Smrt milované babičky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Hele mněla ještě hezkou smrt, spousta lidí umírá dlouho a v bolestech…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Možná se s tebou chce rozloučit… chce abys viděla že nezemřela v bolestech a smutná a že třeba si přála takovou smrt. Nebála se babička že umře v bolestech a nesoběstačná? Každý se se ztrátou vyrovnává jinak. Moje babička je ještě živá ale já jí moc miluji a mám také často noční můry jak umírá…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj taky se s tebou podělím o svůj zážitek života. Teď 31.října tomu bude 12 let co jsem zažila něco podobného, mě bylo v té době 13-14 let a babičce též 65 let, Moje babička byla vážně nemocná, měla rakovinu prsou a od konstatování rakoviny ji doktoři dali 5 let života a ona tu s námi byla ještě rok navíc, tedy 6 let od objeveni. Naštěstí byla s námi doma, do nemocnice jezdila jen na to aby ji dali krev, přála si umřít doma. Když už se pomalu blížil konec jejího života, tak jsem s ní byla mimo školu pořád doma, starala se o ní, v noci jí pomáhala se otočit, protože už by to sama nezvládla, pomáhala jsem chodit z ložnice do obýváku, atd. Když jsem vedla na posledy babičku tak si lehla na gauč a bylo ji divně. Okamžitě jsem volala své mámě aby hned přišla, že je babička nějaká divná. Jako by to babička věděla, že má máma přijít, snad jako by čekala až přijde a ještě naposledy uvidí svou rodinu. Ležela na gauči, blbě dýchala, sypala, já u ni pořád seděla, držela ji za ruku, přišla máma a sedla si vedle mě a jen jsme na sebe koukali. Pak máma musela na chvilku odejít a já babičku pořád držela a pevně držela a v duchu jsem prosila za to aby mi ještě neumřela, že na to má ještě čas. Pak zavřela oči a já cítila jak její sevření povoluje tak jsem hned volala na mámu, ze se něco děje a mama přišla a jen se podívala na babičku a zjistila, ze už je mrtvá. Pak už si toho moc nevybavuju, hrozně jsem brečela a křičela, ze to není pravda že mi nemohla umřít, ale bohužel pravda to byla 
ještě asi půl roku po smrti jsem se často budila a hledala ji vedle sebe. Čas sice ty nejhorší rány zshojil, ale ještě dnes když si vzpomenu, ze nikdy neuvidí moje děti a ani vlastně neviděla ani ty školní „úspěchy“ a nikdo už mi nikdy neporadí tak suprově jako to dokázala, tak pořád vidím jak sedím u gauče a držím ruku mé milované. I po 12 letech je to pořád živé i když už ne tolik.
takže vím jak se cítíš
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mozna jsi na sebe zvytecne prisna. Odpust sobe. Babicka mela krasnou rychlou smrt zrejme a Tobe bude evidentne trvat dele nez mesic to prijmout. Na tom neni nic spatneho…chybi Ti evidentne faze rozlouceni a tak si Tva mysl pomaha takto 
bude lip ver mi. Zni to jako klise, ale jen cas to vyresi…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Možná to napíšu jako totální hulvát, ale doufám, že najdete v tomto pochopení - kéž by měli ostatní hodní lidé takovou milosrdnou smrt, jako měla tvá babička. 
Moje babička takové štěstí neměla. Nosila v hlavě nádor omotaný kolem tepny, který ji tlačil v mozku na různá centra. Trpěla dva roky - operace, chemoterapie, vypadání vlasů, modřiny, nevolnosti, nechutenství, neuvěřitelné bolesti… Nejhorší byl poslední měsíc. Všichni věděli, že vnímá bez problému, ale neovládala tělo. Měla trošku cit v rukou a tak jsme poznali, že s námi komunikuje, když zrovna nespala (mačkáním ruky odpovídala na otázky). Nejzvláštnější okamžik? Babička již nemluvila měsíc a já a můj strýc (bratr mého táty), jsme zažili snad zázrak. Lékaři nám to nevěřili. Byla jsem babičku navštívit mimo návštěvní hodiny (vyřvala jsem si to, zkrátka jsem z ničeho nic odešla tehdy z přednášky a měla silné nutkání ji navštívit). Sestry mě k ní nechtěly pustit, ale já byla neoblomná. Nakonec jsem babičku viděla. Držela jsem ji za ruku a říkala ji, jak moc ji mám ráda a víte co? Dlouho se nadechovala a řekla „já tebe taky Luci“. V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Pro mě to bylo naposledy, co jsem babičku viděla (tehdy jsem onemocněla a již by mě k ní nepustili). Všichni chodili na návštěvy, jenom já ne. Jeden den tam byl strýc sám (cca 4 dny po té, co ke mě promluvila) a prý řekla „miluji tě“. Volal nám to cestou domů. Ráno v po 4h zemřela… 
Nebudu ti lhát. Babička, se kterou si člověk rozumí, nikdy chybět nepřestane. Je to už snad 7 let a tolikrát, když se hodně zavzpomínám, tak mi slzy valí /tak jako mimochodem i teď/. Byla pro mě víc než babičkou, jako by to byla moje druhá matka - byla vypravěč velmi zajímavých věcí a příhod, navíc velký čtenář.. milovala jsem ji. 
