby… nam se to ted rika kdyz se s kazdou blbosti obracime na internet a ted i AI a jsme vsichni chytri jak radia 
. Jedine co je neomluvitelne je fyzicke a psychicke nasili… to jsem nastesti nezazivala. Ale co mam doted uzkosti tak souvisi s pocitem samoty, jsem jedinacek, na ulici se mi odstehovala kamaradka a ja byla pak casto sama a rodice to neresili..nesnazili se mi najit program, meli vlastni praci tak pomahat jsem musela. Dalsi byly jejich hadky -otec chodil do hospody, kamaradi, atd a mame to vadilo a hadali se, vsechno ridil otec. vycitala jsem ji proc se nerozvedli, ale v te dobe by to bylo hodne emancipovane a mama tak silna nebyla a neni. Proste to tak je no 
- Citovat
- Upravit
26.8.26 14:22
@Anonymní píše: Více
existují lidé, kteří mají nízkou či nulovou sebereflexi a je jich dost.. od těch se omluvy a uznání nikdy nedočkáš. Nečekej na to.
Raduj se z toho, že jsou fajn prarodiče a hoď to za hlavu, napiš úplně všechny své ukřivděné pocity na papír a pak ho spal… pošli to pryč.
Jinak se tím budeš užírat pořád. Je to zbytečné.
Ber to tak, že na světě jsou mnohem horší věci 
Vidělas někdy opravdu týrané děti?
Nechci tvé pocity bagatelizovat, ale vážně to už nech za sebou.. neživ to.
Příspěvek upraven 26.08.26 v 14:24
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.26 14:24
@TaLucie píše: Více
Neco podobného řeším. Otec sice neumřel, jen máma, ale v 19 říkat dceři vyčůrat na nočník a dost, to dost mimo
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.8.26 14:25
Já měla dětství na kosočtverec, hrabala jsem se z toho dlouho a člověka to pochopitelně formuje, zanechá stopy.
S odpuštěním se mi velmi ulevilo.
Moji rodiče si taky vlekli z původních rodin různá větší či menší traumata.
Minulost nezměníš.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Ahoj, píšu spíš abych se o tom vypovídala i jinde než s psycholožkou. Mam 3leteho syna a se svými rodiči mám ted vztah dobry, malého milujou a hodne mi s nim pomáhají a věnuji se mu. Cim je ale syn starsi, tim vic si uvědomuju křivdy z dětství a dospívání, ze lásku jsem si musela vzdycky nějak zasloužit, same zákazy příkazy, vydírání citové, žádné pochvaly, žádná hezká slova. K synovi se chovají úplně jinak, za což jsem ráda. Ale strašně me mrzi, ze si to rodiče neuvědomují a kdyz jim něco řeknu, ze kvůli nim mam třeba úzkosti a tak tak mi spis vynadají ze jsem chudacek a ze dělali všechno pro me a ze jsem furt tak ukřivděna. Kdyz to říkám psycholozce, uzavřeme to vzdycky tak, ze cekam na omluvu, ktere se nikdy nedočkám a budeme pracovat na tom jak se s tím smířit. Jak jste se s tim smířili vy a sli proste dal? S rodiči se vídat chci, protoze syn je miluje a oni jeho, maji k nemu uplne jiny vztah než semnou. A vydírat je synem nechci.