Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Praštila jsem svoje dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
27.8.14 23:00
@BohunkaP píše:
@Angua, „respektující a hodná“ tu jaksi vyznělo jako „úplně blbá“
No to někdy taky Hele, já třeba ho o něco požádám a věřím, že to udělá. Jenže neudělá. Švagrová, ta by bratra dořvala už druhý den, já mu nechávám prostor, protože věřím tomu, že je to svéprávný inteligentní tvor. Navíc vím, že to nesnáší, když na něho někdo tlačí - mně je to samotné nepříjemné. No ale stejně mi po čase dojde trpělivost a musím ho k tomu dokopat. Kdybych ho dořvala hnedka z kraje, mohla jsem to mít jak švagrová, která leží na gauči, učí se a bratr jí chystá svačinu do vlaku
Já bych řekla, že jsem tak empatická, až je mi to na škodu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:02
@Angua, hele, já bych spíš řekla, že nemáte pravdu ani jeden Táta je jim možná vzácnější (?), tak je pro ně větší autorita než Ty… ne proto, že by se o to nějak snažil, ale prostě proto, že ho vídají míň. Mámu mají zmáklou se vším všudy… u táty je to takové „nejdřív oťukat, potom přitlačit“. Kdybyste se doma vyměnili… Ty do práce, on na rodičovské… nejspíš bys to byla Ty, kdo slaví úspěchy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:06
@BohunkaP já si to taky myslím… Hlavně jemu by tak nešel ten jeho klidný tón, protože dobře vím, že se dokáže těma stejnýma věcma vytočit stejně jako já. Jako dělat si svoje a pak, až je slyšet řev, přijít a klidně k dítěti promluvit, to umím taky
Ale nabídl se, že je bude ráno vozit sám do školky, i když budu ještě měsíc doma, že to bez problémů zvládne, tak ho ráda nechám
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:06
@Angua píše:
je to svéprávný inteligentní tvor. Navíc vím, že to nesnáší, když na něho někdo tlačí - mně je to samotné nepříjemné.
Znáš tu hlášku, co koluje po FB?
Dámy - když chlap řekne, že to opraví, tak to opraví. Není potřeba mu to každých šest měsíců připomínat.
Tak nějak si pánové představují svéprávnost a netlačení
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:07
@Angua myslim si, že má pravdu @BohunkaP. To je to co dělal muj syn celý den řval a pak přišel tatínek a to byl andělíček
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:17
@annaei píše:
Uplně krásně si to vysvětlila. A je pravda, že ze své tchýně rostu. Mam to šštestí v tom, že díky svým psychickým problemum jsem sledovaná. Tim padem mam od narození syna psychologa s kterym na tom pracujem. Já pochazim uplně rozvrácený rodiny. Tak že za vzor si svoje rodiče neberu. Spíš se tak moc bojim, že budu stejná, že až moc syna ochranuji.Pak mi vytečou nervy a reaguji stejně jako muj otec řevem
Víš - každý hrajeme s těmi kartami, které nám život rozdal. Nemůžeme hrát s těmi, které nemáme… o těch můžeme pouze vědět, kalkulovat s nimi… a čekat, až přijdou.
Ty jsi dostala karetní handicap hned na začátku, od rodičů… je moc hezké, že si ho uvědomuješ, že nejen čekáš, ale hlavně aktivně - s pomocí odborníka - bojuješ, nevymlouváš se, pracuješ na sobě a jdeš dál 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:19
@BohunkaP jj, tu znám, tak to je, no
Nejhorší je, že když mu to připomínám, tak mrčí a když ho nechám, tak mi pak v hádce vyčte, že kdybych na něho tlačila, tak by to udělal určitě mnohem dřív 
Ale zas musím říct, že mnohdy se to vyplatí a fakt to udělá.