Přeji mnoho sil na vyrovnání se se ztrátou. 
A trošku mystiky - s mým nevlastním bratrem (již s námi nežil), kterého babička milovala, jsme se na pohřbu spolu bavili o zvláštní situaci z noci, kdy babička zemřela. Já jsem se probudila s divným pocitem, bušilo mi srdce a cítila jsem v sobě pocit bezmoci. Vím, že bylo po 4h. Když ráno přišla mamka do dveří, že se mnou potřebuje mluvit, řekla jsem ji, že babička umřela a vím to (máma byla s tátou v šoku odkud to vím), ale já to věděla, že babička zemřela - odkud? Nevím..
Když bráchovi mamka volala tu smutnou věc, brácha řekl, že to tušil a vnímal. Probral se taktéž po 4h s pocitem, že něco je jinak. Byli jsme babičky jediné vnoučata (oba máme stejného tátu). Na pohřbu mi popsal své pocity a zjistila jsem, že tu noc jsme to vnímali stejně.
Ve výsledku, ono z tatíčkové strany jde vesměs hlavně ta mystika. Jedině z jeho strany, když někdo zemře, se dějí divné věci. Od mamky nic takového nefunguje (vyjma mě - když zemřel mamčin otec - můj děda- probudila jsem se před 3h ranní, v den, kdy měl být pohřeb a ve dveřích jsem viděla siluetu podsaditějšího muže - ano, div jsem se nepotento strachy a svedla jsem to na halucinace, otočila se na druhou stranu, skryla hlavu pod peřinu a trali lali la 
- mezi dveřmi, kde jsem viděla siluetu, to pokračovalo ložnicí a tam dědeček zemřel - ale tento stav, zážitek, jsem měla pouze já, nikdo nic zvláštního nezažil. Takže kdo ví, možná se z tátové strany do mě propašovaly nějaké divné vnímající geny - halucinogenní 
).
Dlouhý příspěvek 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Se smrtí milovaného člověka se nesrovnáš nikdy. Podle mě tě trápí, že ses s babičkou nemohla rozloučit. Zemřela mladá, ale bez bolestí, což je velké +.Dopřej jí klidný spánek a vzpomínej na to hezké. Mě zemřel před rokem táta, vidím ho pořát u nás doma, kde posledního půl roku žil. Je tu s námi ve vzpomínkách.
Drž se .
- Citovat
- Upravit
Ja mam zvlastni zazitky z doby, kdy mi umrel deda, ktery mi byl moc blizky. Taky jsem „vedela“ nektere veci driv, nez mi byly recene. S nikym jinym v rodine se to neopakovalo a bylo mi v te dobe 10. Vysvetlit to neumim a racionalne cokoliv podobneho popiram. Nicmene tohle nejhorsi obdobi prejde. Jo a vzpominky moc nevidim, ale mozna to bude vekem, ale obcas se mi s nim porad jeste zda…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@MartinKa36 píše:
Hele mněla ještě hezkou smrt, spousta lidí umírá dlouho a v bolestech…
Promin ale tohle me neprijde hezke jako jedina tva reakce bolo 55let.
