Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Omluva, které se nedočkám – jak se smířit?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
27.8.26 15:32
Jinak moje rodiče jsou taky úplně jiní ke svým vnoučatům a zaplať pánbůh za to. Možná si to vnitřně uvědomují, jen by to asi nikdy nepřiznali, proto se chovají k vnoučatům lépe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.26 23:16
Měla jsem to stejně. Hlavně s mámou. Je to ten typ, který nikdy neuzná, že udělal chybu, mohl někomu ublížit atd. A dokud jsem chtěla tu omluvu, tak jsem vnitřně hrozně trpěla. Měla jsem pocit hrozné nespravedlnosti a hrozně jsem chtěla, aby uznala, že mi ublížila a že jsem si to nezasloužila. Taky jsem udělala tu chybu, že jsem to chtěla probírat a vymoct si to. Myslela jsem, že když to dostatečně dobře vysvětlím, tak to přece nemůže nevidět a neuznat. Ale ona to buď nevnímala stejně jako já, anebo jí ego nedovolilo přiznat, že to byla pravda… Každopádně mi jednoho dne došlo, že mi ta omluva k ničemu nebude. Co by se změnilo? Nakonec bych vyhrála. Vymohla bych si svoje. Ale všechno to špatné, co se mi stalo a co jsem cítila, by tím nezmizelo. Nezměnilo by to to, jaká máma byla, když jsem byla malá. Pořád by to bolelo. Pořád by mě čekalo dojít nějakého přijetí a smíření. Omluva neřeší vůbec nic. K odpuštění ani přijetí ji nepotřebujete. Obojí je čistě vaše rozhodnutí, které nemá s druhým nic společného. Došlo mi, že se od toho prostě jen chci osvobodit a chci vést život bez té uraženosti, kterou jsem vůči ní cítila. A že je mi úplně jedno, co ona. Jestli tam bude, jestli ne. Jestli uzná moji bolest, nebo si dál bude myslet, že nikdy nic neprovedla špatně… Takže jsem se rozhodla prohrát bitvu o pravdu mého dětství, abych vyhrála válku o sebe v současnosti… Nakonec je to právě o tom, jestli je pro vás důležitější mít pravdu (a omluvu), nebo od toho celého být svobodná… Ono to bude bolet, i když se rozhodnete to už nechat být. Nějakou dobu ještě jo. Ale přejde to. Pak už jen uvidíte, že rodiče to jednoduše nezvládli. A budete si říkat, že by bývalo pěkné, kdyby to bylo jinak. Ale trápit vás to už nebude…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.8.26 19:40
Zajímavý téma, smutný. Význam omluvy se přeceňuje, většina rodičů se omlouvá velice neochotně, daleko lepší než omluvy je chovat se tak, abych se omlouvat nemusel. Poznal jsem desítky rodičů a znám stovky příběhů, takže se cítím povolán k tomu taky něco říct. Důležitý je znát červený linie u sebe navzájem, což mý rodiče u mě znaj, a já zas znám ty jejich. A neignorujeme je.
Klasickou pubertu jsem nikdy neměl, takže naši byli nejspíš ušetřený stovek a tisíců hádek, kdy bych se brodil hektolitrama alkoholu, pochybných lidí, existencí a nejspíš bych byl každý týden v klíně jiné ženy. Trošku jsem dával rodičům kouř na střední, kdy jsem prohlásil, že nejdu k maturitě, a pak před třicítkou, když jsem si osahával život.
Když mi bylo 16, řekl jsem tátovi památnou větu, která byla mířena na někoho jiného, ale myslím si, že má absolutní platnost: k rodičům je potřeba být nejtolerantnější, mít s nimi nejvíc trpělivosti, ale rozhodně ne nekonečnou. Protože trpělivost rodičů s dětmi taky nebývá nekonečná.
Sleduji okolní svět, poslouchám příběhy a připadá mi, že nejtěžší je vycházet s dětmi v dospělosti. Vemte si, že vztah dospělého potomka a rodiče trvá 30-50 let. To je dlouhá doba. Myslíte, že 30-50 let se dokážou obě strany chovat tak, aby si ty vztahy nepoškodily? Nikdy nevíte, jaká perla vypadne z úst rodičů, nikdy nevíte, jaká perla vypadne z úst potomků.
