Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zase další příspěvek na téma „hrozně moc miluju a mucínkuju svého muže, ale vlhne mi z kolegy v práci a hrozně moc“… ne, to není láska k manželovi, ale zvyk na pohodlí a peníze, zatímco pravá zamilovanost = láska je k tomu kolegovi, jen jste nejisté, protože se bojíte o svoje živobytí, nic víc… jisté „přátelství“ k manželovi a zvyk na peníze a komfort. Hlavně když je muž ještě hodný. A stejně vám teče z jiného. I kdyby manžel dělal sebevíc…
OKOUKANOST, COOLIDGEŮV EFEKT. Lidi, tak trochu čtěte a myslete! ![]()
„Láska po zamilovanosti“ je mýtus, jinak by vám nevlhla frnda z jiného… to se při zamilovanosti totiž nestává… zatímco při té údajné „lásce po zamilovanosti“ se to stává, zajímavé, že?… ![]()
@Anonymní píše: …
Myslím si, že je takto horší, když o tom člověku nic nevím, neznám ani žádného známého, že je to daleko horší, než když ho poznám a zjistím, že je to třeba nějaký pitomec a vůbec ne takový sympaťák, jako se mi třeba jevil
Horší ani ne… takto si jsi ho pěkně vysnila, laskáš si ten svůj sen, ale jsi ještě schopna používat rozum.
Kdyby to tak nebylo, tak ti hormony zcela zatemní mozek a na to že je pitom.. přijde až když bude pozdě. ![]()
Pokud mam doma manžela/partnera, kterého opravdu miluju, tak tohle se mi stat proste nemuze. Neverim na to.
Ok, libi se mi chlapi, ale zamilovat se?
![]()
Mám to podobne jako zakladatelka. Mám skvělého manžela a přes to se mi to stalo. Takže ano je možné milovat dva muže. V té platonické zamilovanosti jde spíš o nějaké pomatení mysli vůči někomu, ale je to povrchové protože toho člověka do detailu neznáte. Mě to spíš přináší negativní pocity a frustraci. Pak pocity provinilisti vůči manželovi. Zkoušela jsem s tím bojovat, ale nedaří se mi to.
@Josef_t píše:
Horší ani ne… takto si jsi ho pěkně vysnila, laskáš si ten svůj sen, ale jsi ještě schopna používat rozum.Kdyby to tak nebylo, tak ti hormony zcela zatemní mozek a na to že je pitom.. přijde až když bude pozdě.
Podle mě je to horší v tom, že to může trvat léta letoucí, tím že ho pravidelně nevídám a vlastně ani neznám. Podle mě do doby, než třeba přijde někdo nový. Ale i po roce a půl se mi roztřesou kolena a jsem nervózní, pokud se potkáme. A máš pravdu, že v tomto je to lepší, než třeba v práci s kolegou. Ale ono zas, když se to ukočíruje, tak to může být i hezké zpestření pro ženu. Že se například těší do práce, začne o sebe více dbát, mít více energie… Kdysi jsem se platonicky zaláskovala, nebyl to kolega, ale vídali jsme se denně. A po roce mě to úplně přešlo a vůbec jsem nechápala, co jsem na něm viděla. U neznámého se mi to nedaří, jelikož jsem si zkrátka na něm zafixovala jen to dobré
@Anonymní píše:
Podle mě je to horší v tom, že to může trvat léta letoucí, tím že ho pravidelně nevídám a vlastně ani neznám. Podle mě do doby, než třeba přijde někdo nový. Ale i po roce a půl se mi roztřesou kolena a jsem nervózní, pokud se potkáme. A máš pravdu, že v tomto je to lepší, než třeba v práci s kolegou. Ale ono zas, když se to ukočíruje, tak to může být i hezké zpestření pro ženu. Že se například těší do práce, začne o sebe více dbát, mít více energie… Kdysi jsem se platonicky zaláskovala, nebyl to kolega, ale vídali jsme se denně. A po roce mě to úplně přešlo a vůbec jsem nechápala, co jsem na něm viděla. U neznámého se mi to nedaří, jelikož jsem si zkrátka na něm zafixovala jen to dobré
Ale ty konce ![]()
Nebezpečí platonických vztahů je v tom, že reálného partnera srovnáváš chtě-nechtě se svým idolem - snem. To samozřejmě nemůže vyhrát.
