Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Ahoj všichni,
Mateřství je krásná věc, i když jsem se na to ve svých 27 nějak zvlášť nechystala. Ale teď našeho 15 měsíčního chlapečka miluju nadevšecko jenže… Před 4 měsíci vypadl z jídelní stoličky (naštěstí bez následků), před 2 měsíci jsem ho našla sedět na kraji stolu ( bez následků), před měsícem mi vypadl z tatrovky (podřený nos a čelo) a minulý týden spadl z postele (od té doby co sám sleze z postele ho necháváme spát na posteli, jenomže jsem mu tam dala polštář aby náhodou nespadl a on chtěl přelézt i ten polštář.)Následek - roztržené čelo - pohotovost - šití - strašné výčitky svědomí. Všechny maminy okolo mě ujištují, že u nich je to to samé, sem tam nějaký pád, ale PROČ MI NĚKDO NEŘEKL, ŽE JE TAK TĚŽKÉ VYCHOVAT DÍTĚ VE ZDRAVÍ? ŽE NENÍ SAMOZŘEJMOST, KDYŽ DÍTĚ VYROSTE A NIC SE MU NESTANE? A ŽE MĚ TO MATEŘSTVÍ BUDE STÁT TAKOVÉ NERVY, JAKÉ JSEM DOTEĎ NEZAŽILA? ŽE STAČÍ VTEŘINA NEPOZORNOSTI A MŮŽE DOJÍT K TOMU NEJHORŠÍMU, NEBO ASPOŇ K BEZESNÝM NOCÍM PLNÝM HROZNÝCH PŘEDSTAV, CO VŠECHNO SE MOHLO STÁT?ˇAch jo, ženský, vy co máte první dítě, cítíte to taky tak, nebo jsem jenom hysterka? Díky
Ahoj Lilu, je mi 30, ale taky si casto kladu otazky, jak uhlidat malou, aby se nekde nebouchla, nespadla, nesnedla neco co najde na chodniku.....
Zjistila jsem, ze od doby, kdy mame Kristynku jsem desnej nervak a vice se bojim i o sebe, manzela a samozrejme nejvice o malou.
Vcera jsme se zrovna vratili z Chorvatska a musim se priznat, ze kdyz Kristy vypadla manzelovi z kocarku (byla jsem na toalete) myslela jsem, ze ho snad zabiju
(a to i presto, ze ho miluju)hned me popadla panika, co kdyz ji neco je, kam pojedeme, kde je dr. kdyz jsme 20 km od mesta. No hruza, zacala jsem mu nadavat, takze nas posledni vecer u more byla fakt romantika
Nastesti se nic male nestalo, dokonce ani bouli nemela a my jsme v poradku doma. Jen jsem chtela napsat, ze materstvi a vubec vychova neni zadna legrace
, ale to ostatne vsechny vime ![]()
Tak silne nervy a zadne pady,
Simona&Kristy(14 mesicu)
No jo no,to tak prostě je…náš Venda je mimořádně zvídavé dítě,takže má každou chvíli někde modřinu,už jsem uvažovala,že mu koupím přilbu apod…Je to těžké…Jednou jsem přijela ke kámošce a holka byla dobitá jak Sarajevo a že prý ani nikam nemůže ven nebo by si lidi mysleli,že jí mlátí…taky se na to těším,protože Venoušek ještě nechodí…
Zatím pa,já ještě spím…
""http://lilypie.com/pic/050911/bDQr.jpg":http://lilypie.com/…911/bDQr.jpghttp://b1.lilypie.com/qrlWp2/.png
Ahoj, znám to , znám … navíc jsem lékařka, takže jsem za svoji praxi viděla dost hrůz s dětmi (utopené v bazéně, opařené kávou, krvácení do mozku po pádu s přebalovacího pultu atd atd..) takže, když se teď dcera někde klepla a měla malou bouličku už jsem uvažovala , jsestli pojedeme na CT nebo na neurologii- naštěstí dětskou kliniku máme " za rohem"
Čľověk musí být neustále ve střehu, aby dítě nespadlo, něco nesnědlo, neotrávilo se, neopařilo se atd je to fakt hrůza-někdy si připadám jako hysterka, ale snažím se ovládat:))
SARA
Ahoj holky,
jj to znám také:-). Dnes je malému 5let, ale pořád chodí s odřeným kolenem či boulí na různých částech těla:-). Divím se, že nás ještě nenavštívila sociální pracovnice:-))). Ono uhlídat malé dítě není žádná legrace, musíme být ve střehu a předvídat. Dodnes se o malého dost bojím, ale mám pocit, že čím víc ho hlídám, tím víc je potlučený:-). Chce to klid, holky, a obezřetnost!!!