A me tohle jako uplne „hezka“ smrt neprijde autorce toto asi nepomuze
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Odkryju anonym, neni se za co stydet. Babicka byla naprosto zdrava, nic ji nebolelo, nic ji nebylo. Proste jeden den se vracela s dedou z hospudky a najednou nebyla. Prokazala pitva ze mela nejakou jinou tepnu v hlave. My ji mame rovnou ona mela otocenou a byla to,,casovana bomba,, Proste v tu chvili tepna prskla, nastal otok mozku a babicka spadla a usnula a uz se neprobudila. 14 dni pred tim jsme tam byli naposledy, tyden pred tim jsme spolu mluvili. Jsem rada, ze se to stalo takto jak se to stalo. Mohlo to dopadnout hure. Mohla v tu chvili hlidat vnoucky, chovat meho rocniho synka. Proste cokoliv. Mne jde spis o to, ze nechapu proc citim vinu. Kdyz jsem ji nikdy nic neudelala. Asi mi opravdu chybi to rozlouceni, protoze kdyby byla dlouhodobe nemocna, mela bych cas se s tim vyrovnat a hlavne smirit, ale tohle bylo tak strasne necekane.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já cítím obrovskou vinu, den před velkou operací mi moje babička volala večer na mobil, jenže já jsem ten den šla spát nezvykle brzo, nebylo mi dobře, mluvilijsme spolu ráno, když volala večer, spala jsem a mobil nebrala… operace se nezdařila, přidali se další problémy, babičce museli udělat narychlo vývod a další věci, najednou z ní byl umírající ležák… za pár týdnů hroznýho martyria v nemocnici umřela a já si už přes rok vyčítám, že jsem s ní ten večer před tím nemluvila… její smrt mě změnila, s mamkou máme celý život dost komplikovaný vztah, babi mi udělala krásné dětsví a dodávala lásku tam, kde mi od mámy chyběla…
14 dní po její smrti jsem otěhotněla, jaká náhoda po letech neuspěšného snažení… narodil se mi krásný zdravý syn, vím, kdo mi ho poslal 
Teď je synovi půlroku. A není jediného dne, abych na svojí milovanou babičku nemyslela, někdy se cítím jak lod v bouři, která ztratila svůj maják, chybí mi její láska a pochopení, které se mi bohužel u nikoho jiného nedostává. Každý den s ní mluvím, zdají se mi sny, kdy jsem znovu s ní na naší chatě a všechno je jako kdysi a mě je tak dobře… a pak se vzbudím… tenhle velkej žal se prolíná zároven s radostí, že mám synka,… ale v posledních měsících řeším i dost jiných starostí, je mi psychicky mizerně a babi mi v těch chvílích chybí o to víc… je to přes rok a bolest pořád jako v ten den, kdy umřela…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Pettcherry Ahoj, je mi to líto, láska od babičky nahradit nelze.
Zkus se jí těsně před spaním zeptat, co ti chtěla říct při tom telefonátu a pak rychle usni, říká se, že můžeš dostat odpověď ve snu. Babička byla jistě moudrá žena a poradila by ti, nebo tě jen vyslechla. Moc ti rozumím, jak moc se ti stýská
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zkusím to, ale s mým usínáním je to poslední dobou bledě, spím jen pár hodin, sice bych mohla víc, ale nejde to, v hlavě tisíce myšlenek
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Pettcherry V tom případě zkus nějaké dechové cvičení, donutí tě to soustředit se na dech a ne na myšlenky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Nevim jestli mám zvolené dobre téma. Tak SR když tak omlouval. Už nevím jak dal. Bude to priblizne měsíc co mi mamka zavolala a oznámila ze moje milovaná babička(65 let) a její maminka z ničeho nic zemřela. V tu chvíli se mi zhroutilo vše. To ze nevím jak se s tím vyrovnat to je věc jiná. Ale ted k tomu proč píšu a proč je to anonymně. Od chvíle kdy mi mamka řekla jak babička umřela (vracela se v noci s dědou domu, upadla, hodinu ozivovali, na skočila ale ráno před 8 hodinou už nebyla. Byla zdravá, mlada, nikdo to nečekal. Pitva prokázala proč se to stalo) od chvíle kdy mi to mamka řekla babičku nevidím ve vzpomínkách. Vidím jen přesny film toho co se tam stalo. Babičky pomalý pad na zem, vidím ze se usmivala, vidim ze při pádu spala (praskla ji tepna a doktorka potvrdila ze opravdu jakoby spala). Vidím dědu jak ji otáčí. Vidím jak vola pomoc. Vidím jak tam všichni stoji a snaží se babičku hodinu oživit. Pak vidím jak dědu drží a potom vidím ráno a babičku jak leží na posteli v nemocnici a už nežije. Nevím jak si to vysvětlit. Možná mne ma někdo za magora ale vše jsem viděla ještě než nám to děda vyprávěl. KdKoliv nádražím na její fotku musím ji dat pryč. Nedokážu se podívat babičce do oči a nevím proč. Nikdy jsme si nic neudělali. Milovala mne mého manžela i nas děti ( jedno si ji pamatovat nebude a dcerka ve svých pěti letech z důvodu lehkého postižení ani neví z nějaká babička byla) nemáte někdo stejnou nebo podobnou zkušenost? Jak se s tím smířit? Nemůžu spát, porad brecim, závěru oči a opět vidím babičku umírat. Ale proč??? Byla jsem doma. Přeci nejde abych byla s nimi i doma. Prosím takové ty rejpalky aby nekomentovali. Opravdu to není jednoduché.