Takto nastavená mysl, částečná duševní nepřítomnost, samozřejmě poškodí komunikaci a pokud to trvá delší dobu, nemůžeš se potom divit, že manžel nalezne spřízněnou duši, která ocení jeho reálné kvality
Když pak zoufalý manžel nějaké poběhlici vypráví že mu „žena nerozumí“ tak má paradoxně úplnou pravdu.
Rok a půl už je docela dlouhá doba ![]()
Ahoj všem, ráda bych to tu obnovila.
Jsem v tom až po uši už několik (dost) let - je to oboustranné. Do té doby jsem na klišé o prvním pohledu nevěřila. Vím, že jsou to všechny ty chemikalie. Ale ach jo. Oba ve vztazích, nějaké ty děti… Chci to ty roky brát jako zpestření, zvyšování sebevědomí, někdy to jde, jindy ne, občas jsem úplně v p*deli, když se vidíme. Vídáme se občas a ani moc nejde udělat, že bychom se už neviděli. Ale někdy je to třeba jen jednou za rok.
No - co mě hlavně trápí. Nikdy jsme si to neřekli. Jsme trochu plachý. Párkrát se málem něco stalo - z toho jsem vycouvala já. Dodnes mě štve, že jsme se aspoň nelíbali, že by se to aspoň rozseklo. A zároveň mě furt štve, že to vlastně jeden o druhým oficiálně nevíme. Na psaní moc není, ani mu moc nechci psát, kvůli jeho ženě. A je to tím pádem furt takový zaseknutý a s otazníky. Budu ho mít ráda napořád, to vím, je to takový druhý muž v mým životě, ale abych to nějak tak nechala sama v sobě bez zranění plynout, potřebovala bych nějaké ujištění z jeho strany. Hrozně se bojím to udělat já, ten první krok. Mám? Nemám? Jinak moje manželství je naprosto v pořádku a svého muže nikdy neopustím.
Moc díky předem za postřehy!
@Juli.ne66 píše: Více
Holka, nebuď blázen a žádné další kroky nepodnikej! Co si upřímně od toho slibuješ? Umíš si představit, že by to dál pokračovalo? Navíc, nechci tě zklamat, ale podle mých zkušeností chlapi mají toto jinak, než ženy. Ano, můžeš se mu líbit dlouhodobě. Troufnu si říct několik let. Ale stejně tak může mít i vyhlidnutých víc žen, které se mu líbí hodně. Muži to mají daleko více jednodušší, než ženy. Jim se dokáže zalíbit snad každá a stačí jim i úsměv od sympatické ženy a líbí se jim. My ženské, čím jsme starší, tím méně se nám někdo zalíbí a už je máme prokouknuté. Pokud tedy není žena já rodičáku, nebo zkrátka v domácnosti, kdy si myslím, že pak slyší i trávu růst. Užívej si to tajemno, ale nenechávej se tak pohltit. A hodně pomáhá trávit víc času s manželem a věnovat se hodně dětem, popřípadě koníčky. Já mám tedy taky takového idola už skoro čtyři roky. Přišel v době mé největší manželské krize a doteď si myslím, že to mělo nějaký význam. V té době jsem o sebe nedbala, neměla ráda život, nic mě nebavilo a nevážila si toho, co mám. Bylo to také na jeden pohled a ze začátku jsem šílela. Hlavně ten den to bylo hodně na hraně a málem k něčemu došlo. Naštěstí jsem couvla. Hodně mi to i dalo. Ožila jsem, radovala se z každého dne, zhubla a rozkvetla. Občas mi ten pocit i chybí. Naštěstí se nevídáme pravidelně. Ale stále tam ta chemie a nervozita u obou je. Často ho i vidím, jak nakukuje z auta u mojí práce. Ale, vím, že nejsem jediná, kterému se líbím a může jich mít takhle víc. Já mám tedy tento stav ráda a další krok už podnikat nechci. Je hezké, když je to vzájemné, bez toho, abysme někomu tím ubližovali. Já si tedy neumím ani představit, co bych si psala s cizím člověkem, navrhovat schůzky a schovávat se. Tak se nad tím také zamysli.