Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Ahoj, mám ročního prcka.. zjistila jsem že jsem těhotná.. krev je také pozitivní…při ultrazvuku doktorka zjistila že mám v děloze nějakou bublinu s tekutinou.. nevíte co by to mohlo být? Taky jsem se s tezkym srdcem rozhodla jít přerušit.. (prosím nepište jak si to mám nechat) zajímá mě jak jste to zvládli potom? Pocity? Jak mi vlastně bude? Vím že mě to bude mrzet.. ale jaké to je?
Pocity nevím, nezažila jsem, ale drž se.
Kamaradka byla na přerušení, měla potom bolesti jak se cistila, pocitově byla bych řekla že OK, byla natom před X lety když ji bylo 19. Dítě si za každou cenu nechtěla nechat.. Určitě máš k tomu svoje důvody, nikomu dotoho nic není
Preju hlavně zdraví a ať to dobře dopadne, a nejsou z toho následky
.
@Vejull tohle je těžký dotaz
Kdysi dávno jsem byla opravdu v tíživé situaci a šla jsem na potrat. Měla jsem malou holčičku, která seděla u mých nohou a viděla jak miminku v bříšku bije srdíčko. Manžel ji měla hlídat, ale vykašlal se na ni. Vlastně jsem byla donucená manželem a pak ho i opustila. Byla to nesmazatelná rýha vztahu. Nebylo to lehké. Hodně záleží na tom, jak jsi nastavená, jakou máš povahu, jak moc jsi citlivá, emocionální. Já to oplakala, i když jsem se pak snažila být před světem tvrdá a hrdinka. Přijali mne a dali na pokoj, byly jsme tam tři. Hrobové ticho. Už jsem chtěla být doma, mít to za sebou. Po zákroku jsem se vzbudila a cítila se prázdná. Nekrvácelo mi jenom tělo, ale i srdce. Přebolí to. Ale nikdy jsem úplně nezapomněla. Opravdu záleží jak to máš v sobě srovnané. Jinak fyzicky nic nebolí ![]()
@VILK píše:
@Vejull tohle je těžký dotazKdysi dávno jsem byla opravdu v tíživé situaci a šla jsem na potrat. Měla jsem malou holčičku, která seděla u mých nohou a viděla jak miminku v bříšku bije srdíčko. Manžel ji měla hlídat, ale vykašlal se na ni. Vlastně jsem byla donucená manželem a pak ho i opustila. Byla to nesmazatelná rýha vztahu. Nebylo to lehké. Hodně záleží na tom, jak jsi nastavená, jakou máš povahu, jak moc jsi citlivá, emocionální. Já to oplakala, i když jsem se pak snažila být před světem tvrdá a hrdinka. Přijali mne a dali na pokoj, byly jsme tam tři. Hrobové ticho. Už jsem chtěla být doma, mít to za sebou. Po zákroku jsem se vzbudila a cítila se prázdná. Nekrvácelo mi jenom tělo, ale i srdce. Přebolí to. Ale nikdy jsem úplně nezapomněla. Opravdu záleží jak to máš v sobě srovnané. Jinak fyzicky nic nebolí
Myslím že z toho budu hodně v prd*** s prominutím… Děkuji za upřímnost
@Vejull píše:
Myslím že z toho budu hodně v prd*** s prominutím… Děkuji za upřímnost
Upřímně já bych to nezvládla. Zničilo by mě to.
@Vejull Doufám, že na to nebudeš sama
Každopádně ale vím, že to tehdy jinak nešlo. Nedokázala bych odejít a přežít sama s dvěmi takhle malými dětmi. Takto jsem dala svému prvnímu všechno co jsem mohla a hlavně jsem se zvládla dostat do lepšího prostředí pro děti. Hodně dobře to vyhodnotit, aby jsi mohla sama sobě argumentovat, když tě budou napadat blbý myšlenky
Jo a myslím, že jsou i stránky, kde ti bezplatně poradí odborníci. Hlavně právě na stavy po „tom“. Můžeš si s nimi i popovídat apod. Možná by ti to pomohlo to nějak uchopit.
Mám v rodině někoho, kdo na přerušení byl. Vzala to v pohodě, protože to fakt nechtěla a byla o tom vnitřně rozhodnuta.
Já byla v situaci, kdy jsem už měla vypsanou žádanku na potrat kvůli věku (40) a spoustě zdravotních problémů. Taky jsem měla za sebou 2 sekce. Manžel nakonec nechal rozhodnutí na mně a já tam prostě nedokázala jít. Brečela jsem, jenom jsem si na to vzpomněla, byla jsem chodící mrtvola, a to už jsme doma tři malé děti měli. Upozorňuji, že nejsem proti potratům, myslím, že někdy je to opravdu nejmíň špatné rozhodnutí, ale vím, že mě by to bylo semlelo. Přeju hodně, opravdu hodně sil.
@Anonymní píše:
Já byla v situaci, kdy jsem už měla vypsanou žádanku na potrat kvůli věku (40) a spoustě zdravotních problémů. Taky jsem měla za sebou 2 sekce. Manžel nakonec nechal rozhodnutí na mně a já tam prostě nedokázala jít. Brečela jsem, jenom jsem si na to vzpomněla, byla jsem chodící mrtvola, a to už jsme doma tři malé děti měli. Upozorňuji, že nejsem proti potratům, myslím, že někdy je to opravdu nejmíň špatné rozhodnutí, ale vím, že mě by to bylo semlelo. Přeju hodně, opravdu hodně sil.
a jak to dopadlo? Máte 4 dítě, jste v pořádku?
Doporučím Nesoudíme. Pomahame. Aktivita Hnutí pro život. Pomůžou se s tím vyrovnat, pokud opravdu není jiná cesta. Nezřídka to člověka hodně semele, sklouzne to do depresí atd. Neměla bys na to být sama.
Já jsem zažila jen nechtěný potrat, neumím si představit že by to bylo z mého přání. I tak to bylo psychicky mazec. A to jsem nemusela řešit výčitky a coby kdyby kdo udělal a bylo jinak.. Drž se. Myslím že líp to zvládají lidé, co opravdu nechtějí, vnitřně, a jsou si jistí, sami o sobě. Ne že vlastně by chtěli, ale nějaké okolnosti jsou proti a proto musí volit takhle.
Taky se přikláním k tomu, abys potom vyhledala odbornou pomoc…
Já bych vyhledala pomoc už teď. Teď se rozhoduje o všem, i o tom, jak se bude případně cítit potom.
@pe-terka Ještě dneska tomu nemůžu uvěřit, máme roční dceru, krásnou a hlavně zdravou. Narodila se o měsíc driv (to souvisí s mými diagnózami, měla jsem špatné průtoky, vysoký tlak, gestacni diabetes, ředila jsem si krev a píchala inzulín…), byla malinka-malinko přes 2 kg, ale v pořádku. Hned mi ji přinesli na JIP, jako donosene dítě, z porodnice jsme šly 5. den po porodu. Kdybys slyšela, co já si vyslechla od doktorů
a nejlepší byla moje gynekolozka, která mě poslala do porodnice se slovy, že už mě tam předá, ať se stresuje někdo jiný, že jim v tomhle stavu ještě běhám po Praze ![]()