Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Určitě v tom nejsi sama - dva roky na přelomu střední a základy o samotě, bez možnosti být s ostatními a trénovat běžné zvládání obtíží žívota a k tomu zátěž strachu jako takového výrazně zvýšila psychickou křehkost a výskyt duševních obtíží.
Mrkni se na koncept mindfullnes/všímavosti, dost to pomáhá.
Jako základní úvod je tohle docela šikovná a praktická kniha
Jasně, že v tom nejsi sama. Moje 2 středoškolačky s tím měly hodně problém. Jedna musela i přerušit studium. V okolí to slyším také, středoškoláci začali být úzkostní a mají problém najít smysl v životě.
Držím palce, ať vše zvládneš. Doporučuji psychoterapii nebo i léčbu, pokud to nezvládáš. Není se za co stydět.
Bohužel covid a izolace se podepsal na mnoha lidech. Já znám holčinu, která nezvládla přijít k maturitě skrz stres, že je najednou mezi lidmi v jedné místnosti ![]()
Super je, že to aktivně řešíš
bude líp, uvidíš
Covid izolace měla negativní vliv na obě dcery. Starší chodí k psychiatrovi a obě k psycholožce.
U starší (nyní 15 let) se rozjely úzkosti, deprese, sebepoškozování, sociální fóbie atd. Nyní se dává postupně dokupy, brala i antidepresiva, ale ty jsme teď nedávno vysazovali.
Mladší (nyní téměř 9 let) se zhoršilo chování mimo domov, nechtěla opouštět dům, být někde sama bez dalšího člena rodiny. Z dítěte „všude dobře, tak co doma“, se stalo dítě, které nešlo samo ani pro poštu do schránky. I u ní se to postupně lepší, ale velmi pomalu. Že je to důsledek lickdownů mi potvrdil jak psychiatr tak psycholožka.
Jedna z dcer více jedla, dost tehdy přibrala a začla se bát mluvit veřejně a cizích lidí.. teď mi to diktuje, abych ti to napsala
s nástupem do školy už mnohem lepší, prý máš zkusit víc komunikovat s lidmi
dost dětí ve třídě má podobné problémy, v tak citlivém věku je zavřít doma byla prostě soda a na tak dlouho za mne i špatné vládní rozhodnutí…
Ahoj, určitě nejsi sama. Také mám zkušenosti de zhoršením psychického stavu.. klidně napiš sz ![]()
@Murka moje 12letá má to samé, co tvoje mladší. Bojí se lidí, nechce chodit sama ven. Přestala se zajímat skoro o všechno, co ji bavilo. Ve škole trpí občas úzkostmi, je melancholická. Na mě působí jako svůj vlastní průhledný stín (co se duševna týká). Taky je v péči psychologa. ![]()
@lapagerie je to smutný pohled. Doma je úplně v pořádku, veselá, ukecaná, vymýšlí různé kravinky, je paličatá, vzteklá, hubatá
. Ale mimo domov je to špatný. Dřív se hned s každým kamarádila, chodila sama do obchodu, na hřiště, pořád chtěla u někoho spát…
Teď na hřiště jedině s doprovodem a když tam je víc jak třeba pět lidí, tak odchod. Přespat nechce ani u babičky, do obchodu jedině s někým a co nejrychleji pryč.
Teď už se to zlepšuje ve škole, víc spolupracuje při hodině, přestávky už tráví s kamarády a nesedí jen v lavici.
Jestli někdo jen začne mluvit o případném lockdownu nebo online výuce, tak mu osobně rozbiju úsměv ![]()
@Murka U nás je to horší tím, že dcera je hodně introvertní, s malým okruhem kamarádů. Ten se zmenšil jednak lockdownem a jednak tím, že v šesté třídě u nás na škole mění kolektivy. Sestaví se sportovní třída a zbytek dětí se rozdělí do dalších tříd. Takže půl třídy byly nové děti a některé kamarádky jí odešly. Doma je to typická puboška, i když díky své povaze inklinuje místo ke vztekání k zarytému mlčení, nereaguje, nekomunikuje a pak jednou za čas nastane megavýbuch. Je to těžké.
Dobrý den všem,
Chtěla bych se tady vypovídat a požádat o vaše zkušenosti.
Je mi 17 let a od doby posledního lockdownu (jaro 2021) mám psychické problémy. Začala jsem trpět depresemi, úzkostmi, sebepoškozováním, častými myšlenkami na sebevraždu, objevilo se u mě zadrhávání v řeči. Zahýbalo se mnou hlavně to, že se nikam nemohlo, nedalo se pořádně ven, nemohlo se ven z okresu, bylo všechno zavřené, venku bylo špatné počasí, byla jsem pořád zavřená v pokoji a ztratila jsem veškeré kontakty. Postupne co se otevřely školy, tak se ty problémy výrazně zlepšily, ovšem ani teď po skoro 2 letech nemám vyhráno. Problémy se mi od té doby asi dvakrát na nějaký čas vrátily, zrovna teď si tím procházím. Začala jsem to konečně řešit, s logopedkou jsem začala spolupracovat na zbavení se zadrhávání a jsem objednaná také k psycholožce.
Mám ale stále obavy, jestli se toho zadrhávání dá úplně zbavit a jestli se můj psychický stav vůbec dokáže vrátit do starých kolejí.
Chtěla jsem se zeptat, je tady někdo z vás kdo prožívá to samé co já? Nebo váš syn/ vaše dcera?
Potřebovala bych slyšet že nejsem sama
Děkuji moc za odpovědi.
Anna