Vlastně blbé je, že já tenhle přístup uplatňuju i na děti - už si na to dávám pozor. Řeknu ať něco uklidí, jdu si po svých a čekám, že to fakt uklidí. Jenže, překvapivě, se vrátím a ono co? Ono nic A myslím, že oni to pak neberou vážně, jakože to fakt po nich chci, takže já to pak musím říct znovu, oni nic na to, takže pak musím zvýšit hlas a začít vyhrožovat… A až začnu počítat do tří a hrozit vyhozením hraček, teprve naskočí. Pokud do toho nevstoupím muž s jeho klidným tónem a děti nenaskočí o chlup dřív No, tak na tom aktuálně pracuju 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:29
@BohunkaP Snažim si řikat, že snad mam smulu v životě vybranou. Cesta ven z psychických problemu a akceptovaní, že mam suprovou klidnou rodinu je dlouhá a bolestivá
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:32
@Angua, tomu úplně rozumím. U nás to vypadá podobně, jenom s tím rozdílem, že do popsané situace
" Řeknu ať něco uklidí, jdu si po svých a čekám, že to fakt uklidí. Jenže, překvapivě, se vrátím a ono co? Ono nic. A myslím, že oni to pak neberou vážně, jakože to fakt po nich chci, takže já to pak musím říct znovu, oni nic na to, takže pak musím zvýšit hlas a začít vyhrožovat… A až začnu počítat do tří a hrozit vyhozením hraček, teprve naskočí. Pokud do toho nevstoupí muž s jeho KLIDNÝM TÓNEM…„
nevstoupí můj muž s klidným tónem, ale s tím, že vymyslí nějakou strašně vtipnou, děsně neotřelou a veselou variaci daného pokynu. Udělá si z celé té situace prostě srandu… děti se začnou řehtat… on taky… nakonec se všichni tři šťastně řehtají, věc dojde ke zdárnému konci asi o hodinu později, než já jsem chtěla, ale dojde… všichni tři jsou spokojeni… muž je rád, jak to vyřešil efektivně, vesele a ještě se užil s dětmi… děti jsou happy, že se vyblbly s tátou a vlastně jim ani nepřišlo, že dělaly něco, co původně nechtěly… jenom já musím pátrat v hloubi svých teorií a hledat studii na téma "jak se necítit jako vřískající hysterka“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:47
@BohunkaP jo, tak legrace u nás taky probíhá - no asi je to u mě nějakou únavou, lehkým vyhořením, nevím. Já bych prostě chtěla, abych něco řekla a ono se to stalo, aniž bych musela vymýšlet opičky a stavět se na hlavu. Nemusí to být furt, ale tak nějak většinou 
On na to má energii, protože on to už během pěti let neříkal denně 10×. Mě už to pak fakt nebaví, už bych chtěla, aby to neslo i nějaké ovoce
Př.: muž naučil syna asi v jeho dvou letech, že spolu stlali. Malý běhal po posteli, skákal, muž ho tam zastýlal, vyklepával z peřiny, veliká legrace. Pro sobotní stlaní s tatínkem ideál. Pro běžný den, kdy potřebuju být včas dejme tomu u doktora nebo prostě jenom ustlat a jít prát, vařit, vysávat apod. ne zas až tak. Jako dělat toto při stlaní každý den - koho by to bavilo? Podobně je naučil blbnout při oblékání - momentálně malou na dálku ovládá - zvednout pravou nohu, levou nohu a ohromně si to pochvaluje Já ji převlékám cca 5× denně (buď někam jdeme nebo se zašpiní, polije, třeba počurá), takže mně to už tak vtipné nepřijde
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:51
@annaei píše:
Snažim si řikat, že snad mam smulu v životě vybranou. Cesta ven z psychických problemu a akceptovaní, že mam suprovou klidnou rodinu je dlouhá a bolestivá
„Snad mám smůlu v životě vybranou“… to je takové ošemetné „něco… snad“, čeho třeba já se bojím. Zažila jsi něco, co se Ti nelíbilo a nemohla jsi to ovlivnit… teď jsi dospělá žena, Ty směruješ svůj život. Už není nikdo, kdo by Ti mohl ublížit, aniž bys tomu mohla zabránit… jsi to Ty sama, kdo rozhoduje o tom, kdo a zda mu někdo smí nebo nesmí ublížit. ŠTĚSTÍ je otázka TVÉHO rozhodnutí. Budeš šťastná a spokojená tehdy, až se pro to sama rozhodneš, protože zjistíš… protože VÍŠ, že JSI šťastná. Bez ohledu na to, co se Ti stalo… bez ohledu na to, zda a jak spokojenou rodinu máš… prostě proto, že TY ses pro to rozhodla. Jsi to Ty, kdo je střed světa, Ty určuješ, co a jak je správné, co, jak a proč cítíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.8.14 23:59