Pamatuji si, když byli malému 2. měsíce, tak ho sestra vozila. Venku byl strašný vichr a dodnes nechápu, jak se jí to povedlo, ale převrátil se jí kočár i s malým. Naštěstí je lednový, takže bal zabalený ve fusaku, tudíž to nemělo žádné následky. Ani by mi to neřekla, ale poznala jsem, že se něco „dělo“, protože kočár byl vevnitř nějaký rozházený:-).
Ahoj,stejně jako většina z vás mám podobné pocity.Také mi děti párkrát vypadly a pod.Bohužel naše starosti jsou o to větší, že dcera byla velmi nemocná a její problémy přetrvávají doposud,i běžná rýma může být velká katastrofa.Takže moje hysterčení se ubírá ještě tímto směrem.Vím, že to není dobře, snažím se mírnit, dcera (letos ji bude 7 let) to cítí a já ji stresuji. Přitom je to velká statečná holka a kolikrát bych se měla od ní učit já.
Před měsícem mojí kamarádce zemřel 19.letý syn.Celý život se o něho nesmírně bála, velmi ho svazalova, a tak začal okoušet běžné věci, co jeho vrstevníci měli dávno za sebou teprve nyní a stalo se mu to osudným.
Tehdy jsem si uvědomila, jak hrozná je ta velká přemíra opatrnosti.Proto si říkám , že taková nesmím být, musím dětem dát svobodu, nesmím se k nim tolik upínat,resp. je tak ničit mým stálým hlídáním.Navenek se snažím zachovat klid, ale v dušičce to vždycky pěkně „řve“.Teď právě dcera začíná být pěkně nastydlá a to začala chodit do první třídy.Takže je to další starost, hledat hranici,kdy ji mohu nechat jako ostatní děti a kdy to kvůli její
nemoci přeci jen zabalit a nechat ji marodit.
Přeji vám všem, aby žádná z vás podobné starosti nemusela zažívat a vaše děťátka rostla a byla jen zdravá a šťastná.
Ahoj MAMINKY,
jak některá z vás psala - stačí jen milivteřina nepozornosti! - našeho půlročního chlapečka srazilo auto, které couvalo a zranění lebky bylo natolik závažné, že bylo neslučitelné se životem........................... Opatrujte svoje andílky!!!!!!!!!!!!! Jak mě moje okolí uklidňuje - nebyla to ničí vina - ani moje, ani řidiče - bylo to neštěstí, ale nadosmrti ty výčitky z hlavy nesmažu. Nezlobte se, ale život je děsně krutej. A věřím, že Vaše děti budou vyrůstat ve zdraví a vy ve štěstí, že je máte.
Bůh Vám všem žehnej a opatruj vás i vaše nejdražší.
B.
Nedá mi to nereagovat!
Milá B., přeji Ti v životě jen a jen štěstí a už žádné slzičky!!! Jsi strašně statečná ženská, já bych asi skočila na psychiatrii!!! Vážně Tě moc obdivuji!!!
Ahoj holky,
mě z toho jde mráz po zádech…
Já jsem taky pořád ve střehu,Niki je naštěstí celkem klidné batolátko/ještě nechodí/,ale je hrozně zvědavá a vše jí děsně zajímá,takže každou chvilku očekávám,kde na ní něco spadne.Jenže stačí opravdu vteřina a ani to nebudu domýšlet.Jsem hodně citlivka a takový věci mě trápí.Taky všude vidím nebezpečí,určitě budu ty první bebíčka špatně snášet.
Pevné nervy a ahoj Naďa.
Ahoj maminy,
ja si myslim, ze to nejhorsi je prave to, co uz nemuzeme ovlivnit, kdyz deti povyrostou. Synovi je 10 let, zacina chodit sam treba ze skoly (bydlime v Praze v centru, takze s nejakym poustenim samotneho ven dost otalim), a to je pak strach. Aby nebyl v nespravny okamzik na nespravnem miste (autonehody, zli lide atd).
S tim ja nejake tuknute kolinko doma ve 2 letech vubec nesrovnavam.
Dokud je jim clovek za zadkem, da se to.
Pak uz je to asi i o modleni (jak casto porazi auto na prechodu male dite, prestoze jde na zelenou-tak, jak ho to ucila mama … strasny).
Te mamince, co prisla o chlapecka, preju uz jsem same stesticko a hodne sil. Je mi to moc lito.
Lenoska
Holky díky,
děkuju za odpovědi a přeju vám, ať vám vaše mrňata vyrostou ve zdraví ať máme všechny nervy z ocele, abysme to všechno přečkaly. Lilu