Omluva, které se nedočkám – jak se smířit?

Měla jsem to stejně. Hlavně s mámou. Je to ten typ, který nikdy neuzná, že udělal chybu, mohl někomu ublížit atd. A dokud jsem chtěla tu omluvu, tak jsem vnitřně hrozně trpěla. Měla jsem pocit hrozné nespravedlnosti a hrozně jsem chtěla, aby uznala, že mi ublížila a že jsem si to nezasloužila. Taky jsem udělala tu chybu, že jsem to chtěla probírat a vymoct si to. Myslela jsem, že když to dostatečně dobře vysvětlím, tak to přece nemůže nevidět a neuznat. Ale ona to buď nevnímala stejně jako já, anebo jí ego nedovolilo přiznat, že to byla pravda… Každopádně mi jednoho dne došlo, že mi ta omluva k ničemu nebude. Co by se změnilo? Nakonec bych vyhrála. Vymohla bych si svoje. Ale všechno to špatné, co se mi stalo a co jsem cítila, by tím nezmizelo. Nezměnilo by to to, jaká máma byla, když jsem byla malá. Pořád by to bolelo. Pořád by mě čekalo dojít nějakého přijetí a smíření. Omluva neřeší vůbec nic. K odpuštění ani přijetí ji nepotřebujete. Obojí je čistě vaše rozhodnutí, které nemá s druhým nic společného. Došlo mi, že se od toho prostě jen chci osvobodit a chci vést život bez té uraženosti, kterou jsem vůči ní cítila. A že je mi úplně jedno, co ona. Jestli tam bude, jestli ne. Jestli uzná moji bolest, nebo si dál bude myslet, že nikdy nic neprovedla špatně… Takže jsem se rozhodla prohrát bitvu o pravdu mého dětství, abych vyhrála válku o sebe v současnosti… Nakonec je to právě o tom, jestli je pro vás důležitější mít pravdu (a omluvu), nebo od toho celého být svobodná… Ono to bude bolet, i když se rozhodnete to už nechat být. Nějakou dobu ještě jo. Ale přejde to. Pak už jen uvidíte, že rodiče to jednoduše nezvládli. A budete si říkat, že by bývalo pěkné, kdyby to bylo jinak. Ale trápit vás to už nebude…