Určitě každý rodič a každý potomek na otázku, zda chce s tím druhým mít dobré vztahy, odpoví, že ano. Osobně jsem ale od žádných rodičů ani dětí neslyšel, že jsou pro obě strany prioritou a že se budou snažit, aby to ani jedna strana nepozrala. Myslím, že většina rodičů vůbec nepočítá variantou, že by se jim to s dětmi mohlo podělat. A dobré vztahy považují za samozřejmost. A ony dobré vztahy vůbec samozřejmé nejsou.
Většina lidí dělá to, co je dobré pro ně, nikoliv pro vztahy. Za největší bolest současných mezilidských vztahů považuju to, že lidi moc mluví. Kdyby lidi mluvili tak o polovinu méně než mluví, byly by lepší.
Takže pokud má někdo komplikované vztahy s rodiči, není se vůbec za co stydět a cítít se provinile. Spíš je zázrak, když vztahy po celou dobu jejich existence zůstanou netknuté.
Dvě události, z nichž jednu nechci probírat veřejně, a druhá byl rozchod s bývalou do jistý míry otřásly mojí důvěrou ve vztahy. Jsem rád, když spolu lidi mluví a vychází dobře, ale zároveň jsem zjistil, že vztahy se můžou zničit během vteřiny. A není špatné na to být připravený - dnes spolu mluvíme, zítra to tak být nemusí, protože lidi budou vždy primárně hájit své vlastní pocity, ega a duše. A ne vždycky tohle svědčí mezilidským vztahům.
A druhá největší bolest současných mezilidských vztahů je neschopnost ustupovat, občas couvnout, něčeho se vzdát, zařadit zpátečku.
Příspěvek upraven 30.08.26 v 10:13
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.8.26 20:25
@Ploskutáček píše: Více
Nečekala jsem od tebe, že tohle budeš mít tak srovnaný, ale máš velký kus pravdy 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.8.26 21:23
Tohle je prostě těžké. To co pro někoho je ještě ok tak jiné dítě bude prožívat jinak. Já rozhodně hezké dětství neměla. jsou věci co mám před očima stále. Tolik hnusáren a pamatuji si to do ted. V 19 sem odešla a vidět je nikdy nechci. V ten den se mne fakt ulevilo. A nějaká omluva by na tom nic nezměnila 
Rozhodně nešlo o milující rodinu i když před okolím si hráli na kdo ví co 
. A jo až když jsem měla vlastní děti tak mne z nic bylo ještě víc na zvracení co vše byli schopni udělat. Ředitelka mateřské školy a psychopatka Snad žádný rodič nechce ubližovat dítěti. Chvilku byl klid když se mnou lítali ve 3 letech po doktorech že jsme začala koktat a tam jim bylo řečeno že sem musela mít nějaký šílený zážitek a z čeho asi Takže z toho usuzuji že to muselo být peklo od batolecího věku
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.8.26 22:02
@Markéta80 píše: Více
Jasně, to co jsi zažila ty žádná omluva nespraví, protože to bylo evidentně týrání. Je mi líto co jsi musela prožít. Tady se bavíme spíš o takových těch menších křivdách. Ale je pravda, že ti rodiče asi nepochopí, v čem to bylo špatné, protože jinak by to nedělali, nebylo to tím, že by své dítě neměli rádi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.8.26 00:21
@jita22 ale zase každé dítě je jiné, a dle popisu základě to taky nebylo zcela ok 
A každý vnímá věci jinak a už jen to že to obrátí že je chudáček. nejspíš to pro ní na mávnutí ruky není a je klidně možné že jí by stačilo pokud by rodiče řekli že je jim líto jak to vnímala a že se kolikrát zachovali špatně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.8.26 07:11
@Markéta80 píše: Více
Já taky ale vnímám, že moje výchova nebyla úplně a cítím tam nějaké křivdy. A jsem si jistá, že rodiče to tak nevnímají a nikdy to nepochopí. Možná jsem jen přecitlivělá já. Ale je na mně se k tomu postavit, jqko jsi to udělala ty. Nemůžu to vyžadovat od nich.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