@Angua, mohla bych citovat (a lehce poupravit) Tvůj příspěvek a nahradit slovo STLÁT slovem ZAVAZOVAT TKANIČKY a X dalšími věcmi. Přesně tak - prostě když to člověk dělá jednou, je to super. Má z toho skvělý pocit, jak něco dítě naučí, určitým způsobem si ukojí otcovské ego a navíc se oba se přitom dobře pobaví… ale když já tu stejnou činnost potřebuju udělat třikrát denně, navíc rychle, plánovaně a efektivně, tak to jaksi ztrácí účinnost… protože kouzlo „teď je ta nová sranda, co nás naučil táta“ se vytratilo po třetím opakování… a, v horším případě, to nikdo nevidí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.14 00:10
@BohunkaP no je to přesně tak… Já bych právě potřebovala, aby se to po pár srandách překlopilo do běžné činnosti, kolem které nebudu muset dělat psí kusy a to mě dost vyčerpává a rozčiluje - a pak ječím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.14 00:29
@Angua, ječíš jako drak v trenýrkách? Já taky… to překlopení do běžné činnosti se právě ukazuje jako to nejtěžší, co nemůže pochopit nikdo, kdo to třikrát denně nepotřebuje. Zavazovat tkaničky doma za přítomnosti táty je hrozná sranda… zavazovat je doma bez přítomnosti táty, jenom s mámou, je něco, co teda umím a udělám, ale až se mi bude chtít… zavazovat je ve škole je něco, co mne nezajímá, takže… jde-li zrovna o tělocvik, donutí mne k tomu paní učitelka nebo si rozbiju čumák… nejde-li zrovna o nic, kašlu na to, nezavazuju, nestíhám a není to důležité.
A teď je to o mých nervech… o tom, že to poslední, to „nestíhám a není to důležité“, se mne vlastně netýká. Jenom si to musím připustit a nervově vydržet, protože se mne to opravdu netýká a je jenom můj problém, že si před učitelkou a tím i před sebou samotnou připadám jako pitomec, který „neumí“ vlastní dítě naučit, jak se zavazují tkaničky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.8.14 00:30
Nečetla jsem příspěvky, ale reaguji na úvodní příspěvek.
Nevím, co se dnes tak přehnaně řeší, když se dá pohlavek, na zadek. Netvrdím, že svého syna biju, ale když nepomůže domluva, tak mu už prásknu napotřetí po řiti a vůbec mě to netrápí (už jen čekám, jak mě tu někdo sežere - přesto si stojím za tím, co dělám )
Mě i moje kamarády/ky a známé, rodiče pravidelně za něco „třískali“. Neznám rodiče, kteří by se nám v dětství snažili domlouvat (to byly tehdy skutečně nedostatkové služby ). Pokud jsme dělali blbosti, naschvály, zlobili, tak to vždy z nějaké strany přilétlo. . Dokonce jsme na zadek nedostávali jenom od svých rodičů, ale dostávali jsme vyhubováno i od kolemjdoucích, kteří zbystřili, že děláme něco co se nemá. Kupodivu žijeme všichni a vždy to na nás platilo, věděli jsme, že se s námi nikdo nemazal. Dnešní děcka jsou samá „domluva“. Smlouvají s rodiči, ve školách a tam, kde by měli mít úctu a autoritu, protože je dneska móda nefláknout dítěti po řiti a smlouvat s ním. Dnes vidím tu „moderní“ výchovu. Partie mladých nám tu sprejovala přímo na bytovku. Okřikla jsem je. Kdysi by jsme se strachy pokadili a mazali pryč, abychom nedostali pár pohlavků nejen od napomínajícího, ale i od rodičů, jak by nás za uši k nim dotáhl napomínající. Mlaďoši po mém okřiknutí udělali jediné - do schránky mi nalili nějaký sajrajt, pravidelně mi zakreslovali jméno na zvonku, ničili kryt schránky a tehdy o Vánocích (to bylo cca 2 dny od toho napomenutí), jsme měli v nočních hodinách každou chvíli petardu na balkóně (tehdy měl syn 15 měsíců, fakt příjemné). A byli to oni, tolikrát jsem je chvilku předtím viděla.
Vím, že je vychovávají rodiče, kteří právě kdysi na tu budku dostávali tak, jako já. Ale právě proto nechápu, jak mohli vychovat takovou generaci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
