Postižený švagr

Anonymní píše:
Jen mám potřebu se těch tchýní, babiček, prostě matek postižených dospělých dětí zastat. V době, kdy je porodily a byl to pro ně šok, se jim nedostalo ŽÁDNÉ psychické podpory, nikdo je neuklidnil, nepodpořil a jediná vize, kterou měly pro jejich budoucnost, byl buď ústav nebo domácí péče. Když zafungoval mateřský cit, tak zase neexistoval žádný návod nebo pomoc, jak je vést k důstojnému a samostatnému životu, a tak jediná možná strategie, kterou mohly zvolit, byla chránit je před světem, který jimi pohrdá… Ale v zájmu těch dětí je potřeba nastoupit s tou psychoterapií teď, dokud není pozdě. Jako u mojí babičky.K.

já naprosto souhlasím se vším, co se tu zde napsalo. Já sama mám dvě děti, zaplať pánbůh jak se říká, jsou to zdravý kluci. A i když teď přemýšlím tak jak přemýšlím, tak bych se zřejmě zachovala stejně jako tchýně, prostě pokud by to šlo, nedala bych svoje dítě do nějakého ústavního zařízení. Je pravda, že tenkrát byla doba jiná a spíš se postižení uzavíraly před světem, dnes jsou možnosti úplně jiné a měla bych to dnes mnohem lehčí, než ona tenkrát. Ani jí nemám za zlé to, že ho v podstatě nic nenaučila, protože mu sloužila a dodnes slouží jako otrok v podstatě. A když jsem jí to jednou říkala, že si sama přidělává práci, tak mi řekla, že to ví, ale že už je tím vším tak unavená, že si to radši udělá všechno sama, protože s ním by to všechno trvalo 2× tak déle a že na to už jednoduše nemá nervy. Já jí opravdu chápu, sama to tak dělám, když synovi něco xkrát řeknu, on to xkrát udělá špatně, tak radši jdu a udělám si to kolikrát radši sama . Tchýni rozhodně nic nezazlívám, spíš naopak před ní smekám a to opravdu. Velice si jí vážím, je to moje kamarádka a nejlepší tchýně, jakou jsem mohla mít. Je to báječná ženská, úžasná a obětavá babička, vděčná za dva zdravé vnuky. Ale prostě podle mě nadešel čas, kdy se musí řešit situace, co bude až jednou bude, nebo spíš nebude.